Uzové: Porovnání verzí

{{Různé významy|tento=historickém etniku Uzů v Evropě|stránka=Oghuzové|druhý=etniku Uzů a jejich chanátu v Asii}}

 

V 9. století Uz'ové z aralských stepí, ve spojenectví s Chazary, vytlačili Pečeněhy z oblasti řek Emba a Ural dále na západ. Zatímco Uzská část [[Seldžukové|Seldžuků]] přijala islám, a později, v 11. století vstoupila do Persie kde založila [[Seldžucká říše|Velkou Seldžuckou říši]], ve stejné době jiná část Uzů, (vytvořena z více elementů v [[Oghuzové#Oguzský jabguluk|Oguzském jabgulugu]]), vyznávající [[tengrismus]], svrhnula nadvládu Pečeněhů v ruských stepích. V 10. století ve spojenectví s kyjevským knížetem Svjatoslavem I. porazily Chazary a Volžské Bulhary, což zvýšilo politickou moc Oguzského státu. Pod tlakem Kypčaků, větve Kimäků, z území mezi [[Ob]]em a [[Irtyš]]em tito Uz'ové pronikli až k dolnímu Dunaji, překročili ho a vtrhli na Balkán, kde byli buď rozdrceni,<ref>Grousset, R. ''„The Empire of the Steppes“''. Rutgers University Press, 1991, p. 186.</ref> nebo zasaženi epidemií moru, přičemž přeživší buď uprchli, nebo se přidali k byzantské císařské armádě jako žoldnéři (1065).<ref>Hupchick, D. ''„The Balkans“''. Palgrave, 2002, p. 62.</ref> Část Uz'ů, která se v 11. - 12. století odstěhovala z Byzance nazpátek do pontských stepí, spolu s ostatními kočovnými skupinami nese pojmenování „[[Černé klobouky]]“, ({{Vjazyce|tr}} „Karakalpaki“, {{Vjazyce|ru}} „Чёрнии клобуки“).

Přechod slova '''Oguz''' v '''Uz''' se vysvětluje na základě osobitých zákonů turecké fonetiky. Podrobnou i když chronologicky dost zmatenou informaci o těchto pohybech podává byzantský císař [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantin VII. (Porfyrogennetos)]]. Právě v období jeho panování totiž vstupují Oguzové po poprvé do zorného pole byzantských autorů, kteří je většinou označovaly názvem ''Ονξοι'', tedy ''Uz''-ové. A protože se na území východní a střední Evropy střetáváme v toponymickém materiálu právě s tímto etnonymem, tato větev Og-uz'ů je nazývána právě takhle. Dodnes, například mnozí [[Turkméni]], potomkové Oguzů, nazývají bájného předka svého národa [[Oghuz-kagan|Uz-chán]], místo Oguz-chán.

 

Téměř ve stejném čase migrace Uzů do Malé Asie, začalo stehování druhé větve Uzů na západ za Volhu, směrem do oblasti východní a jihovýchodní Evropy. Po roce 893, když sámánovský emír [[Ahmad Sámání|Ismail ibn Ahmed]] podnikl velký vpád na území blíž nespecifikovaných Turků, kterého důsledkem byla řetězová reakce vyúsťující do velkého stehování národů na středoasijských a východoevropských stepích, se Uzové dostali k Volze. Ve spojenectví s Chazary následně zaútočili na sousední pečenežské kmeny, kočující mezi Uralem a Volhou. Do ruských dějin se poprvé zapsali v roce 965, kdy se zúčastnily na výpravě kyjevského knížete [[Svjatoslav I. Igorevič|Svjatoslava I. (Barys)]] (972, vzdoroval christianizaci Rusi a opovrhoval veškerým náboženstvím) proti svým bývalým spojencům Chazarům, které porazily a definitivně zlomily jejich moc (Ibn Miskawaih, Ibn al-Athír). Pravděpodobně, výměnou za slíbené území pontské části východoevropských stepí, (Ukrajinské pastviny, jež stály na místě důležité obchodní cesty vedoucí ze severu na jih), se jako spojenci knížete [[Vladimír I.|Vladimíra I.]] (980-1015) (Svjatoslavův syn), o 23 let později dohodly a zase porazily [[Volžské Bulharsko|Volžské Bulhary]].

 

 

Byzantinci se s Uzy do přímého kontaktu dostaly poprvé na přelomu let 1064-1065, kdy překročily dolní Dunaj. Jakousi jejich základnou se stal kraj jižního pobřeží Dunaje. Odtud vycházely a plenily od jednoho konce po druhý celou oblast [[Balkánský poloostrov|Balkánského poloostrova]] {{#tag:ref|dnešní území [[Řecko|Řecka]], [[Makedonie]], [[Bulharsko|Bulharska]], [[Srbsko|Srbska]], [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]], [[Rumunsko|Rumunska]] a [[Moldava|Moldavska]]|group=pozn.}} a [[Uhersko|Uherska]]. Pustošení nabylo takových rozměrů, že podle některých svědků prý místní obyvatelé uvažovaly o svém vystěhování. Zhrozený císař [[Konstantin X. Dukas|Konstantín Dukas]] se s nimi prozatím neodvážil střetnout v otevřeném boji. Nedošlo k němu ani později. V 11. - 12. století totiž přinesly panovníkovi zprávu, prý jedna část Uzů se stáhla nazpátek za severní líni Dunaje do pontských stepí. Spolu s ostatními kočovnými skupinami byla organizována do pohraničních strážních oddílů zvaných „[[Černé klobouky]]“, ({{Vjazyce|tr}} „Karakalpak“, {{Vjazyce|ru}} „Чёрнии клобуки“), kteří bojovali jako pohraniční stráže v službě [[Kyjev|Kyjevského]] a [[Perejaslav-Chmelnyckyj|Perejaslavského knížectví]]. S těma, který zůstaly, skoncovaly Bulhaři a Pečeněhové. Podle [[Michaelos Attaliates|Michaelose Attaliatese]], tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrála studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Tato poslední rána jim způsobila největší ztráty na životech. Za její oběť padly i ti, kteří se vracely za Dunaj, a jen málo z nich se před ní zachránilo. Takto zdecimovaný Uzové poté vešli do služeb Byzantského císaře, kde však rychle splynuly z okolními etniky. Totéž se stalo i s těmi co se přes Dunaj vrátili nazpátek, jež se dostali do služeb ruských knížat.