Kněz Jan: Porovnání verzí

'''Kněz Jan''' byl legendární křesťanský patriarcha a král mocného ztraceného křesťanského národa, který sídlil za muslimskými a pohanskými územími v dalekém [[Orient]]u. Tato legenda byla pestrou sbírkou středověkých populárních pověstí, v [[Evropa|Evropě]] oblíbená od 12. až do [[17. století]]. Podle nich byl Jan nástupcem [[bible|biblických]] [[tři králové|tří králů]], štědrým vládcem a skvělým mužem vládnoucím říši plné bohatství a zvláštních monster, odkud pochází skupina orientálních křesťanů od Svatého Tomáše. V Janové království se měly nacházet rovněž zázraky jako [[Brány Alexandrovy]] či [[Fontána mládí|fontány mládí]] a hraničit měla s [[Rajská zahrada (Bible)|rajskou zahradou]]. Legenda byla během dokreslována různou „spekulativní literaturou“ pocházející z období pozdního [[středověk]]u a [[renesance]], která se Janovou údajnou říší zabývala.

 

Kněz Jan byl nejprve vykreslován jako vládce v [[Indie|Indii]]. Příběh vyprávěl [[nestoriánství|nestoriánských]] křesťanech, jež christianizoval [[Tomáš (apoštol)|apoštol Tomáš]], který cestoval a kázal po Indii. [[Apokryf]]ní dílo k [[Nový zákon|Novému zákonu]] [[Skutky Tomášovy]] zasely pravděpodobně semena pověsti. Když do Evropy začali pronikat [[Mongolové]], začal být kněz Jan dáván s nimi, neboť Mongolové, ačkoliv nebyli zcela christianizovaným národem, měli ve své populaci početnou a vlivnou křesťanskou menšinu. Později s příchodem zámořských objevů [[portugalsko|portugalských]] expedicí ve východní Africe se pověst začala do této oblasti, neboť se zde nacházelo [[Etiopské císařství]] s dlouhou křesťanskou tradicí. Janovo království bylo cílem pátrání generací různých dobrodruhů a v dobách křížových výprav symbolem naděje ve svaté válce proti nevěřícím.

 

Příběhy o svatém Tomáši, který obracel na víru lidi v Indii nejméně do [[3. století]] a mají zřejmý vliv na vzniku pověsti. Zkreslené zprávy asijského hnutí [[syrská církev Východu|asyrské východní církve]] se na legendě rovněž podílí. Příslušníci této církve, zvaní „nestoriáni“ (neboť se Evropané domnívali, že jejich učení je odvozeno od konstantinopolského patriarchy [[Nestorios|Nestoria]]), si získali stoupence především z řad blízkovýchodních i asijských národů a v očích západních katolických křesťanů dostáli pověsti exotických křesťanů.<ref>Silverberg, p. 20</ref> Dodatečně, jádro legendy může být vykresleno z citátů [[Irenej z Lyonu|svatého Ireneje z Lyonu]], které zaznamenal církevní historik a biskup [[Eusebios z Kaisareie]]<ref>Eusebius. ''Historia Ecclesiastica'', book III, xxxix, 4.</ref> o stínné raně křesťanské postavě Jana Presbytera ze [[Sýrie]], o kterém se předpokládá že je autorem dvou ''Listů Janových''.<ref>According to the 5th century ''[[Decretum Gelasianum]]''.</ref> Biskup [[Papias]] byl Irenejových učitelem a postupně přijímal apoštolské tradice od Jana Presbytera. Postava Jana Presbytera je mírně spojena se jménem legendárního kněze Jana.<ref>Silverberg, pp. 35–39.</ref>

 

Ottův naprosto překroucený příběh však může mít reálné základy. Roku 1141 Karakitánský chanát pod vedením [[Jelü Daši]]ho porazil seldžucké Turky nedaleko [[Samarkand]]u. Seldžukové, v té době vládli Persii byli zdaleka nejmocnější silou v islámském světě a tato porážka je značně oslabila. Jelü Daši nebyl křesťanem, nebyl proto důvod ho vůbec nazývat knězem Janem. Někteří jeho vazalové však nestoriánství praktikovali, čímž zřejmě přispěli ke vzniku tohoto příběhu.<ref>Silverberg, pp. 12–13</ref> Ať to však ve skutečnosti bylo jakkoliv, porážka Selžuků povzbudila křižáky, kteří vládli v [[Levanta|Levantě]] a ti tak získali naději na pomoc mocného spojence z východu. Je možné, že Hugo zaznamenal mylné Hugovy zprávy aby zatnul samolibost evropských stoupenců ideologie [[křížové výpravy|křížových výprav]]; Podle jeho názoru totiž žádná pomoc od nějakého mocného východního krále být očekávána nemůže.<ref>Silverberg, p. 8</ref>

 

Více se z Ottova příběhu nezachovalo, až dokud se kolem roku 1165 nezačali Evropou šířit kopie ''Dopisu kněze Jana''. Podivuhodný dopisový příběh s mnoha podobnosti s Ottou naznačuje, že jeho autor znal jak ''Skutky Tomášovy'', tak i mýtické legendy o skutcích [[Alexandr Veliký|Alexandra Velikého]] známě jako ''Alexandreida''. Dopis byl měl být napsán knězem Janem, potomkem jednoho ze Tří králů a králem [[Indie]] a zřejmě byl určen [[byzanc|byzantskému]] [[seznam byzantských císařů|císaři]] [[Manuel I. Komnenos|Manuelovi&nbsp;I.]]<ref>Silverberg, pp. 40–73.</ref> Mnoho Evropanů zachvátily představy o pohádkovém bohatství a moci, které byly překládány do četných jazyků, včetně [[hebrejština|hebrejštiny]].

 

...do své nejpopulárnější podoby rozvinula ve 12. století. Tehdy do Evropy a na Blízký východ začali pronikat [[Mongolové]]. Mongolové jako národ však nebyli jednotni po náboženské stránce, mnozí ze své domoviny byli animisty uctívajícími Štěstěnu, jiní [[buddhismus|buddhisty]] či nestoriánskými křesťany, později někteří konvertovali k [[islám]]u. V té době probíhala mezi muslimy a křesťany „svatá válka“ a křižáci se ve Svaté zemi zoufale bránili sjednoceným blízkovýchodním muslimům. [[Papežství]] proto rozjelo diplomatické úsilí ve snaze získat od Mongolů pomoc a při té příležitosti je obrátit na katolickou víru. Diplomaté z řad mnichů, kteří šli vyjednávat s Velkých chánem do hlavního města [[Mongolská říše|Mongolské říše]] [[Karakorum]]u si cestou po střední Asii všímali různých místních kmenů. Jedním z nich byl i křesťanský turecký kmen Kerajtů, jehož vládce jménem Toghrul měl titul Ongchán. Tento titul byl Evropany zkomolen na jméno ''Johan'' a zde začíná legenda o mocném křesťanském vládci z Asie, který jistě bude nápomocen svým západním bratřím s konečné válce s islámem.

 

<references/>