Bernardino Telesio: Porovnání verzí

'''Bernardino Telesio''' (1509–1588) byl [[Itálie|italský]] filosof a vědec.

 

Bernardino Telesio pocházel z urozené rodiny žijící v Kalábrii. Studoval v Miláně u svého strýce Antonia Telesia, který byl učenec a básník. Ve studiích pak pokračoval v Říme a v Padově studoval filosofii a matematiku. Tam také v roce 1535 získal doktorský titul. Jeho studia zahrnovala kromě „vědy“, také klasická studia a filosofii, jak bylo v renesanci běžné. S touto výbavou se mohl pustit do kritiky středověkého aristotelismu, který byl rozvíjen v Padově a Boloni. V roce 1553 se oženil, měl čtyři děti a usadil v Cosenze, kde se záhy stal dominantním představitelem místní akademie založené Gianem Parassiem v roce 1511. V roce 1563 nebo o dva roky později vydal svou stěžejní práci ''De Rerum Natura Iuxta Propria Principia''(O přírodě podle jejich vlastních principů), následovanou množstvím méně významných prací. Jeho rozporuplné názory popudily církev natolik, že je krátce po jeho smrti dala na [[Index Librorum Prohibitorum]].

 

 

Ve svém stěžejním díle De rerum natura prezentuje Telesio názor, že jediné dvě věci, které musíme předpokládat při vznikání jsou aktivní síly a pasivní látka. Aktvní sílu představují dva principy - teplo a chlad. Tyto principy měly nahradit klasické Aristotelské učení o metafyzických principech látky a formy. Vznik univerza ze dvou protichůdných principů vysvětluje Telesio tak, že Bůh stvořil Slunce a Zemi, přičemž Slunce je zdrojem principu tepla a Země chladu. Následně je od sebe oddělil takovou vzdáleností, aby se nemohly vzájemně eliminovat. Celá příroda pak vzniká jako výsledek zápolení těchto dvou principů o vlastnictví látky. Teplo zapříčiňuje pohyb a rozšiřuje a zřeďuje látku, zatímco chlad pohyb utlumuje a způsobuje houstnutí látky. Jednotlivé věci se potom liší množstvím tepla a chladu, které v sobě obsahují. Množství samotné látky se ale během těchto procesů nemění. Teplo, chlad a látku jako základní přírodní principy používali už před Telesiem [[Girolamo Fracastoro]] a [[Girolamo Cardano]].

U Telesia nejsou přírodní výtvory stvořeny, řízeny a udržovány při životě božskou prozřetelností. Konají pouze na základě své vlastní přirozenosti, udané silami tepla a chladu. Aby byly schopny existence, musí všechny stvořené věci tyto protikladné principy vnímat, protože musí být schopny vnímání toho, co je pro jejich přežití prospěšné, a co škodlivé. Vnímání tedy není schopností vtělené duše – vnímání je vlastní všem věcem, ať už živým nebo neživým. Zároveň kritizuje i Aristotelovu nauku o tužbě po transcendentálním Bohu jako příčině pohybu nebeských těles. Podle Telesia mají nebeská tělesa a zdroj svého pohybu od přirozenosti v sobě.

 

I v psychologii vychází Telesio z přísně materialistického hlediska. Vzhledem k odmítnutí metafyzických principů látky a formy, musel odmítnout i Aristotelovu definici duše ze spisu [[De Anima]] jako forma corporis – inteligibilní formy organického těla. Podle Telesia má člověk dvě různé duše. První je specifickou části hmotného těla a nazývá ji duchem (''spiritus'') vzešlým ze semene, který koluje celým nervovým systémem, přičemž jeho hlavní sídlo je v mozku. Druhá je potom nesmrtelná a nehmotná duše vdechnutá člověku Bohem.

 

Zatímco s Aristotelskou naukou o duši se vypořádává Telesio ve svém stěžejním díle De rerum natura, proti Galénovi sepsal spis ''Quod animal universum ab unica animae substatia gubernatur. Contra Galenum.'' Telesio prohlašuje, že funkce organického těla nemohou být vysvětlovány skrze množství vládců. V podpoře jednoty duše následoval Telesio teoretika medicíny Giovanniho Argenteria, který brání jednotu duše proti Aristoteleské a medicínské tradici.

