Starověké římské vojenství: Porovnání verzí

'''Starověké římské vojenství''' bylo syntézou toho nejlepšího co vzniklo na [[starověk]]ém bojišti. Každá část římského vojska prošla mnoha reformami a v největší slávě [[Starověký Řím|Starověkého Říma]] nebylo armády, která by se dala porovnat se sílou starověkého římského vojenství.

Nejsilnější, nejdůležitější a nejlepší část římské armády byla nepochybně pěchota. Římská pěchota byla jedinečná a její síla byla tak obrovská, že díky ní dokázala Římská říše dosáhnout takové velikosti a udržet svojí celistvost na dlouhou dobu. Hlavní formací římské pěchoty byla [[Římská legie|legie]] a zbraní římských pěšáků byl [[meč]]. Meč byl pro Římany symbol války a [[Římané]] nikdy nepřestali používat meč jako hlavní pěchotní zbraň. Postupem času se kvality římské pěchoty stále zhoršovaly, což mělo neblahý následek. Ke konci [[Západořímská říše|Západořímské říše]] narůstal vliv jízdy, ale pěchota neztratila své výsadní postavení jako hlavní složka římské armády.

Jízdní vojsko bylo na počátku existence římského státu velice řídce zastoupeno a příslušníci [[kavalérie|jízdy]] byli nevalní jezdci. V pozdním období republiky a v raném císařství byla římská jízda složena převážně ze [[žoldák]]ů či [[auxilia]] (pomocné sbory). Tito jezdci byli pečlivě cvičeni a římská jízda se stávala více a více obávanou. V pozdním období římského císařství získávala jízda stále větší respekt, což jí předurčilo k tomu, aby se stala hlavní složkou armád ve středověku.

Pokud jde o římské obléhací techniky, Římané převzali to nejlepší co bylo ve starověku vynalezeno a ještě to podstatně zdokonalili. Neexistovala žádná pevnost, která by mohla být před Římany v bezpečí a mnoho [[historik]]ů soudí, že Římská říše byla vybojována spíše rýčem než mečem. A konečně římské [[námořnictvo]], které rovněž převzalo to nejlepší ze starověkého bojiště.

V největší slávě Římské říše ovládalo římské námořnictvo celé [[Středozemní moře]], kterému se přezdívalo mare nostrum (naše moře) a spojovalo římské provincie. Z toho všeho lze vyvodit, že starověké římské vojenství bylo velice silné a spolupráce všech těchto složek představovala to nejúčinnější co bylo do té doby k vidění a co se neobjevilo ještě dlouho po pádu Římské říše.<ref name="hroch25">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 177|}}</ref>

V počáteční existenci byl římský stát ovlivněn [[Keltové|keltskou]] kulturou. Římské armády té doby byly nejspíše složeny z válečníků, kterým více než o blaho státu a boj šlo o vlastní prospěch. Výzbroj těchto [[voják]]ů byla stejná jako výzbroj jejich keltských protějšků, tedy dlouhý [[meč]], [[štít]], [[přilba]] a velice nekvalitní (či žádné) [[brnění]].<ref name="hroch24">Anglim, str 41.</ref> Taktika této armády byla velice prostá, zaútočila a pokud byla odražena, tak prohrála. To všechno změnili až [[Etruskové]], kteří si podrobili Řím kolem roku [[600 př. n. l]].. Provedli zde vojenské reformy, díky kterým se Řím zviditelnil a stal se silnějším. Jednou z nejdůležitějších reforem bylo, zavedení [[falanga|falangy]] a [[všeobecná branná povinnost|všeobecné branné povinnosti]]. Etruský král [[Servius Tullius]] rozdělil římský lid do majetkových tříd, odpovídajících bohatství a sociálnímu postavení jejich příslušníků.<ref name="hroch24">Anglim, str 41.</ref> Nejmajetnější měli hoplítské brnění a nejchudší byli většinou prakovníci nebo příslušníci lehké pěchoty.

