Wikipedie

James Clark Ross: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m odkazy
doplnění info podle uvedených zdrojů
Řádek 1:
[[Image:James Clark Ross.jpg|thumb|James Clark Ross]]
Sir '''James Clark Ross''' ([[15. duben|15. dubna]] [[1800]] [[Londýn]] – [[3. duben|3. dubna]] [[1862]] [[Aylesbury]], [[Spojené království]]) byl [[Spojené království|britský]] námořní důstojník a průzkumníkpolárník, který prozkoumal velkou část [[Arktida|Arktidy]] i [[Antarktida|Antarktidy]].
 
== Dospívání Mládí==
James Clark Ross se narodil [[15. duben|15. dubna]] [[1800]] v [[Londýn]]ě <ref>Místo narození není zcela jisté.</ref> jako třetí syn skotského obchodníka George Rosse a jeho ženy Christiny Clark <ref>[http://www.geni.com/people/James-Ross/6000000005250162840 Genealogické záznamy rodiny Ross] {{en}}</ref>. Od dětství měl velmi blízko k námořnictvu i severským oblastem, neboť jeho strýcem byl známý polárník [[John Ross]] ([[1777]] – [[1856]]). Právě pod jeho vlivem již v roce [[1812]], krátce před svými dvanáctými narozeninami vstoupil do [[Royal Navy|Britského královského námořnictva]].<ref name=bio>[http://www.biographi.ca/009004-119.01-e.php?&id_nbr=4683 Podrobný životopis v Kanadském biografickém slovníku] {{en}}</ref> Kariéru začal pod vedením strýce na lodi HMS Briseis, se kterou se plavili celých šest let. Poté oba krátce sloužili na lodi HMS Actaeon v [[Baltské moře|Baltském moři]], [[Bílé moře|Bílém moři]] i na kanálu [[La Manche]] a později na lodi HMS Driver na západním pobřeží [[Skotsko|Skotska]]. Jeho strýc John se zasloužil také o to, že James velmi rychle povyšoval.<ref name=bio></ref>
 
==Výpravy do Arktidy==
James se narodil 15. dubna 1800 v [[Londýn]]ě. K námořnictvu nastoupil už ve dvenácti letech a od mládí doprovázel [[William Edward Parry|Williama Parryho]] a svého strýce [[John Ross|Johna Rosse]] na jejich výpravách, hledajících opět „průjezd“ z Baffinova moře do Tichého oceánu. Tito arktičtí badatelé sice průjezd nenalezli (podařilo se to až počátkem 50. let [[19. století]] [[Robert McClure|Robertu J. Le Mesurier Mac Clure]] při hledání pohřešované Franklinovy expedice), ale zato podrobně prozkoumali dostupná pobřeží Severní Ameriky. Na jedné z těchto výprav objevil James Clarke Ross roku [[1831]] severní [[magnetický pól]]. Když koncem 30. let organizovala londýnská [[Královská společnost]] na Humboldtův a Gaussův podnět expedici, která měla studovat zemský [[magnetismus]] a lokalizovat jižní magnetický pól, nenalezla do jejího čela vhodnější a způsobilejší osobu, než byl právě [[kapitán]] Ross.
[[Soubor:Northwest passage.jpg|thumb|400px|Severozápadní průjezd]]
V letech [[1818]] - [[1833]] se James Clark Ross zúčastnil mnoha výprav do [[Arktida|Arktidy]], jejichž cílem bylo zejména nalezení [[Severozápadní průjezd|Severozápadního průjezdu]] mezi [[Baffinův záliv|Baffinovým zálivem]] a [[Beringův průliv|Beringovým průlivem]]. Ačkoliv výpravy nebyly v tomto ohledu úspěšné, podařilo se jim velmi podrobně prozkoumat rozsáhlé části pobřeží Severní Ameriky.<ref>Proplutí Severozápadním průjezdem se podařilo až počátkem 50. let 19. století Robertu McClure.</ref> James strávil v Arktidě téměř beze zbytku 15 let a získal více zkušeností než jakýkoli jeho současník. Při expedicích prokázal velký zájem o polární oblasti a věnoval se vědeckým výzkumům. Zejména se zajímal o geomagnetismus.<ref name=lonely>{{Citace monografie | příjmení = Rubin | jméno = Jeff | titul = Antarctica | vydavatel = Lonely Planet | rok = 2008 | počet stran = 380 | url = http://books.google.cz/books?id=P9-DG11ncGkC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false}}</ref>
 
