Heinkel He 219: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
zdroj |
m napřímení odkazu |
||
Řádek 30:
V originálním Heinkelově designu byly vykonány jen drobné změny, přičemž si zachoval své lafety s kanóny 13 mm (0.51 in) [[MG 131]] nad a za zadní částí trupu a také nosnost 2000 kg [[letecká puma|pum]]. Přední palebnou sféru zajišťovaly dva 15 mm kanóny MG 151 zabudované v kořenech křídel a dva 20 mm kanóny MG 151/20 nebo jeden těžký kanón ráže 30 mm [[MK 103]] ve ventrální části. Základní prototyp byl účinný stroj se silnými klapkami se sloty. Do kokpitu se vstupovalo po zatahovacím žebříku a [[pilot]] a operátor [[radar]]u seděli otočení zády k sobě. Kokpit byl bohatě [[sklo|zasklený]] a poskytoval vynikající rozhled na všechny strany. [[Kulomet]] MG 131 ráže 13 mm (0.51 in) poskytoval ochranu zadní polosféry. Ve středu trupu byly tři nádrže s objemem 2 600 litrů.
Prototyp He 219 V1 se poprvé vznesl [[15. listopad|15. listopadu]] [[1942]] a předvedl vynikající ovladatelnost a výkon. Jediným problémem zůstala boční [[stabilita letadla|stabilita]], tento problém byl odstraněn na třetím [[prototyp]]u zvětšením ocasních ploch a prodloužením trupu. Pak začal komplexní proces experimentování s výzbrojí a výbavou. Už během války [[RLM]] požadovalo, aby paleta typů byla zjednodušená, protože prototypy létaly s 29 různými druhy výzbroje. Kvůli opakovaným náletům na [[Rostock]] v březnu a dubnu 1942, které prakticky zničily všechny nákresy He 219, přemístili výrobu do [[Schwechat]]u u [[Vídeň|Vídně]], trupy byly dodávány z továrny [[Mielec]] v [[Generální gouvernement|Polsku]]. Opozice vedená polním maršálem [[Erhard Milch|Erhardem Milchem]] opakovaně zdržovala jakoukoliv výrobu letadla, které leckterý nestranný pozorovatel musel považovat za vynikající letadlo.
V srpnu 1942 Kammhuber urgoval Heinkela, aby myslel na to, že do [[1. duben|1. dubna]] [[1943]] má být letka vybavena těmito letadly, ale v té době bylo dokončeno zatím jen 5 prototypů. V prvním týdnu roku 1943 se třetí prototyp He 219 zúčastnil simulovaného souboje s [[Junkers Ju 188]] (typem, který [[Erhard Milch]] favorizoval jako novou noční stíhačku), který vedl ke zcela zkreslení hodnocení RLM, který zdůrazňoval všechny nedostatky He 219 a vynechal nadšené hodnocení testovacích pilotů. Byla dokonce navržena alternativa v podobě stíhačky [[Messerschmitt Bf 110]] na pozici nočního stíhače. Avšak přesto [[Heinkel]] dostal objednávku na výrobu 127 kusů He 219.
== Nasazení ==
[[Soubor: Heinkel He-219 A-5 R1 1-72 1005.JPG | thumb | Model He 219A-5 R1.]]
[[25. březen|25. března]] 1943 se uskutečnil komplexnější simulovaný souboj mezi He 219, (pravděpodobně V4 s radarem [[FuG 212 Lichtenstein]]C-1), pilotovaným gruppenkommanderém I / NJG 1, majorem Wernerem Streibem a [[Junkers Ju 88]]S a [[Dornier Do 217|Dornierem Do 217]]N. [[Dornier]] se brzy vzdal boje, ale Junkers byl pilotovaný slavným [[Wiktor von Lossberg| Wiktorem von Lossberg]] z technického štábu. Přesto jaký byl von Lossberg pilot, musel uznat porážku od He 219, který se od té doby jmenoval "UHU" (sova). První předsériový He 219A-0 byl dodán koncem května 1943 jako podtyp He 219A-0/R1 a R2, které pod trupem ukrývaly buď 4 kanoy MK 108 nebo 4 MK 103. Obojí byly ráže 30 mm, ale MK 108 byla kompaktní zbraň, vážící 59 kg, oproti MK 103, která vážila 145kg a měla neuvěřitelnou sílu.