Řím si i po vyhnání králů ponechal etruskou falangu. Ukázalo se však, že falanga není vhodná pro válčení v hornatém terénu a [[Římané]] na konci čtvrtého století př. n. l. zavedli takzvané [[manipul]]y. Z toho vzniklo manipulové válečnictví. Nepřátelům se mohla jevit manipulová formace jako [[šachovnicový vzorec]] a vojáci v této formaci se dělili na tři skupiny, [[hastati]], [[principes]] a [[triarii]], přičemž hastati byli vpředu, principes uprostřed a triarii na konci. Díky těmto reformám dokázal Řím porazit své nepřátele a ovládl celou Itálii. Během [[punské války|punských válek]] došlo k dalšímu vývoji pěchoty. Vojenská služba se prodlužovala a hlavní jednotkou té doby byla [[Římská legie|legie]], která čítala něco mezi 4200 až 5000 muži.<ref name="hroch23">Anglim, str 43.</ref> Výzbroj římského pěšáka té doby tvořil meč, oštěp, štít, přilba a samozřejmě brnění. Meč ([[gladius]]) byl dlouhý okolo 50 centimetrů a používal se povětšinou k bodání (typická římská praxe až do pozdního císařství). Oštěp ([[pilum]]) bylo buď silné nebo slabé (silným se házelo na kratší vzdálenost a slabším na dlouhou vzdálenost) a pokud se nepřítel přiblížil na určitou vzdálenost, legionáři vrhli svá pila. Pilum bylo konstruováno tak, aby se po nárazu do štítu ohnulo a nebylo ho tak možno vyndat ze štítu (pilum bylo vybaveno i zpětnými háčky, tím bylo ještě více ztíženo jeho vytahování ze štítu). Štít ([[scutum]]) byl vyroben z vrstveného dřeva, byl pokryt surovou kůží a po stranách pokryt kovem. Přilby byly kopiemi keltských a řeckých kusů, přičemž nejpoužívanější byl typ [[montefortino]], který byl kopií keltské přilbice. Brnění bylo kroužkové a v menší míře se používal pancíř.[[Soubor:Légionnaire romain Ier siècle av JC.jpg|thumb|left|123px|Kresba římského legionáře z 1. století př. n. l.]]

V období rané republiky se začaly využívat pomocné sbory ([[auxilia]]), které pomáhaly svým římským pánům v bitvách a musely vykonávat podřadnější práce.<ref name="hroch22">Anglim, str 65.</ref> V získávání spojenců byli Římané opravdoví mistři a mnohokrát se ukázala síla římských spojenectví. Avšak v tomto období se římská pěchota stále skládala z [[milice]] a nikoliv profesionálů (i když muži v armádě sloužili dlouhou dobu). To se změnilo díky reformám [[Gaius Marius|Gaia Maria]] v období pozdní republiky. Gaius Marius byl římský vojevůdce a státník a v jeho době se římská pěchota stala plně profesionální. Gaius Marius sice provedl zmíněné reformy, ale vývoj římské pěchoty jasně ukazuje, že by k profesionalizaci stejně došlo. Profesionalizace římské pěchoty byla velice účinná, což dokazují četná [[vítězství]] a dobytí značného území Římany. Na tomto kroku se najdou i negativa, římští pěšáci již netíhli tolik k daným zákonům a rozhodnutí [[senát]]u, místo toho se více vázali na své vojevůdce, což představuje jeden z důvodů proč padla římská republika.<ref name="hroch21">Anglim, str 55.</ref> V tomto období se římské zbraně jen omezeně vyvíjely, spíše se zdokonalovaly. Gladius a scutum se v podstatě nezměnily a stále byla používána [[helma]] montefortino (postupně se více používala přilba galského stylu). Pilum bylo zdokonaleno a začalo se využívat jako [[kopí]] (hlavně proti nepřátelské jízdě). Také se zvětšovala palebná síla pěchoty, což se ukázalo jako velice účinné vůči řeckým falangám. Výcvik římské pěchoty byl opravdu tvrdý. [[Rekrut]]i, kteří byli z venkova, měli vždy přednost (bylo tak učiněno proto, protože vesničané byli zvyklí na dřinu). Výcvik byl zahájen tvrdými pochody a většinou s plnou výzbrojí. Byl kladen velký důraz na dodržování kázně a disciplíny. Také byly zkoušeny různé manévry, přičemž nejznámější byla formace [[želva (formace)|testudo]] (želva). Je velice zajímavé, že při výcviku se zbraněmi byla výzbroj dvakrát těžší než ve skutečnosti. Rekrut dostal proutěné scutum (dvakrát těžší) a zkoušel s ním různé obranné pohyby. Poté dostal dřevěný gladius a neustále útočil na dřevěný kůl, na který si zkoušel různé bodné útoky. Hastati, principes a triarii splynuli v jednu jednotku. [[důstojník|Důstojníci]] v římské armádě museli být velice zkušení, aby byla zajištěno spolehlivé velení.<ref name="hroch20">Anglim, str 64.</ref>

