Kromě tohoto byli sipahíjové z obou provincií také vybaveni teberskými a sagirskými sekerami a sesperskýmí palcáty.
Timariští sipahíjové v klasické osmanské době byli hlavní složkou armády a v boji měli hlavní podíl. Zatímco pěchota držela ve středu nehybnou líniilinii, obě jezdecká křídla neustále dorážela na nepřítele. Taktika timariotů během bitvy spočívala v zahájení nájezdy a navázáním kontaktu s nepřátelským jezdectvem. Pluky timariotů najížděly proti slabším či izolovaným jednotkám a pokaždé, když došlo ke střetu s těžkým jezdectvem nepřítele se vrátily k hlavní části armády. Během vracení jednoho pluku, ostatní pluky sipahíjů mohly zaútočit a narušovat nepřátelská křídla. Tímto způsobem se snažili vylákat nepřátelské jezdectvo co nejdále od podpory pěchoty, narušit soudržnost, izolovat a porazit je početní výhodou. Anatolijští sipahíjové provokovali nepřátelské jednotky šípy. Těžce vybavení balkánští sipahíjové používali oštěpy jako ochranu proti blízké nepřátelské kavalérii během taktického ústupu. Takto bojovala jezdecká křídla Osmanů okolo středu armády, který zůstával stabilně na místě.
