Československo: Porovnání verzí

Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší [[Československá socialistická republika|ČSSR]] a k [[Pražské jaro 1968|Pražskému jaru]] v roce [[1968]], kdy se Antonín Novotný vzdává prezidentské i stranické funkce. Prezidentem se stal po krátké době Ludvík Svoboda. Naděje na „[[socialismus s lidskou tváří]]“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny [[invaze|invazí]] států [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]], oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“, ve středu 21. srpna 1968. Přes spontánní odpor obyvatelstva zejména k sovětským okupantům tehdejší českoslovenští politici ([[Alexander Dubček]] a většina dalších), po odvlečení do [[Moskva|Moskvy]], ustoupili nátlaku a okupaci schválili.

 

 

V době po roce 1968, zejména v roce [[1969]], odešla třetí vlna [[emigrace]]. Na [[protest]] proti okupaci obětovali svůj život 16. ledna 1969 [[Jan Palach]] a 25. února 1969 [[Jan Zajíc]]. S nástupem [[Gustáv Husák|Gustáva Husáka]] do čela [[Komunistická strana Československa|KSČ]], který na pokyn z Moskvy vystřídal Alexandra Dubčeka, nastalo definitivně období utužení režimu, tzv. [[normalizace]]. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu [[konformismus|konformismu]] a "reálný socialismus" (lidově tzv. "socialismus s husí kůží"). Ideologicky nepohodlní lidé byli v té době opět odstraňováni z významných míst a stát dál ztrácel schopné lidi. Petiční akce [[Charta 77]] poukazovala na porušování lidských práv v ČSFR a vyvolala hysterickou reakci režimu. První obětí režimního potlačování této (plně v mezích tehdejších zákonů vedené) akce se stal již v březnu 1977 český filozof [[Jan Patočka]], poslední [[Pavel Wonka]], který 26. dubna [[1988]] za nejasných okolností zemřel ve [[vězení]].