Když vzniklo římské císařství, [[Augustus]], první římský [[císař]], si uvědomil, že vojenský úspěch je předpokladem politické moci. Pokud chtěl být římský císař úspěšný a chtěl si dlouho udržet vládu, musel zajistit potřeby armády a na druhé straně musel zajistit, aby římská [[armáda]] vítězila. V této době se již nepodnikala tak velká dobyvačná tažení jako dříve (až na některé výjimky), římské [[hranice]] se spíše opevňovaly, než aby se posunovaly.<ref name="hroch19">Anglim, str 67.</ref> Pokud byl nepřítel příliš troufalý, byl podniknut demonstrativní nájezd na jeho území, přičemž v některých případech přerostl takový nájezd na dobyvačné tažení. Byly učiněny zásadní reformy římského vojenství. Vojenská služba byla prodloužena (20let) a požadavek vlastnictví půdy byl zrušen.<ref name="hroch18">Anglim, str 63.</ref> Hlavní formací římské armády zůstávala nadále [[Římská legie|legie]]. Stejně jako v pozdní republice, i v raném císařství se římské zbraně jen omezeně vyvíjely (pokud byly tyto zbraně účinné, nebyl důvod je měnit). [[Gladius]] se zkrátil a jeho hrot byl ještě více prodloužen (bodná zbraň). Pilum bylo odlehčeno a stabilizováno olověným závažím. Místo kroužkového brnění se začalo používat plátové brnění ([[lorica segmentata]]), které bylo velice účinné (jde o typické římské brnění). Scutum měl obdélníkový tvar a byl vyroben z vrstveného dřeva. Každý římský pěšák si mohl vybrat jakýkoliv typ helmy, avšak, tato helma musela být kvalitní a musela poskytovat patřičnou ochranu. Nejpoužívanější byla helma galského typu, která byla zdokonalenou verzí helmy montefortino.

Neodmyslitelnou částí římské armády byly [[auxilia]] (pomocné sbory).<ref name="hroch18">Anglim, str 63.</ref> Služba u auxilia byla pro neřímského občana velice lákavá, protože po odsloužení pětadvaceti let služby, dostal voják [[římské občanství]] (toto občanství platilo i pro jeho potomky). Auxilia (jak název napovídá) vystupují jako pomocníci římské armády, hlavní úderné složky. Auxilia vykonávají průzkumy, práce v kasárnách a v táborech a podporují římské armády v boji. Ze začatku byly jednotky pomocných sborů sestavovány ze stejných vojáků dané [[provincie]], ale v pozdější době byly sestavovány z různých římských provincií, přičemž tvořily zajímavou [[etnika|etnickou]] skupinu. Každá jednotka auxilia měla specifické zaměření. Existovaly jednotky jízdy (ty byly velice ceněny), lučištníků, prakovníků a těžké pěchoty.<ref name="hroch17">Anglim, str 66.</ref> Pokud jde o římskou pěchotu, ta se zdokonalovala v již zavedených postupech. Zajímavou, i když nepravidelnou částí pěchoty byla [[pretoriánská garda]]. Pretoriánská garda byla elitní stráž římských císařů. Pretoriáni byli vojenská síla [[Řím]]a, která udržovala pořádek a moc římských císařů (mnohokrát se však pretoriáni obrátili proti vlastním císařům). Tyto jednotky pěchoty (na rozdíl od jiných pěšáků té doby) se těšily relativnímu klidu, [[luxus]]u, kratší službě, lepšímu žoldu a různým odměnám. Pretoriánská garda však nezůstávala pouze v Římě, často doprovázela císaře na jeho válečných taženích.<ref name="jane16">Penrose, str 178.</ref> Stejně jako u normálních pěšáků používal pretorián gladius, scutum (oválný) a ve větší míře [[kopí]].[[Soubor:Roman soldier end of third century northern province.jpg|thumb|left|upright=0.85|Rekonstrukce legionáře z konce 3. století]] V raném císařství byli k pretoriánské gardě verbováni muži z [[Itálie]], [[Španělsko|Španělska]] a [[Starověká Makedonie|Makedonie]]. Věková kategorie byla od 17 do 23 let. Tito muži se však v několika případech ukázali jako nespolehliví a neloajální.<ref name="jane15">Penrose, str 179.</ref> Když se k moci dostal [[Septimius Severus]], propustil stávající pretoriány a nahradil je muži ze svých dunajských legií. Od té doby byli do pretoriánské gardy přijímáni pouze muži z méně civilizovaných zemí, které nepodléhaly [[romanizace|romanizaci]]. Pretoriáni se často stávali vyššími důstojníky a v několika případech se dostali až mezi římskou elitu.