== =První plavbavýprava (1818)===
John Ross byl [[11. prosince]] [[1817]] i se svým synovcem přizván k účasti v expedici, jejímž cílem bylo proplutí [[Severozápadní průjezd|Severozápadního průjezdu]]. Výprava, která byla na moři od dubna do poloviny listopadu roku 1818, měla k dispozici dvě lodě - HMS Isabella a HMS Alexander. John Ross velel na Isabelle, zatímco jeho zástupce [[William Edward Parry]] ([[1790]] - [[1855]]) vedl loď Alexander.<ref name=bio></ref> Admiralita nebyla spokojena s výsledky expedice a vyslala Williama Parryho, aby předložené zprávy znovu ověřil. Parry si Johna Rosse vybral jako svého zástupce pro tuto i tři následné expedice a všech výprav se zúčastnil i James Ross.
 
===Druhá výprava (1819 - 1820)===
[[Image:Erebus and terror 1840.jpg|thumb|Lodi Erebus a Terror]]▼
Expedice vyplula s loděmi HMS Hecla a HMS Griper v květnu roku [[1819]]. Cestu Severozápadním průjezdem se nepodařilo nalézt, ale přesto se jednalo o nejúspěšnější expedici své doby, která zdokumentovala přes 1000 km severoamerického pobřeží. Výprava musela přezimovat na [[Melvillův ostrov|Melvillově ostrově]] a do Británie se vrátila počátkem listopadu roku [[1820]].<ref name=bio></ref>
Rossovy lodi ''Erebus'' a ''Terror'' vypluly z [[Anglie]] roku [[1839]]. Koncem následujícího roku dokončoval Ross přípravy v [[Tasmánie|tasmánském]] přístavu [[Hobart]] a od jeho [[guvernér]]a, [[odborník]]a na polární moře [[John Franklin|Johna Franklina]], se dověděl o výsledcích výprav svých „konkurentů“ – [[Jules Dumont d'Urville|Dumonta d’Urvilla]] a [[Charles Wilkes|Wilkese]]. Nejprve zřejmě pocítil silné zklamání, neboť byl přesvědčen, že ho rychlejší a šťastnější sokové předběhli. Energického kapitána to však neodradilo. Protože nechtěl plout ve stopách svých předchůdců, vydal se východněji, až ke 170° východní délky, a teprve pak zamířil k jihu.
 
===Třetí výprava (1821 - 1823)===
Počátkem ledna [[1841]] se v moři jižně od [[Nový Zéland|Nového Zélandu]] začal stále častěji objevovat plující led. Ross však nebyl, pokud šlo o plavbu v podobných podmínkách, žádným nováčkem. Veplul přímo do ledové tříště a štěstí mu přálo. Ukázalo se, že led je průjezdný mnohem lépe, než se zdálo z dálky. Po 120 mílích opatrného manévrování mezi krami dosáhly lodi opět volného [[moře]].
V květnu roku [[1821]] vyplula na lodích HMS Hecla a HMS Fury k Arktidě další výprava, které velel William Parry. V [[záliv Boothia|zálivu Boothia]] lodě na dva roky zamrzly v ledu - první zimu na [[Winter Island]] a podruhé u ostrova [[Igloolik]]. Do Británie tak dopluli až na podzim roku [[1823]]. James Ross studoval jako na předchozích výpravách místní flóru i faunu a naučil se od [[Eskymáci|Eskymáků]] využívat saně. [[26. prosince]] [[1822]] byl povýšen na poručíka a po návratu do vlasti byl za svou aktivitu v přírodovědném bádání oceněn přijetím do Londýnské [[Linného společnost]]i.<ref name=bio></ref>
 
