Historie esperanta: Porovnání verzí

Přišly stovky nadšených a souhlasných dopisů a také rady, návrhy na úpravu apod. Zamenhof si všechny tyto návrhy zaznamenával a začal je uveřejňovat v roce [[1894]] v prvním [[esperanto|esperantském]] časopise [[Esperantisto]], který začal vycházet v r. [[1889]] v [[Norimberk]]u. Vydávání časopisu umožnil L. Einstein, [[německo|německý]] [[novinář]], jeden z nejoddanějších a [[idealismus|idealistických]] spolupracovníků dr. Zamenhofa, který svými brožurami a články položil základy esperantského hnutí v [[německo|Německu]]. Z dalších [[finance|finančních]] nesnází zachránil časopis H. Trompeter, Němec, zeměměřič, který vzal na sebe všechny výlohy s vydáváním časopisu. Jeho pomocí vyšlo v esperantu také několik významných děl. V tomto časopise dal dr. Zamenhof dvakrát hlasovat o návrzích na změny v jazyce, ale většina hlasovala proti a přála si, aby jazyk zůstal beze změny. Po hlasování skončily všechny jazykové debaty, skončila neplodná doba a začala doba volného rozvoje. Časopis měl nejvíce odběratelů v [[car]]ském [[Rusko|Rusku]]. Proto bylo velkou ranou, když ruská [[cenzura]] nepovolila časopis do Ruska pro článek L. N. Tolstého, velkého přítele esperanta, který byl také čestným členem několika esperantských spolků. Časopis proto zanikl v roce [[1895]], ale po několika měsících začal vycházet v UpsaleUppsale nový časopis pod názvem ''[[Lingvo Internacia (časopis)|Lingvo Internacia]]''. Časopis vycházel ve [[Švédsko|Švédsku]] až do roku [[1899]], v letech [[1900]] - [[1906]] jej tiskl a redigoval P. Lengyel v [[Maďarsko|Maďarsku]]. P. Lengyel se později přestěhoval i s časopisem do [[Paříž]]e a tam se stal redaktorem časopisu P. Fruictier a později [[Théophile Cart]] až do [[první světová válka|první světové války]], kdy časopis přestal vycházet.

Po dvacet let žil Zamenhof se svou rodinou ve velmi stísněných finančních poměrech. Lékařská praxe nepřinášela žádoucižádoucí příjem. Střídavě žil v [[Cherson]]u, [[Varšava|Varšavě]], Grodnu a opět ve Varšavě, kde trávil i poslední chvíle svého života († [[14. duben|14. dubna]] [[1917]]).

Za první světové války se v sibiřském zajateckém táboře tisíce zajatců nejrůznějších národů učilo esperantu podle učebnic, které jim předal světový výbor [[YMCA]] (Svaz křestanskékřesťanské mládeže). Po válce touha po míru a harmonii vzbudila nové naděje a esperanto se podivuhodně šířilo. První poválečný sjezd se konal v roce [[1920]] v [[Haag]]u, v roce [[1921]] se konal 13. světový sjezd v [[Praha|Praze]] za účasti téměř 3 000 lidí z 35 zemí, organizační problémy byly rozřešeny na nějaký čas smlouvou v [[Helsinky|Helsinkách]], změnily se formy práce a byly pořádány různé odborné a technické konference.