 

Telesio odmítal tradiční koncepci smyslového vnímání a nahradil ji mechanistickým zdůvodněním smyslového vnímání. Podle Telesia je nevhodné mluvit o smyslových orgánech, protože nejsou nic jiného než ''„části těla, které jsou buď jemnější a subtilnější nebo proděravělé a otevřené. Nikdo by neměl věřit ani v nejmenším, že jsou stvořeny proto, aby byly schopny podpořit vnímání senzitivní duše, ale aby poskytovaly jednoduchý a otevřený vstup pro síly vnějších věcí a pro ty věci samé.“''(De Rerum Natura kniha I, kap.VI)

 

Ve své teorii smyslového vnímání vychází z Démokritovy teorie, kterou kombinuje s naukou ''conservatio sui'' (zachování sebe), což je klíčový termín Telesiovy etické filosofie. Rozkoš je spjatá s pocitem sebezachováním, bolest zase s pocitem sebezničení. Toto Telesio, stejně jako prvky své teorie poznání, přebírá od Fracastora, který této teorii věnoval závěrečnou kapitolu ''De sympathia et antipathia rerum'' a ve svém epistemologickém traktátu ''Turrius sive de intellectione''.

 

U Telesia představuje ''conservatio sui'' základ ze kterého jsou odvozeny všechny senzitivní i kognitivní funkce. Brání hodnoty empirického přístupu v epistemologii a proto se snaží vyvrátit tradiční rozlišování poznání smyslového a rozumového. Popírá, že existuje něco jako čistě rozumová sféra s uchopujícím intelektem. Porozumění je pro něj proces, který vyžaduje smyslového vnímání a paměti, což jsou vlastnosti ducha. Paměť si uchovává vzpomínky na pohyby, které prožil vnímající duch během kontaktu s vnějšími silami. Pokud duch později podstoupí podobný zážitek, připíše ji k podobné nebo identické příčině. Například když ucítí bolest z popálení, vzpomene si, že dříve se mu podobného počitku dostalo při kontaktu s ohňem a proto nazve zdroj příčiny tohoto počitku oheň.

Poznání božských věcí je vyhrazeno pro vdechnutou, nesmrtelnou duši. Čistě intelektuálního poznání můžeme dosáhnout až v posmrtném životě, před smrtí jsme odkázaní na poznání vzešlé ze smyslů.

Svou přísně senzualistickou teorií poznání se dá považovat za předchůdce [[Empirismus|Britského empirismu]].

 

Etika, kterou Telesio představuje v deváté knize ''De rerum natura'' je navýsost naturalistická. Jediným cílem, ke kterému duch neustále směřuje je sebezachování a sebezlepšování. Přičemž základem pro tento proces je schopnost adekvátně reagovat na podněty vnějšího světa a nalézat způsoby, jak zlepšit kvalitu svého bytí. Této schopnosti dosáhneme skrze teoretické vědění, pocházející zejména z přírodní filosofie a medicíny, a skrze kontrolu vlastních emocí a tužeb. Podle Telesia jsme schopni vyvolávat a potlačovat emoce a jejich projevy. Principem morálních ctností tedy je znalost toho, co nám pomáhá v životě a toho, co škodí přežití a pohodlnému životu v lidské společnosti. Všechny ctnosti jsou u Telesia poměřovány podle toho, jak přispívají k sebezachování.

 

Zatímco mnoho středověkých a renesančních autorů spoléhalo na teorii dvojí pravdy, Telesio se držel přísně vědeckého přístupu k pravdě. To ale neznamená, že by popíral Boha, lidskou duši nebo zázraky. V Telesiově pojetí Bůh ale nezasahuje do přírody a do lidských činů. Používá přirovnání Boha jako nejlepšího mechanika. Nejlepší mechanik je totiž takový, který stvoří dílo tak dokonalé, že bezproblémově funguje bez vnějších zásahů. Stejně tak je moc všemocného Boha reprezentována v kosmu, který je schopen existovat sám o sobě bez toho, aniž by došlo k jeho poškození, vyžadující Boží zásah.

 

[[id:Bernardino Telesio]]

[[it:Bernardino Telesio]]

[[nl:Bernardino Telesio]]

[[pl:Bernardino Telesio]]