Svaz komunistů Jugoslávie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m -neexistující soubor |
m napřímení redirectu šablony (data od Dannyho B.); kosmetické úpravy |
||
Řádek 24:
=== Druhá světová válka ===
[[
V letech [[1941]] až [[1945]] vedla komunistická strana národně-osvobozenecký [[Jugoslávští partyzáni|partyzánský boj]] proti nacistickým a křesťansko-fašistickým silám ([[Nacistické Německo|Třetí říše]], [[Nezávislý stát Chorvatsko]], [[Itálie]]). Oslabené síly Osy v druhé světové válce prohrály a partyzáni se ujali také díky vojenské pomoci spojenců moci. Ve stejnou dobu se podařilo obratnou zahraniční politikou sesadit královský režim, jehož předáci žili v exilu v [[Egypt]]ě a zároveň získat podporu i pozornost západních zemí.
Řádek 37:
=== FLRJ a SFRJ ===
[[
V následujících letech se jugoslávská komunistická strana rozhodla vybudovat vlastní podobu socialistického státu prostřednictvím zavedení tzv. [[Samosprávný socialismus|samosprávy pracujících]] a otevření se novým myšlenkám. I přesto však byly debaty členů SKJ velmi bouřlivé. Přerozdělování finančních prostředků pro jednotlivé republiky vyvolávalo veliké rozmíšky i mezi komunisty, ne nepodobné těm z jednání parlamentu královské Jugoslávie. V rámci strany se tak začala profilovat různá křídla. V roce [[1953]] se mimo hlavní ideový proud strany ocitl [[Milovan Đilas]], který se pustil do kritiky tehdejšího politického kurzu. Jugoslávští komunisté zmobilizovali (podobně jako v případě roztržky se Stalinem) všechny své síly, aby Đilase očernili, byť zpočátku byli k jeho kritice ve snaze prokázat demokratický charakter strany tolerantní.{{
V národním hospodářství navíc začaly být stále častěji na konci 50. a hlavně začátku 60. let rozšiřovány liberální a tržní prvky, což vedlo k dilematu mezi vedením SKJ. Jugoslávští komunisté se rozdělili na dva tábory. A rozdělené bylo i vedení - zatímco [[Edvard Kardelj]] jako představitel decentralistických sil byl spíše teoretikem jugoslávské cesty k socialismu a pokoušel se ji aplikovat v praxi, [[Aleksandar Ranković]] zastával spíše centralistické ideje. V oblasti ekonomické zvítězil proud konzervativní (ekonomická reforma byla zastavena), v oblasti politické však proud liberální.
Řádek 68:
S nástupem Miloševiće došlo k obrodě centralistických vizí uspořádání Jugoslávie, které dříve reprezentoval právě [[Aleksandar Ranković]]. Během tzv. [[Protibyrokratická revoluce|protibyrokratické revoluce]] byly prostřednictvím řady masových mítinků do vedoucích funkcí v několika svazových republikách a oblastech dosazeny osobnosti loajální právě Miloševićovi. Podobný scénář se mohl realizovat ve všech jugoslávských republikách, čemuž chtělo tehdejší politické vedení neloajální Miloševićovi [[Mítink pravdy|zabránit]]. [[Svaz komunistů Srbska]] a [[Svaz komunistů Slovinska]], byť jen republikové organizace jedné jediné politické strany, začaly prosazovat zcela odlišnou politiku. Ke slovincům se později přidali i [[Svaz komunistů Chorvatska|Chorvati]], kteří byli rovněž znepokojeni Miloševićovou politikou, která především cílila na chorvatské Srby.
[[
Výsledkem byl ostrý spor, který vedl nakonec do faktického rozpadu SKJ během [[14. kongres SKJ|14. sjezdu strany]] v [[leden 1990|lednu 1990]]. Kromě toho, že se - stejně jako ve [[Východní blok|východním bloku]] - odřekli jugoslávští komunisté [[mocenský monopol|mocenského monopolu]] slovinští a nedlouho poté také i [[Svaz komunistů Chorvatska|chorvatští]] komunisté opustili jednací sál a vrátili se domů.
| |||