Od konce druhého století začaly narůstat výpady barbarů na římské území. Tyto výpady byly ze začátku rychle poraženy, ale postupem času byly stále silnější a pro římskou armádu bylo velice těžké jim čelit. Intenzita těchto výpadů měla za následek to, že se římská armáda podstatně zvětšila. S nárůstem počtu mužů v armádě poklesla kvalita římského pěšáka. Mnoho římských císařů se pokoušelo provést vojenské reformy, které by zachránily římskou říši.<ref name="hroch16">Anglim, str 71.</ref> [[Konstantin Veliký]] vytvořil síť mobilních záloh a pohraničních jednotek, které měly každého útočníka ihned porazit. Vzhledem k potřebě rychlého útoku na nepřítele byly zvětšovány stavy jízdy. V pohraničí bylo až 200 000 příslušníků jízdy, kteří měli na případného útočníka okamžitě zaútočit. Nejradikálnější reformu provedl císař [[Diocletianus]], který vydal nařízení, které nakazovala vojenskou službu. Od té doby velice poklesla kvalita římského pěšáka.<ref name="hroch16">Anglim, str 71.</ref> Bylo velice časté zběhnutí celých jednotek a disciplína, vlastenectví a výcvik dřívějších římských pěšáků byly dávnou minulostí. Vzhledem k tomu, že bylo nutné udržovat stále větší armády, byly k vojsku verbováni i barbaři. To mělo za následek barbarizaci římských zbraní i taktik. Hlavní zbraní pěšáka té doby byl meč [[spatha]], který byl dlouhý 70,5 centimetrů a neměl skoro žádný hrot (byl určen k sekání). Místo oštěpu pilum se používal oštěp [[spiculum]] a [[vericulum]]. Tyto oštěpy byly nízké kvality a byly také méně účinné. Brnění bylo nekvalitní (pokud ho pěšák vůbec používal) a přilba byla sériově vyráběna, rovněž nekvalitně. Od používání manipulů se opustilo a dokonce se přestaly používat i římské legie. Po pádu římské říše na západě se však zachovalo tradiční římské válečnictví v podobě [[Byzantská říše|Byzantské říše]]<ref name="hroch15">Anglim, str 72.</ref>.

Jak už bylo řečeno, římské vojenství se více jak na jízdu spoléhalo na svou pěchotu. I když tomu tak bylo, v období pozdní republiky a celého císařství se jízda stala pravidelnou částí armády a mnohokrát prokázala své kvality.<ref name="jane25">{{Citace monografie | jméno=Jane | příjmení=Penrose | titul= Řím a jeho nepřátelé|vydavatel=Miroslav Sobotka | místo= Praha | rok=2007 | jazyk = |strany= 251 |}}</ref> Až do [[druhá punská válka|druhé punské války]] ([[218 př. n. l.]] - [[201 př. n. l.]]) měli Římané jízdu složenou z italických spojenců a římských šlechticů.<ref name="simon24">Penrose, str 80.</ref> Tito vojáci byli schopni jízdy na koni, ale boj zblízka jim dělal velké potíže. Slabost římské jízdy se plně projevila v [[bitva u Kann|bitvě u Kann]]. V této bitvě porazili Hannibalovi jezdci ([[Numiďané]], [[Iberové]], [[Galové]]) římskou kavalérii na hlavu. Od konce druhé punské války (už během ní) začali [[Římané]] využívat jako kavalérii různé žoldnéře ze svých provincií či spřátelených zemí.<ref name="jane25">Penrose, str 251.</ref> Můžeme tedy říct, že římská jízda se skládala z nejlepších jezdců celého Středomoří. Mezi nimi byli i Numiďané. [[Numidie|Numiďané]], kteří sloužili v Hannibalově armádě a v rozhodující [[bitva u Zamy|bitvě u Zamy]] bojovali za Řím, byli proslulí svou hbitostí a rychlostí.<ref name="simon24">Penrose, str 55.</ref> Každý Numiďan se už od dětství učil jízdě na koni, takže byl zvyklí na každou situaci a dokázal na koňském hřbetě skoro cokoliv. Numidská [[kavalérie]] se využívala jako lehká jízda, přičemž Numiďané neměli skoro žádné brnění (vyjma štítu) a k boji používali kopí a oštěp (nejspíše i dýku pro případ nouze).<ref name="jane24">Penrose, str 55.</ref> Jak už jejich výzbroj napovídá, nebyli Numiďané příliš vhodní pro přímý útok na nepřátelskou kavalérii, ale v čem více jak vynikali, bylo pronásledování poraženého nepřítele. Numidská kavalérie byla nejspíše nejlepší lehkou jízdou celého starověku. Další jízdní jednotkou, která sloužila v Hannibalově armádě a rovněž jí převzali Římané, byli Iberové (či Keltiberové).<ref name="jane23">Penrose, str 121.</ref>

