Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 77 bajtů ,  před 7 lety
bez shrnutí editace
Po vyučení u Giulianiho asi odešel z Vídně a jeho cesta pokračovala do [[Itálie]], možná navštívil [[Florencie|Florencii]], [[Řím]] a [[Benátky]], protože jinak Donnerova samostatná tvorba jde velmi těžko vysvětlit. Jiní odborníci vidí spíše v jeho tvorbě vliv francouzského umění a možná podnikl cestu do [[Paříž|Paříže]]. Záhadou totiž zůstává, kde se naučil tak dobré kovolitecké práci s olovem, protože toto se nemohl naučit v Guilianiho dílně ani v Itálii. Olovo se jako materiál poprvé použil v rozsáhlejších plastikách v parku ve [[Versailles]] jako náhrada drahého bronzu. Později se tato technika rozšířila do jiných zemích jako do španělského [[La Granja]] nebo německém [[Nymphenburg|Nymphenburgu]] v [[Mnichov|Mnichově]]. Tedy se Donner asi nemusel naučit této dovednosti ve Francii, ale i u dvorního sochaře [[Guillielmo de Grof|Guillielma de Grof]], který působil v Mnichově a je více pravděpodobné, že studoval zde.
 
Roku 1715 je opět ve Vídni, kde si vzal za ženu [[Eva Alžběta Prechtlová|Evu Alžbětu Prechtlovou]]. Až roku 1725 získává významnější objednávku pro [[Salzburg]]. Od jeho svatby není známo, zda něco vytvořil mimo terakotové '''Piety''' z roku 1721, která se nachází v [[Národní galerie v Praze|Národní galerii v Praze]]. Koncem roku 1725 se Donner přestěhoval do Salzburgu, kde uzavřel smlouvu na vytvoření jedenácti nadživotních soch pro zámek [[Mirabell]], který byl letním sídlem arcibiskupa [[František Anton Harrach|Františka Antona Harracha]]. Sochy byly umístěny do výklenků nového reprezentačního sálu a pomáhal mu s nimi jeho spolupracovník, vídeňský sochař [[Jakub Schletterer]]. Roku 1726 uzavřel opět smlouvu o vytvoření čtyř soch dětí (putti) pro zábradlí schodiště podle jeho návrhů a modelů. Jediným signovaným dílem umělce je socha [[Paris (mytologie)|Parida]], vytvořená v nadživotní velikosti a nachází se v nice na hlavním schodišti.
 
Ještě téhož roku se snažil dostat místo v salzburské mincovně, kde setrval jen krátký čas, kvůli neshodám se spolupracovníky. Zachovalo se několik mincí a medailí s vyobrazením portrétů arcibiskupa [[František Antonín Harrach|Františka Antonína Harracha]] a arcibiskupa [[Leopold Anton Firmian|Leopolda Antona Firmiana]]. V roce 1727 ještě dostal objednávku z Mnichova na vytvoření pamětní medaile kurfiřta [[Karel Albrecht|Karla Albrechta]] a pracuje i v tomto roce v [[Linec|Linci]] pro bratra salzburského arcibuskupa, [[Jan Josef Harrach|Jana Josefa Harracha]]. V Linci vytvořil nadživotní sochu [[Jan Nepomucký|Jana Nepomuckého]] pro rodovou kapli vedle kostela. Donner se poté vrací zpět do Vídně, ale záhy přijímá pozvání od [[Ostřihom|ostřihomského]] arcibiskupa a uherského primase [[Imrich Esterházy|Imricha Esterházyho]] do [[Bratislava|Bratislavy]].
 
==Donnerova tvorba v Bratislavě==
Jeho přesný příchod do Bratislavy není jistý. Předpokládá se, že přišel na Slovensko okolo roku 1729 ze Salzburgu, protože roku 1728 pracoval ještě pro salzburskou mincovnu. Jediný archivní záznam se zachoval z roku 1731, kdy je zde uvedeno, že zde měl už velmi prosperující dílnu. Z toho vyplývá, že tu musel už delší dobu být.6 Zatím ještě není také jisté, kdo doporučil arcibiskupovi mladého sochaře, jehož tvorba nebyla v té době skoro známá.
 
První jeho velkou prací pro arcibiskupa byla výzdoba kaple sv. Jana Almužníka při [[dóm sv. Martina|dómu sv. Martina]]. V kapli měly být uloženy v oltáři relikvie světce, ale rovněž měla být pohřební kaplí pro I. Esterházyho. Arcibiskup se nechal při stavbě inspirovat vzory pohřebních kaplí, které se nacházely v Římě.8 Pro výzdobu kaple byly použity dva druhy mramoru - z Innsbrucku, Benátek a pro vytvoření sochy arcibiskupa Donner použil mramor kararský. Před vytesáním soch Donner ještě pracuje ve Vídni na modelech.
 
Kaple sv. Jana Almužníka se nachází v závěru boční kaple dómu a vstup je tvořen reprezentačním portálem, který pokrývá řasený závěs přidržovaný andílky a nahoře je umístěna volutová kartuš s nápisem. Oltář se nachází naproti vchodu v nice při východní stěně kaple. Hlavním motivem je zde stříbrná truhla s relikviemi, při které stojí dva andělé v nadživotní velikosti na soklech.10 Truhla stojí na vysokém podstavci, nad kterým se rozpíná drapérie s korunou ve vrcholu, vytvářející baldachýn, jehož dolní část drapérie je prodloužena pod truhlou a padá dolů k oltáři. Další konce baldachýnu drží smuteční andělé po stranách.11 U jejich nohou jsou na volutových výběžcích tabernáklu umístěny figury pololežících puttů s biskupskými atributami - berla a mitra.12 Na predelle oltáře se nachází bronzové reliéfy, které byly původně pozlacené. Zobrazují scény s pašijovými výjevy, zleva doprava: Bičování, Kristus na hoře Olivetské, Nesení kříže, Pieta (ústřední motiv), Vztyčování kříže, Kladení do hrobu a Korunování trním.13 Socha Imricha Esterházyho je umístěna v nice po pravé straně oltáře. Arcibiskup klečí na volutovém klekátku z červeného mramoru, je oblečen v kněžském ornátě a vedle nohou mu leží kněžská koruna. Postava je mírně nakloněná dopředu a hlavu má pokorně skloněnou - zbožně se modlí k oltáři sv. