Předlitavsko: Porovnání verzí

Říšská rada byla ustanovena jako nejvyšší zákonodárný orgán Předlitavska. Skládala se ze dvou [[komora|komor]]: '''poslanecké sněmovny''' a '''panské sněmovny'''. Do poslanecké sněmovny byly poslanci voleni na principu [[kurie|kuriálního]] volebního systému a zemského zastoupení (každá země posílala daný počet poslanců rekrutovaných a rozdělených podle kurií) a měla celkem 353 poslanců (po reformě v roce 1873) respektive 425 (po další reformě v roce 1896) a 516 (po reformě v roce 1907). Panská sněmovna byla složena z dědičných členů pocházejících z řad rakouské aristokracie, církevnéchcírkevních hodnostářů a císařem (za zásluhy) doživotně jmenovaných členů. Panská sněmovna měla v roce 1914 celkem 291 členů. K přijetí zákona bylo zapotřebí souhlasu obou komor. Volební období Říšské rady bylo 6 let.

Kuriální princip byl odrazem stále přežívajícího konzervativního přístupu ke vznikající zastupitelské [[demokracie|demokracii]], který se ale nijak dramaticky nelišil od jiných zemí v Evropě. Voliče rozděloval do několika skupin - kurií. Proporcionálně měly po dlouhou dobu početnější zastoupení v Říšské radě i zemských směmechsněmech počtem relativně malé, ale vlivné kurie, což jim zaručovalo vliv na politický vývoj v zemi. Mimo to v Předlitavsku existoval také [[volební census]]. Předlitavsko mělo tyto kurie:

Zemský princip znamenal, že se každá korunní země (resp. království či země na říšské radě zastoupená) měla na Říšské radě zaručený určitý počet křesel, který odpovídal proporciálníproporcionální velikosti dané země (velikost a počet obyvatel). Tento počet se samozřejmě během let 1867-1918 měnil a to s ohledem k výše zníněnýmzmíněným volebním reformám v letech 1873, 1896 a v roce 1907. Například [[České království]] delegovalo do Říšské rady po poslední reformě volebního systému v roce 1907 66 poslanců, [[Moravské markrabství]] 49 poslanců a [[Rakouské Slezsko|Slezské vévodství]] 15.

I po roce [[1867]] byly jednotlivým korunním zemím ponechány místní zastupitelské orgány - [[zemský sněm|zemské sněmy]]. V Předlitavsku jich bylo celkem 16. Do jejich pravomocepravomocí spadalo zemské [[zákonodárná moc|zákonodárství]]. Do sněmů byly delegováni poslanci na základě stejného kuriálního principu a kromě toho v nich často připadalo několik míst pro tzv. virilisty ([[virilista]] držel poslanecký post z titulu své funkce a nikoliv na základě volby). Jednalo se většinou o vysoké církevní hodnostáře (arcibiskupy a biskupy), rektory univerzit nebo prezidenty akademii.

Postavení císaře a krále bylo upraveno ústavními zákony z roku 1867 takovým způsobem, že země byla v podstatě přeměněna na konstituční monarchii. Nicméně i přesto měl panovník v některých oblastech stále silné pravomocepravomoci. Na prvním místě rakousko-uherský monarcha zůstal panovníkem z Boží Milosti i po roce 1867. Mimo to mu ústava zaručovala posvátnost, nedotknutelnost a neodpovědnost. V otázkách vedení, velení a organizace rakousko-uherské armády mu byla ponechána samostatnost vycházející z jeho funkce vrchního velitele. Podobně mohl samostatně rozhodovat v otázkách udělování řádů a vyznamenání a udělování milostí. V zahraniční politice měl pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy (k závažnějším ale potřeboval souhlas parlamentu) a měl také vyhlašovat válku. Kromě toho měl jmenovací a propouštěcí pravomocepravomoci v exekutivě. Na druhou stranu zákon o odpovědnosti ministrů učinil z ministrů nikoliv pouhý poradní orgán panovníka ale parlamentu odpovědný kabinet. V celé řadě případů bylo nutné mít kromě podpisu panovníka i podpis ministra. Tento systém znamenal, že panovník měl v zemi stále poměrně velký vliv, nicméně jeho postavení už nebylo absolutní. Vedle toho ztratil monopol na zákonodárnou iniciativu, která teď příslušela také parlamentu.

Po několika reformách před rokem [[1867]] se organizace státní správy Předlitavska ustálila a byla charakterizována dvoujkolejnýmdvoukolejným systémem rozdělení pravomocí mezi státní správu a samosprávu. Státní správa byla v podstatě trojstupňová:

Vzhledem k tomu, že České země byly v této době mnohonárodní, působily zde samozřejmě také německé politické strany (a menšinově také polské strany ve Slezsku), které měly často stejnou politickou ideologii (liberálové, konzervativci, sociální-křesťané, agrárníci a radikálové), ale od českých stran je odděloval mimo jazyka národnostní problém a přístupy k jeho řešení. V některých případech německé strany v Čechách zastávaly nejenom protičeské, ale i protivídeňské postoje. Vzrůstající napětí mezi českými stranami a německými stranami v Čechách se projevovalo především na práci zemského sněmu v Praze, který byl velmi často obstruován jednou nebo druhou stranou. Od roku 1908 byl zemský sněm právě díky národnostním sporům prakticky ochromen. Situace byla vyřešena vydáním tzv.[[anenské patenty|anenských patentů]] v roce [[1913]], které stanovily prozatimníprozatímní zemskou správní komisi, jež nefunkční sněm nahradila. Na Moravě byla situace z hlediska národnostního sporu česko-německého lepší díky dosažení kompromisu ([[moravské vyrovnání]]) v roce [[1905]].

V Říšské radě se politické [[frakce]] formovaly také podle národnostního klíče. České politické strany se sformovalyzformovaly do tzv. Českého klubu mezi roky 1879-1891. Český klub tvořili především umírnění liberálové (staročeši) a česká konzervativnější šlechta. V roce 1891 se vítězstvím mladočechů ve volbách rozpadl ale byl nahrazen novým mladočeským klubem, jež odmítal spolupráci s českou konzervativní šlechtou. Sociální demokracie ve vídeňském parlamentu vytvořila sociálně-demokratický klub (od roku 1897), který byl společný pro všechny sociálně-demokratické poslance bez ohledu na národnost. Z obecného hlediska zastávala předlitavská sociální demokracie federalistické postoje.

# vlastní česko-německý spor v Čechách a na Moravě, který se také dotýkal problematiky českého historického práva a otázky federalizace monarchie, kterou odmítali jak čeští Němci tak vídeňské centrum. Čeští Němci si uvědomovali, že další vyrovnání s Čechy by oslabilo jejich postavení v Čechách a na Moravě. Český výklad ústavy a z ní vyplývajících zákonů ale požadoval zavedení češtiny jako jazyka veřejné i správní komunikace po '''celém''' území země a nikoliv jen v oblastech kde žili Češi. To čeští Němci odmítali a požadovali udržení privilegovaného postavení němčiny ve správě monarchie bez ohledu na proporciálníproporcionální podíl neněmecky hovořícího obyvatelstva. Centrální vláda se několikrát pokusila o řešení česko-německého národnostního problému v Čechách: [[Stremayrova jazyková nařízení]] (1880) uznávala rovnoprávné postavení češtiny ve vnějším styku na území Čech i Moravy. Na základě tohoto ustanovaníustanovení pak došlo v roce 1882 k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou. V roce 1890 byly navrženy [[vídeňské punktace]], které znovu upravovaly jazykové vztahy mezi Němci a Čechy v tom smyslu, že by německá území zůstala německo-jazyčná a česká území dvojjazyčná, což byl kompromis, který česká strana odmítla. Konečně se vláda Kasimira Badeniho pokusila o další narovnání. Tzv. [[Badeniho jazyková nařízení]] z roku 1897 potvrdila Stremayorova nařízení a v některých případech dokonce umožňovala užít češtinu jako jazyk vnitřního styku čímž narazila na rozhodný odpor německých stran, které v roce 1899 dosáhly úplného odvolání všech jazykových nařízení. Na Moravě byla národnostní situace poněkud odlišná. Zde se v roce 1905 podařilo naleznout funkční kompromis tzv. [[moravské vyrovnání|moravským vyrovnáním]].Snahou Gautschovy vlády, která kompromis napomohla sjednat, bylo aby se moravské vyrovnání stalo modelem pro řešení situace v Čechách, avšak to mělo v Čechách jen malou odezvu. Česko-německý konflikt vyvrcholivyvrcholí v roce 1908 německou obstrukcí českého zemského sněmu v Praze a českou obstrukcí Říšské rady.

* TAYLOR, A. J. P., ''Poslední století habsburkéhabsburské monarchie. Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1848-1918''. Barrister&Principal - Brno 1998. ISBN 80-85947-26-9.