Iberové, kteří pocházeli ze [[Hispánie|Španělska]], byli příslušníci střední kavalérie. Španělsko bylo od pradávna známo svým chovem koní, kteří byli rychlí a velice vytrvalí. Ve Španělsku se rovněž vyskytovalo to nejkvalitnější [[železo]], díky němuž měla iberská kavalérie smrtící zbraně. Iberská kavalérie byla vyzbrojena kroužkovým brněním, štítem ([[caetrat]]i), kopím a buď rovným mečem (známým jako gladius hispaniensis) a nebo zahnutým typem zvaným [[falcata]].<ref name="jane22">Penrose, str 122.</ref> Iberové uctívali koně jako božstvo a měli ke koním velkou úctu (většinou koně zdobili). Proslulá byla vycvičenost iberských koní, kteří dokázali i za bitvy čekat na jednom místě na svého pána. Je zajímavé, že v iberské armádě tvořila kavalérie skoro čtvrtinu armády, což je na evropském kontinentě ojedinělý jev. Jezdci používali sedlové deky vyrobené z vlny, kůže nebo plátna. Byli také jedni z prvních, kteří využívali [[podkova|podkovy]]. V římské kavalérii sloužili i příbuzní Iberů, [[Galové]]. Galská jízda se začala používat až v pozdní republice a její kvality objevil [[Gaius Julius Caesar]] při svém dobyvačném tažení<ref name="jane21">Penrose, str 136.</ref>. Stejně jako jízda iberská, i galská kavalérie byla povětšinou střední. Mezi galskou a iberskou jízdou nebyl skoro žádný rozdíl, avšak zdá se, že galská kavalérie byla ještě více obrněna než iberská. Její příslušníci nosili kroužkové brnění (někdy také vyztužené), přilbu a štít (větší a silnější než iberský). Hlavní zbraní galského jezdce byl nepochybně meč, kopí a oštěp. Galská kavalérie byla v římské armádě velice využívána.

Další jízdou v římské armádě byli Germáni. Germánská jízda nejdříve proti Římanům bojovala a pak z nich Římané udělali spojence. Nejproslulejší byla jízda Vizigótů.<ref name="jane20">Penrose, str 274.</ref> [[Vizigóti]] byli nejspíše ovlivněni sarmatskou kavalérií, která byla masivně obrněna a používala obouruční kopí. Vizigóti byli příslušníci střední a těžké kavalérie a využívali ohlávku, podkovu a zakřivené sedlo (někteří historikové tvrdí, že jako první využívali třmeny). Nejspíše nejsilnější a nejlépe obrněná byla jízda katafraktů.[[Soubor:Armed-horseman.JPG‎|thumb|left|190px|Umělecké znázornění katafrakta]] Katafrakty používali [[Parthové]] a po nich i [[Sasánovští Peršané]]. K boji využívali obouruční kopí (kontos) a jen velmi zřídka nosili štít. Jak už bylo řečeno, byla jízda katafraktů silně obrněna. Jezdci využívali kovové přilby, kovové chrániče krku a obličejové masky.<ref name="jane19">Penrose, str 260.</ref> Tělo měli jezdci chráněni plátovým, řetízkovým nebo lamerálním brněním. K výrobě brnění se více jak železo využíval [[bronz]], protože se jezdec a kůň často potili a tím docházelo k reznutí železného brnění. Samotný [[kůň]] byl rovněž chráněn takovýmto brněním a katafrakté můžou být po právu považováni za předchůdce středověkých [[rytíř]]ů. Poslední jízdní jednotku, kterou Římané používali byli jízdní lučištníci (Skythů, Hunů, Peršanů). Jízdní lučištníci byli ceněni pro svojí rychlost a přesnost. Porazit kavalerii složenou z jízdních lučištníků bylo velice těžké, protože jejich hbitost a rychlost způsobovaly, že byli jen těžko k dostihnutí. Síla jízdních lučištníků se projevila v [[bitva u Karrh|bitvě u Karrh]]. Hlavní zbraní jízdního lučištníka byl samozřejmě [[luk]]. Luk byl většinou kompozitní a jeho natažení na koňském hřbetu bylo velice těžké.<ref name="jane18">Penrose, str 223.</ref> Využívána byla taktika „vystřel a uteč“. V této taktice šlo o to, aby se jízdní lučištníci dostali k nepřátelům na dosah svých luků a vypálili své šípy. Pokud byli jízdní lučištníci napadeni nepřátelskou jízdou, okamžitě se rozprchli. Když jízdní lučištník prchal, mohl se na koňském hřbetu otočit a vypálit šíp na své pronásledovatele (tzv. parthská [[střela]]) a přitom se nedostal do nebezpečí. Byla to velice účinná taktika, se kterou vyhrávali bitvy [[Skythové]], [[Hunové]], Parthové a ve středověku i [[muslimové]].<br />Všechny jízdní složky všech těchto národů, které sloužily v římské kavalérii, byly velice ceněny a byly nedílnou součástí římského vojska.<ref name="jane17">Penrose, str 245.</ref>

