Politická moc: Porovnání verzí

Z citátu pak vyvozuje, že proces politiky je de facto uměním nemožného, a kdo se chce takto chovat, musí mít vlastnosti vůdce a hrdiny.

 

 

[[Donald Kurtz]] souhlasí s [[Max Weber|Weberovým]] náhledem na moc, který postuluje: ''„(moc je) možnost, že jeden z činitelů uvnitř sociálních vztahů bude schopen prosadit bez odporu svou vůli.“ ''<ref name=Kurtz>Kurtz, D. V. (2001): ''Political Anthropology: Power and Paradigms''. Boulder, Westview Press, s. 22</ref> [[Michel Foucault]] popisuje moc jako [[antropomorfismus|antropomorfní]] faktor, jenž se objevuje v různých podobách a formách.<ref>Lukšič, I.; Kurnik, A. (2000): ''Hegemonija in oblast: Gramsci in Foucault''. Lublaň, Znanstveno in publicistično središče </ref> Samotná politická antropologie předpokládá, že všechny [[společnost]]i jsou bez výjimky společnosti politické, moc sama o sobě je [[imanence|imanentní]] pro každou z nich, dokonce i pro jednotlivce v nich žijících. [[Alfred Radcliffe-Brown]] se domnívá, že nelze definovat existenci státní moci, která dle něj neexistuje, protože představuje mj. abstraktní formu moci. Moc je naopak vždy skutečný atribut jednotlivců - vládců, králů, ministrů nebo voličů.<ref name=Kurtz/>

 

Politická antropologie definuje způsoby, jak vůdci nabývají politickou moc:

#'''uzurpací moci''' – provází ji narušení řádu a násilí

#'''dědictvím statutu vůdce''' ([[nepotismus]]) – nepotismus existuje např. v asijských relativně moderních demokratických společnostech (v [[Indie|Indii]])