===Čtvrtá výprava (1824 - 1825)===
== První objev ==
Třetí Parryho výprava vyplula v roce [[1824]] se stejnými loděmi - HMS Hecla a HMS Fury. James Clark Ross se na palubě lodi Fury kromě přírodovědných výzkumů věnoval také magnetometrickým měřením a oceánografickým studiím. Tentokrát však byla expedice jen málo úspěšná a v obtížných podmínkách postupovala na západ velmi pomalu. Cesta skončila katastrofou, když [[1. srpna]] [[1825]] loď Fury ztroskotala u ostrova [[Somerset Island|Somerset]]. William Parry se pak rozhodl více neriskovat a raději se vrátit zpět. Místo ztroskotání pojmenoval ''pláž Fury'' a nepotřebné potraviny i jiné zásoby ponechal na místě pro příští expedice. Do Británie doplul [[12. října]] [[1825]].<ref name=bio></ref>
 
===Pátá výprava (1827 - 1828)===
Dne 11. ledna spatřily hlídky na obzoru vysokou zasněženou horu a následujícího dne přistál Ross u jednoho z pobřežních [[ostrov]]ů. Odtud pokračovaly Erebus a Terror dále k jihu podél hornatého pobřeží, nazvaného na počest královny [[Viktoriina země|Viktoriinou zemí]]. Koncem ledna se v dáli vynořily dva vysoké sopečné kužele; činná sopka, nad níž se válely chuchvalce dýmu, byla nazvána [[Mount Erebus|Erebus]], její družka [[Mount Terror|Terror]]. (Teprve po šedesáti letech zjistil polární badatel [[Robert Falcon Scott|Robert Scott]], že obě sopky nejsou na pevnině, nýbrž na ostrově, který pokřtil [[Rossův ostrov|Rossovým jménem]].)
Čtvrtá expedice Williama Parryho nevedla k Severní Americe, ale pokusila se dosáhnout [[severní pól|severního pólu]]. James Ross přitom zastával post druhého velitele a Parryho zástupce. Výprava vyrazila [[4. března]] [[1827]] na lodi HMS Hecla ze [[Špicberky|Špicberků]] za legendárním otevřeným polárním mořem. [[21. června]] byly z lodě vyloženy čluny a ukotveny na saně. [[26. července]] se však všichni museli zhruba po 160 kilometrech obrátit na zpáteční cestu, když dosáhli úrovně 82°45´ s. š. K návratu je přimělo nejen špatné počasí, ale také fakt, že téměř nebylo možné plně naložené čluny utáhnout. Led se pod nimi navíc poměrně rychle pohyboval směrem k jihu, takže zkracoval ušlou vzdálenost téměř na polovinu. James Ross byl [[8. listopadu]] [[1827]] povýšen na velitele, ale po návratu z výpravy zůstal v záloze, mimo službu.<ref name=bio></ref>
 
===Šestá výprava (1829 - 1833)===
Nato se 28. ledna postavila Rossovým lodím do cesty nepřekonatelná překážka. Byla to [[Velká ledová bariéra|Velká ledová (později Rossova) bariéra]], lemující okraj obrovského ledovce a tyčící se do výše 45 – 60 metrů. Výprava plula několik dní podél jejího okraje, avšak ledová stěna byla bez konce. Ross přitom dosáhl „rekordní“ jižní zeměpisné šíře – 78°4´ j.š. Poté se rozhodl k návratu, neboť počasí se horšilo a moře začal pokrývat pevný led.
V letech [[1829]] - [[1833]] zorganizoval John Ross další výpravu k Severozápadnímu průjezdu, financovanou tentokrát ze soukromých zdrojů bohatého podnikatele Felixe Boothe. William Parry se této výpravy již neúčastnil, zástupcem Johna Rosse byl jeho synovec James Ross. Expedice měla k dispozci opět dvě plavidla - kolesový parník ''Victory'' doprovázený menší zásobovací lodí ''Kruzenstern''. Ze Skotska vypluli [[13. června]] [[1829]]. Po zastávce na západním pobřeží [[Grónsko|Grónska]] pokračovala expedice dál směrem na západ až k [[záliv Prince Regent|zálivu Prince Regent]]. Koncem září však zůstali uvězněni v ledu v místě nazvaném ''Felix Harbour''. Vyprostit se jim nepodařilo ani následující léto v roce 1830 a dokázali doplout jen o několik kilometrů severněji, na kotviště pojmenované ''Sheriff Harbour''. Také v létě 1831 se jim povedl pouze nepatrný posun a nový přístav nazvali ''Victory Harbour''.
 
Během této doby podnikal James Ross saňové průzkumné cesty po blízkém i vzdálenějším okolí a podrobně je zmapoval. Popsal také zvyky místních Inuitů a naučil se od nich mimo jiné stravou předcházet kurdějím. [[31. května]] - [[1. června]] [[1831]] se Jamesovi podařilo na jedné z cest nalézt [[severní magnetický pól]] na pobřeží poloostrova [[Boothia]].
V listopadu [[1841]] vyplul znovu k jihu s nadějí, že nalezne v bariéře [[průliv]], kterým by mohl proniknout do blízkosti jižního magnetického pólu, jehož přibližnou polohu určil na 75°5´ j.š. a 154°25´ v.d. Na prahu nového roku zopakoval předchozí plavbu pásmem plujícího ledu a poté k východu. Ledová bariéra, jen tu a tam narušená zálivy, se táhla na 800 km. Za ní se rýsovalo mohutné skalnaté území, nazvané později [[Země krále Eduarda VII.|Zemí krále Eduarda VII.]] Ani tentokrát nestačil Ross doplul až k jejímu východnímu konci.
 
Během další zimy na přelomu let [[1831]] - [[1832]] se John Ross rozhodl opustit loď, naložit potřebné věci na čluny, upevněné na saních a odejít pěšky k pláži Fury. Ještě zimu 1833 však museli kvůli nepřízni počasí strávit v zálivu Prince Regent. V přežití jim stále pomáhaly zásoby ze ztroskotané lodi Fury. [[14. srpna]] [[1833]] se konečně ledové sevření moře uvolnilo a expedice se vydala na zpáteční cestu. [[26. srpna]] [[1833]] jim připlula do Baffinova zálivu na pomoc velrybářská loď HMS Isabella. Po návratu do Británie oba velitele přijal král [[Vilém IV. Britský|Vilém IV.]] a po celé zemi se jim dostalo ocenění. Expedice byla první, které se povedlo úspěšně přežít v Arktidě tak dlouhé období, přičemž ztratili pouze tři muže. Největším úspěchem však byl objev magnetického pólu. James Clark Ross byl i z toho důvodu [[28. října]] [[1834]] povýšen na kapitána.<ref name=bio></ref>
Na zpáteční cestě stíhala jeho lodi zloba živlů. [[Vichřice]] je hnala mezi ledovou tříští i horami a těžké vlny se přelévaly přes palubu. Po mnoha útrapách, kdy z obou plavidel zůstaly téměř jen vraky, dopluly konečně na [[Falklandské ostrovy]]. Rossova trasa se později stala pro mnohé výpravy hlavní přístupovou cestou k antarktickému pobřeží.
 
V letech [[1835]] – [[1838]] James Ross pracoval na prvním systematickém magnetickém průzkumu britských ostrovů. Práci přerušil jen v období od ledna do září roku [[1836]], kdy se vydal na lodi HMS Cove zachránit 11 zamrzlých velrybářských lodí v [[Davisův průliv|Davisově průlivu]]. Než se k nim však obtížnou cestou probil, všem kromě jedné se již podařilo odplout. Ani poslední loď již nenašel, protože pravděpodobně ztroskotala.<ref name=bio></ref>
== Závěr života a smrt ==▼
 
== Výprava do Antarktidy ==
James Clark Ross se vrátil do Anglie roku [[1843]] a vydal zajímavé vylíčení svých zážitků a zkušeností v knize ''Objevné a výzkumné cesty v jižních a antarktických mořích''. Jeho lodi zmizely za nešťastné výpravy Johna Franklina k severnímu pólu. Ross sám zemřel roku 1862 jako [[admirál]]. Až do své smrti pochyboval o tom, že jednotlivé pruhy objevené „souše“ vytvářejí kontinent: [[Fabian Gottlieb von Bellingshausen|Bellingshausenovy]], d’Urvillovy i vlastní objevy považoval vždy jen za velké ostrovy. Byl natolik silnou vědeckou autoritou, že mnozí zeměpisci ještě dlouho zakreslovali kolem jižního pólu jen ostrovy a neodvažovali se jednotlivé objevené úseky spojit v jeden celek.▼
▲[[ImageSoubor:Erebus and terror 1840.jpg|thumb|Lodi Erebus a Terror]]
Když koncem 30. let [[19. století]] organizovala londýnská [[Královská společnost]] expedici, která měla studovat zemský [[magnetismus]] a lokalizovat [[jižní magnetický pól]], nenalezla do jejího čela vhodnější a způsobilejší osobu, než byl právě [[kapitán]] James Clark Ross. Výprava byla pravým opakem [[United States South Seas Exploring Expedition|Wilkesovy expedice]]. Měla velkou podporu vlády, a to jak ideovou, tak finanční. James Ross měl k dispozici výborné důstojníky, spolehlivá plavidla i přístroje. Lodě HMS Erebus (372 tun) a HMS Terror (340 tun) byly těžké, původně válečné lodě, speciálně vyztužené pro plavbu mezi ledem. Díky předchozím zkušenostem z Arktidy byla výprava dobře zásobena potravinami včetně stravy proti kurdějím a také posádka byla kvalitně ošacena i vybavena. <ref name=lonely></ref>
 
[[Soubor:James Ross-fr.svg|thumb|400px|left|Trasa Rossovy výpravy do Antarktidy]]
Lodě vypluly z [[Anglie]] 19. září [[1839]]. Na Erebu velel sám Ross, zatímco Terror vedl jeho dobrý přítel [[Francis Crozier]]. Výprava měla nejprve za úkol zřídit magnetometrické pozorovatelny na [[Svatá Helena (ostrov)|ostrově sv. Heleny]] a na [[Mys Dobré naděje|Mysu Dobré naděje]]. Během května až července roku [[1840]] James Ross podrobně prozkoumal [[Kergueleny]], přičemž zde prováděl magnetometrická, astronomická i oceánografická měření. Ve dnech [[15. srpen|15.]] - [[16. srpna]] [[1840]] zakotvil v [[Hobart]]u na Tasmánii, aby zde přezimoval a dokončil poslední přípravy před cestou k Antarktidě. Také zde byla zřízena magnetometrická pozorovatelna. Od místního guvernéra a zkušeného polárníka [[John Franklin|Johna Franklina]] získal cenné informace. V novinách se však také dočetl o úspěšných antarktických výpravách, které vedli [[Jules Dumont d'Urville]] a [[Charles Wilkes]]. S Wilkesem se dokonce setkal osobně a obdržel od něj výsledky jeho mapování antarktického pobřeží. Protože James nechtěl plout ve stopách svých zahraničních kolegů, vydal se východněji, až ke 170° východní délky, a teprve pak zamířil k jihu.<ref name=lonely></ref>
 
Z Hobartu vyplul [[12. listopadu]] [[1840]]. [[5. ledna]] [[1841]] lodě zastavil plující led. Zkušený Ross se rozhodl vplout mezi kry. Po téměř 200 km opatrného manévrování dosáhl [[9. ledna]] [[1841]] opět volného moře. [[11. ledna]] však zcela neočekávaně objevil pevninu, která mu zabránila v další cestě za jižním magnetickým pólem. Ten se přitom nalézal již nedaleko. [[12. ledna]] přistáli členové expedice na blízkém [[Possession Island]] a novou pevninu zabrali jménem královny [[Viktorie (britská královna)|Viktorie]] pro Británii. Pojmenovali ji jednoduše [[Viktoriina země]].<ref name=lonely></ref>
 
Výprava pak pokračovala dál podél pobřeží a snažila se nalézt cestu k jihu. [[27. ledna]] objevili dva vysoké sopečné kužele. Činná sopka, nad níž se právě válely chuchvalce dýmu, byla nazvána [[Mount Erebus|Erebus]]. Vedle stojící vrchol vyhaslého vulkánu dostal jméno [[Mount Terror|Terror]]. <ref>Teprve po šedesáti letech zjistil Robert Falcon Scott, že sopky nejsou na pevnině, nýbrž na ostrově, který pojmenoval Rossův ostrov.</ref> [[28. ledna]] další cestě zamezila velká ledová bariéra, tyčící se do výše až 90 metrů nad mořskou hladinu. Později byla pojmenovaná jako [[Rossův šelfový ledovec]]. Expedice plula celkem asi 450 km podél jejího okraje ve snaze nalézt průjezd, avšak ledová stěna byla bez konce. James Ross dosáhl rekordní úrovně 78°4´ jižní šířky, ale poté se rozhodl k návratu do Hobartu, neboť počasí se s blížící se zimou horšilo.<ref name=lonely></ref>
 
[[23. listopadu]] [[1841]] vyplul James Clark Ross znovu k jihu s nadějí, že ledovcovou bariéru lépe prozkoumá a nalezne průliv, kterým by mohl proniknout do blízkosti jižního magnetického pólu.<ref>Rossova trasa se později stala pro mnohé výpravy hlavní přístupovou cestou k antarktickému pobřeží.</ref> Ani tentokrát však nebyl úspěšný a konec ledové stěny nenalezl. [[23. února]] dosáhl nového rekordu 78°10´ jižní šířky,<ref>Rekord zůstal nepřekonán dalších 50 let.</ref> ale kvůli špatnému počasí a blížící se zimě se obrátil na zpáteční cestu. Během ní jej stíhala zloba živlů. Vichřice si s loďmi pohrávala a [[13. ledna]] je rozbouřené moře vrhlo na skupinu ledovců. Ve snaze vyhnout se srážce narazily obě lodi při manévrování do sebe, Terror přistál na Erebu a téměř jej rozdrtil. Jen zázrakem unikly lodě zkáze a posádka utopení. Po mnoha útrapách, kdy z obou plavidel zůstaly prakticky jen vraky, dorazili [[6. dubna]] na [[Falklandské ostrovy]], kde pět měsíců přezimovali.<ref name=lonely></ref>
 
Potřetí se o průnik k jihu pokusili v roce 1842, tentokrát ve stopách [[James Weddell|Jamese Weddella]]. Z Falkland vypluli [[17. prosince]] [[1842]], setkal se však se zamrzlým mořem, stejně jako všichni ostatní (kromě Weddella). Dosáhli pouhých 73°30´ jižní šířky a poté odpluli do Anglie. [[4. září]] [[1843]] zakotvili ve [[Folkestone]]. Magnetický jižní pól James Clark Ross nenalezl.<ref name=lonely></ref>
 
▲== Závěr života a smrt ==
Po návratu do vlasti byl James Clark Ross pasován na rytíře a hned [[18. října]] [[1843]] se také oženil s Ann Coulman (cca [[1817]] – [[1854]]). V roce [[1845]] se přestěhovali do [[Aston Abbots]] u [[Aylesbury]] (hrabství [[Buckinghamshire]]), kde vychovávali čtyři děti.<ref>O sto let později zde v době druhé světové války žil také druhý československý prezident Edvard Beneš.</ref>
 
Annin otec si prý před svatbou kladl podmínku, že James ukončí své polární výpravy. Tuto podmínku Ross dodržel s jedinou výjimkou, když (se svolením své ženy) v době od [[12. května]] [[1848]] do [[26. listopadu]] [[1849]] na lodích HMS Enterprise a HMS Investigator neúspěšně pátral po zmizelé výpravě [[John Franklin|Johna Franklina]].<ref name=lonely></ref> <ref>Výprava Johna Franklina zmizela při výpravě s „Rossovými“ loděmi Erebus a Terror v roce 1845. Cílem expedice bylo proplutí Severozápadního průjezdu.</ref>
 
V roce [[1842]] byl James Ross za svou činnost odměněn zlatými medailemi [[Royal Geographical Society|Londýnské]] i [[Société de Géographie|Pařížské geografické společnosti]]. V roce [[1847]] vydal zajímavé vylíčení svých zážitků a zkušeností v knize ''Objevné a výzkumné cesty v jižních a antarktických mořích'' (A Voyage of Discovery and Research in the Southern and Antarctic Regions). O rok později byl přijat do [[Královská společnost|Královské společnosti]] a v roce [[1856]] získal hodnost [[kontradmirál]]a.
 
James Clark Ross zemřel [[3. dubna]] [[1862]] a byl pohřben i se svou ženou v Aston Abbots. Poblíž jeho sídla je dnes jezero se dvěma ostrůvky, pojmenovanými ''Erebus'' a ''Terror''.
 
▲James Clark Ross se vrátilAž do Angliesvé rokusmrti [[1843]] a vydal zajímavé vylíčení svých zážitků a zkušeností v knize ''Objevné a výzkumné cesty v jižních a antarktických mořích''. Jeho lodi zmizely za nešťastné výpravy Johna Franklina k severnímu pólu.James Ross sám zemřel roku 1862 jako [[admirál]]. Až do své smrti pochyboval o tom, že jednotlivé pruhy objevené „souše“části vytvářejíantarktické kontinent:pevniny [[Fabianjsou Gottliebsoučástí voncelistvého kontinentu. Bellingshausen|Bellingshausenovy]], d’Urvillovy i vlastní objevy považoval vždy jen za velké ostrovy. Byl natolik silnou vědeckou autoritou, že mnozí zeměpisci ještě dlouho zakreslovali kolem jižního pólu jen ostrovy a neodvažovali se jednotlivé objevené úseky spojit v jeden celek.
 
==Poznámky==
<references />
 
==Literatura==
*{{Citace monografie | příjmení = Dodge | jméno = Ernest Stanley | titul = The Polar Rosses: John and James Clark Ross and their explorations | rok = 1973}} {{en}}
*{{Citace monografie | příjmení = Ross | jméno = Maurice James | titul = Polar pioneers: John Ross and James Clark Ross | vydavatel = McGill-Queen's University Press | místo = Buffallo | rok = 1994 | počet stran = 435 | url = http://books.google.cz/books?id=XZPf2RzV-PkC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false}} {{en}}
*{{Citace monografie | příjmení = Ross | jméno = James Clark | titul = A voyage of discovery and research in the southern and Antarctic regions, during the years 1839-43 | vydavatel = John Murray | místo = Londýn | rok = 1847 | url = http://books.google.cz/books?id=SmWYK5TvsS0C&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false}} {{en}}
 
{{Commonscat|James Clark Ross}}
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/James_Clark_Ross“