Žebravé řády: Porovnání verzí

'''Žebravé řády''' neboli '''mendikanti''' (z ''[[latina|lat.]] mendicans'' – žebrající) je označení [[mnišský řád|mnišských řádů]], které se zřekly vlastnictví nejen na úrovni jednotlivců, ale i společenství jako celku (řádu), na rozdíl od nežebravých řádů (např. [[cisterciáci|cisterciáků]], [[Řád svatého Benedikta|benediktinů]] nebo [[premonstráti|premonstrátů]]) tedy nedisponují pozemkovým ani jiným majetkem k zabezpečení provozu svých [[klášter]]ů, ale jsou závislé na vlastní práci a darech dobrodinců. Kláštery žebravých řádů vznikají od počátku 13. století.<ref>[http://www.newadvent.org/cathen/10183c.htm článek '''Mendicant Friars''' in: ''Catholic encyclopedia''] 22.7.2008 (anglicky, dostupné online)</ref>

Zřeknutí se majetku a spoléhání se na žebrotu, jako na obživu, znamenalo odtržení se od jednoho z nejzákladnějších principů tradičního [[Křesťanské mnišství|monasticismu]]. Kázání a poskytování duchovní péče byl [[Raison d´être]] žebravých mnichů. Jasně dokazovali, že angažovaný křesťan dokáže žít ve světě lidí, ale přesto do něj nepatřit. Již nebylo třeba unikat z lidského světa a uzavírat se do odlehlých klášterů. Jediné, bez čeho se nebylo možné obejít, bylo, aby se káli a žili ve shodě s [[Evangelium|evangeliem]].

Celých 150 let před rokem 1200 zažívala Evropa dlouhé období hospodářské a demografické expanze, díky bohatství plynoucímu z obchodu a výroby, se začala města markantně rozrůstat a nabývat dnešní moderní podoby. Právě v těchto podmínkách začal vzrůstat antiklerikalismus a náboženský nonkonformismus. Společnost byla mobilnější, kritičtější a její horní vrstvy blahobytnější, než kdy předtím. Mezi laiky se začala šířit gramotnost a přestala být výsadou církve. Nová vrstva gramotných a vzdělanějších laiků, začala kriticky nahlížet na rozumové a mravní nedostatky duchovenstva, to vyvolalo napětí, mezi tradičními premisami mnišské spirituality a tužbami laického lidu, ve kterém se právě probudilo vědomí jeho křesťanského povolání. <ref name="LAWs236237"/> Na tyto potřeby laického lidu nebyla církev vybavena. Diecézní a farní struktura byla uzpůsobena především potřebě venkovského obyvatelstva. Většina duchovních, byla převážně z řad svobodných rolníků a z hlediska míry vzdělání příliš nepřevyšovala úroveň jejich venkovských farníků. Právě tuto mezeru měli zaplnit žebraví bratři. V prostředí měst, přístupném novým myšlenkám, se začaly šířit různé kacířské proudy, jimž nedokázali sekulární duchovní úspěšně vzdorovat. Kacířství bylo všude a církev čelila krizi. Objevovaly se nové radikální podoby laické zbožnosti, inspirující se nezprostředkovaným výkladem [[Nový zákon|Nového zákona]], jehož části kolovaly v různých neoficiálních překladech a potenciálně ohrožovaly hierarchickou strukturu církve. Otázkou bylo, zda je tento bouřlivý nával nadšení možné usměrnit, aby sloužil věci pravověří. Papež [[Inocenc III.]] riskoval mnohé, když udělil podmínečné svolení určitým skupinám žebravých laických kazatelů, nakonec se mu to však vyplatilo. <ref name="LAWs237238"/>