O tom, že Římané byli nejlepšími obléhateli starověkého světa, není pochyb<ref name="hans25">{{Citace monografie | jméno=Hans - Christian | příjmení=Huf | titul= Nejmocnější říše světa|vydavatel=Alpress s. r. o. | místo= Frýdek Místek | rok=2007 | jazyk = |strany= 150 |}}</ref>. Římané zvládli obléhací techniky vskutku mistrně a v jejich největším rozmachu nebyla [[Pevnost (stavba)|pevnost]], která by před nimi byla v bezpečí. Římané ale nebyli prvními, kdo využíval techniky obléhání. Před nimi to byli [[Asýrie|Asyřané]] a pak [[Řekové]]<ref name="hroch14">Anglim, str 203.</ref>. Římané převzali to nejlepší, co tehdy existovalo a sami to ještě zdokonalili. Stroje jako [[Balista]] a [[Scorpio]] byly kopiemi řeckých dělostřeleckých kusů, které Římané zdokonalili a vylepšili. Na začátku své existence nedisponoval Řím žádnými obléhacími technikami. Ani je nepotřeboval, města v severní a jižní Itálii nebyla příliš opevněna a stačilo je buď po dlouhou dobu blokovat a nebo jen zaútočit.<ref name="hroch14">Anglim, str 203.</ref>

Ve třetím století př. n. l. se Římané dostali do kontaktu s řeckými městy v jižní Itálii a [[Sicílie|Sicílii]]. Tato města byla silně opevněna, byla schopna odolávat ostřelování obléhacími stroji a jejich hradby byly dost vysoké, aby je nebylo možné dobýt útokem pěchoty. Římané byli zpočátku zaskočeni, nebyli zvyklí na takto opevněná města. Avšak po krátké době dokázali kopírovat řecké obléhací techniky a podařilo se jim dobíjet silně opevněná města.<ref name="hroch14">Anglim, str 203.</ref> Při používání těchto strojů si je Římané přisvojili, zdokonalovali je a dávali jim vlastní jména. K dobývání pevností se ale nepoužívala pouze [[artilerie]], využívalo se i blokády. Pokud se nepodařilo dobýt město útokem pěchoty či zničit hradby pomocí strojů, byly vybudovány stavby, které měly zajistit blokádu města. Povětšinou to byla dřevěná hradba, která byla na důležitých místech vyztužena kamenem.<ref name="hroch13">Anglim, str 204.</ref> Samozřejmostí byly [[věž]]e, pevnůstky, [[past]]i a [[příkop]]y (klasickým případem je [[bitva o Alesii]]). V případě ohrožení bylo vybudováno opevnění vně hradeb, aby byla zajištěna ochrana římské armády. Dalším důležitým faktorem byla nadvláda nad mořem.<ref name="hroch13">Anglim, str 204.</ref> Mnoho velkých měst té doby mělo přístup k moři, takže blokáda těchto měst by nebyla úplná, kdyby neměli Římané naprostou nadvládu nad mořem. Římské armády byly mimořádně trpělivé, což dosvědčují mnohá obléhání, která trvala celé roky. K dobývání měst se používaly i jiné stroje a postupy, byť ne tak často. Římská armáda disponovala i obléhacími věžemi a [[žebřík]]y a stále se využívala technika podkopání hradeb, přičemž, pokud se obléhatel dostal pod hradby protivníka, buď je strhnul, nebo kopal dál až za hradby a jeho vojáci se vynořili uprostřed opevnění.<ref name="hroch12">Anglim, str 205.</ref>

Jak už bylo řečeno, Římané převzali ve třetím století př. n. l. řeckou obléhací techniku a dále jí zdokonalovali. Jednou z nejznámějších zbraní byla balista. Balista byla obléhací zbraň na vrhání kamenů a představovala zdokonalenou verzi řecké zbraně [[lithobolos]].<ref name="hroch11">Anglim, str 209.</ref> Balista se vyznačovala zlepšenou přesností a dostřelem, hlavně díky tomu, že rám a základna této zbraně byly pevnější a jako pružiny byly používány šlachy místo koňských žíní. Další typickou římskou zbraní byl [[scorpio]]. Scorpio byl stejně jako u balisty vylepšenou verzí řecké zbraně a to [[oxybeles]]. Jednalo se o populární, přesnou a účinnou zbraň. Všechny tyto změny vedly k vynalezení [[cheiroballistra|cheiroballistry]], která vznikla ze zbraní balista a scorpio. Cheiroballistra vystřelovala šipky a bezpochyby šlo o nejlepší dělostřelecký kus starověku.<ref name="hroch11">Anglim, str 209.</ref> I když byla na tomto stroji stále patrná řecká konstrukce, jednalo se již o velice pozměnenou zbraň a s trochou nadsázky můžeme říci, že šlo o první originální římský obléhací stroj. [[Hlavice]] této zbraně byla vyrobena z kovu, rám byl pevnější a pružiny byly umístěny v bronzových válcích, což zvětšovalo životnost této zbraně.<ref name="hroch10">Anglim, str 213.</ref> Stroj byl zaměřován pomocí obloukového hledí, které bylo umístěno mezi dvě pružiny[[Soubor:Roman siege machines.gif|250px|left|thumb|Římské obléhací stroje]] Všechny tyto popisované zbraně byly dvojramenné katapulty, což znamená, že jejich výroba byla složitější, ale byly o dost přesnější.