Zbraně v křídlech se obvykle skládaly z MG 151/20. Pilot měl ovládací páku s dvěma vidlicemi, částečně, aby mohl používat obě ruce a částečně proto, že obsahovala více spínačů a spouští zbraní. Zbraně byly ovládány pravou rukou, vrchní spoušť pro zbraně v trupu a přední pro zbraně v křídlech. Dalším inovativním prvkem v He 219A-0 byly [[vystřelovací sedadlo|vystřelovací sedačky]] pro oba pasažéry použité poprvé na světě. Nad kokpitem se táhla anténa MF rádia na každou ze směrovek, ale to při nouzovém opouštění letadla nepředstavovalo žádný problém. Ve skutečnosti Heinkel předběhl svou dobu, protože už myslel na He 219 poháněné proudovým motorem. To vysvětlovalo i použití podvozku zatahování do nosu letadla.
První dodávky směřovaly do I / NJG 1 do [[Venlo]] na [[Nizozemsko|holandské]] hranici, kde se Streib odhodlal ukázat co He 219 dokáže. Tento He 219 měl radar C-1, který nahradil [[FuG 202]] a používal stejné dipólové [[anténa|antény]] naladěny na [[Frekvence|frekvenci]] 490 MHz, s dvěma [[display]]i, které ukazovaly plánovaný a přímý směr. První bojová mise byla provedena samotným Streibem s navigátorem Pischerem v noci z [[11. červen|11.]] na [[12. červen|12. června]] 1943 se strojem He 219A-0 s imatrikulaci G9 + FB. Mise skončila impozantně pro UHU, které sestřelily 5 těžkých bombardérů [[RAF]]. Avšak při návratu se Streib zcela spletl při přistávání kvůli zrosený sklům. Vidouce temné světla na přistávací ploše na poslední chvíli se rozhodl zvednout na plné klapky v příliš vysoké rychlosti, a tak se klapky pod náporem vzduchu obrátily opačně. Letadlo tvrdě dopadlo na plochu a rozbilo se, ale oba muži vyvázli bez škrábnutí.
Když se o tom doslechl [[Erhard Milch]], řekl: "Možná by byl Streib dosáhl stejný počet sestřelů i na kterémkoliv jiném letadle". Ale v dalších dnech tyto nevyzrálé stroje při dalších šesti misích sestřelily 20 bombardérů [[RAF]] a z toho 6 typu [[De Havilland Mosquito]]. Nikdy předtím se nepodařilo v noci žádné Mosquito zachytit a tento fakt nemohl ignorovat ani Milch. Hlavním problémem bylo, že navzdory montážní lince v Schwechatu a v [[Rostock]]u a třetí, která se budovala v [[Oranienburg]]u, Heinkelova obrovská síť továren prostě nemohla dodat He 219. Bylo to částečně kvůli obrovskému množství subvariant, z nichž mnohé se setkaly s oficiální kritikou. Také to bylo způsobeno nedostatkem důležitých součástí, hlavně motorů. Zatímco oficiální plán byl 100 strojů měsíčně, ve skutečnosti je nikdy nebylo vyrobeno více než 12 měsíčně.
Do poloviny roku [[1944]] představitelé RLM měli dost času na to, aby zjistili, že kampaň proti "UHU" byla zavádějící. Samotný Milch byl již pryč, výroba byla od té doby pod sérií diktátů od [[Albert Speer|Alberta Speera]]. Jedním z nich, "Notprogramm" (pohotovostní program) z [[1. listopad|1. listopadu]] 1944 prakticky zastavil výrobu všech letadel, kromě proudových a jednomotorových stíhaček. Proto se He 219 nevyráběl ve velkých množstvích i když to bylo možné. Letadly He 219 nebyla kromě I / NJG 1 vybavená žádná jednotka, několik se jich sice dostalo i k jiným jednotkám (II / NJG 1, NJGr 10, Erg. / JG 2 a NJSt 'Finnland' a Norwegen), ale šlo jen zanedbatelný počet. Do června 1944 I / NJG 1 měla 20 ks He 219, téměř celou tehdejší produkci typů He 219A-2 a He 219A-5. Tou dobou [[De Havilland Mosquito|Mosquita]] RAF už nesloužily jen jako doprovodné, ale i jako stíhací a tak počty He 219, které se nevrátily ze svých misí prudce narůstaly.
V lednu [[1945]] I / NJG 1 byla vybavena celkově 64 kusy a celkový počet dodávek všech verzí dosáhl 268, plus asi 20 vývojových strojů, které byly dokončeny přímo polními jednotkami tak, aby vyhovovaly operačnímu standardu a 6 kusů dokončených I / NJG 1 za pomoci náhradních dílů a částí.
| |||