Římané nepřevzali od Řeků pouze jejich útočnou techniku, ale i techniku řeckých opevnění. Každá [[Římská legie|legie]] si na nepřátelském území vytvořila svůj [[tábor]], do kterého se mohla v případě ohrožení vrátit a odkud byla i zásobována.<ref name="hroch09">Anglim, str 214.</ref> Postupem času se z těchto táborů vyvinula celé města (př. [[Manchester]]). Po celém území římské říše vyrůstala opevnění, přičemž nejznámější bylo [[limes Romanus]] a [[Hadriánův val]]. Limes Romanus byl vlastně celý systém opevnění, který měl chránit Římskou říši před barbary. Hadriánův val byl takovou římskou ''Velkou čínskou zdí''. Ohraničoval území římské říše v [[Anglie|Anglii]] a odděloval jí od Keltů ze [[Skotsko|Skotska]]. Tato opevnění byla tak účinná, protože se při jejich stavbě používal ten nejlepší kámen a také nový římský vynález, [[beton]].<ref name="hroch09">Anglim, str 214.</ref> Římané používali u pevností vodní příkop, padací most, padací mříže a přepdršně. Tyto opevňovací stavby jsou většinou laické veřejnosti považovány za středověké vynálezy a zapomíná se na to, že Římané je již dávno používali. Římské opevňovací techniky velice ovlivnily středověké stavitele, kteří je postupem času začali používat u [[hrad]]ů. Od konce třetího století n. l. začíná římská říše upadat a s ní i obléhací techniky. V této době začínají ubývat zkušení řemeslníci a technici, což mělo za následek zjednodušení a kvalitativní zhoršení římských obléhacích strojů. Místo dvouramenných katapultů začíná být využíváno katapultů jednoramenných, přičemž nejznámější je [[Onager (zbraň)|onager]], neboli divoký osel (název byl odvozen od silného zpětného rázu stroje). Onager se stal prazákladem středověkých katapultů. Pokud jde o dvojramenné katapulty, ty se na západní Evropě přestaly používat už kolem roku [[500]]. Na východě je stále používala [[Byzantská říše]], od které je poté převzali i Arabové. V Evropě se však dvojramenné katapulty již nikdy nepoužívaly.<ref name="hroch08">Anglim, str 215.</ref>

Stejně jako obléhací techniky, i válečné [[námořnictvo]] začal římský stát používat až ve třetím století př. n. l. Ve čtvrtém století př. n. l. vypravil Řím malé válečné námořnictvo do [[Tyrrhenské moře|Tyrrhenského moře]], ale bylo tak drtivě poraženo, že Řím zanechal dalších pokusů o vytvoření válečného loďstva.<ref name="hans24">Huff, str 208.</ref> Když vypukla [[první punská válka]], zjistil Řím s hrůzou, že nemá absolutně žádnou možnost jak ohrozit [[Kartágo]]. Vzhledem k tomu, že válka probíhala mimo Apeninský poloostrov, bylo zapotřebí loďstva, které by dopravilo římské legie na Sicílii. Římané zabavili lodě svých spojenců a nakonec se jim podařilo přepravit vojsko na Sicílii (vojsko bylo přepravováno za noci, ve dne zde hlídkovaly kartáginské lodě). V bojích na Sicílii si římská armáda vedla dobře, ale bez válečného loďstva hrozilo, že válku nebude možno ukončit v její prospěch.<ref name="hans23">Huff, str 209.</ref> Na Sicílii byly silné kartáginské pevnosti, které mohly být zásobovány z moře, takže je nebylo možné dobýt. I když se římské vojsko živilo loupením a drancováním, stejně nemělo mnoho potravin a zásobování z [[Itálie]] bylo neproveditelné. Samotní Kartáginci prováděli nájezdy na území Itálie, aby odradili Řím od dalšího postupu. V roce [[261 př. n. l.]] odhlasoval senát římský výstavbu námořnictva o síle 100 [[quinqueréma|quinquerém]] a 20 [[triréma|trirém]]. Triréma byla všeobecně známá loď řeckého původu a quinqueréma byla kartáginská loď.<ref name="hans22">Huff, str 210.</ref> Římské quinquerémy byly postaveny podle vraku kartáginské lodi, která v roce [[257 př. n. l.]] najela na italské pobřeží. Výstavba této flotily trvala 60 dní. I když měli Římané loďstvo a i vycvičenou posádku, stále věděli, že nemají žádnou šanci proti skvěle vycvičeným a zkušeným kartaginským [[námořník]]ům. Proto vynalezli tzv. [[havran (zbraň)|corvus]] (havran). Corvus byl můstek dlouhý 11 [[metr]]ů a široký 1,2 metru, který byl umístěn na přídi lodi. Corvus mohl být libovolně otáčen a na spodní straně tohoto zařízení byl umístěn kovový [[hro]]t, který se měl zaklesnout do nepřátelské lodi.<ref name="hans22">Huff, str 210.</ref> Pokud se tak stalo, přešli římští legionáři po můstku a napadli nepřátelskou loď. Loď vybavená corvem byla vlastně plovoucí plošina. Římané využili corvus v mnoha bitvách a v každé bitvě ve které byl corvus využit, Římané zvítězili. Corvus byl mimořádně těžké zařízení, které přispívalo k nestabilitě lodi. Římská flotila přišla o 284 lodí a o více jak 100 000 mužů a to hlavně kvůli corvu. Po těchto událostech přestali Římané corvus využívat. I tak se Římanům nakonec podařilo porazit Kartágince a nepotřebovali k tomu žádný corvus. Díky tomuto vítězství se Římané stali pány západního středomoří.<ref name="hans21">Huff, str 211.</ref>[[Soubor:Castro_Battle_of_Actium.jpg|thumb|left|275px|Lorenzo A. Castro: [[bitva u Actia]], 1672]]

Poté následovaly války s Makedonií a se [[Seleukovská říše|Selekuvci]], kde se římské námořnictvo ukázalo jako velice účinné. Po těchto válkách nechali Římané své loďstvo rozpustit. To byl čin velice osudný, protože se ve Středozemním moři začali vyskytovat [[pirát]]i. Piráti zamořili celé [[Středozemní moře]] a neexistovala síla, která by je porazila. Pirátské lodě neoperovaly samy, sdružovaly se do celých flotil, přičemž nejnebezpečnější byli kilikijští piráti. Piráti začali využívat nové typy lodí, které později převzali i Římané.<ref name="jane16">Penrose, str 98.</ref> Tyto lodě se nazývaly liburny a hemioli. Jejich rychlost byla pozoruhodná a manévrovací schopnosti byly taktéž výborné. V roce [[67 př. n. l.]] odhlasoval římský senát výpravu proti pirátům, přičemž velitelem této výpravy byl [[Gnaeus Pompeius Magnus]]. Tomu se podařilo buď porazit nebo zajmout všechny piráty. Po těchto výpravách se začala ve větší míře využívat lehká plavidla, i když se stále používaly lodě helénské konstrukce (těžká plavidla, na kterých se používaly i katapulty). K další důležité a zároveň rozhodující bitvě, která rozhodla o osudu římské republiky došlo u [[bitva u Actia|Actia]]. V této bitvě se střetl [[Augustus|Octavianus]] (pozdější císař Augustus) se svým rivalem [[Marcus Antonius|Antoniem]]. Loďstvu Octaviana velel [[Marcus Vipsanius Agrippa]], jeden z nejlepších římských [[admirál]]ů (byl také posledním známým Etruskem)..<ref name="jane15">Penrose, str 155.</ref> Antonius velel svému loďstvu sám spolu s [[Kleopatra VII.|Kleopatrou]]. Agrippa měl loďstvo složené z lehkých plavidel, zatímco Antonius měl loďstvo složené z těžkých plavidel. V této bitvě vyhrál Augustus, což dokazuje sílu lehkých plavidel. V době raného císařství bylo zřízeno válečné loďstvo, které sloužilo jako hlavní síla středomoří. Sloužilo k potlačování pirátství, přepravovalo celé armády a doručovalo zprávy. Během této doby neměl Řím žádného nepřítele a nedochází skoro k žádné bitvě. Jediná důležitá bitva byla svedena v roce [[323|323 n. l.]] a bojovalo zde loďstvo [[Konstantin Veliký|Konstantina]] a jeho rivala Licnia. V této bitvě zvítězilo Konstantinovo loďstvo, které bylo složeno z lehkých plavidel a bylo v početní nevýhodě. V rozvíjení lodní techniky pokračovala Byzantská říše, která vytvořila loď [[dromón]], jednu z nejlepších lehkých plavidel, která kdy existovala.<ref name="Matthew">{{Citace monografie | jméno=Matthew | příjmení=Bennett | titul= Bojové techniky středověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2007 | jazyk = |strany= 212|}}</ref>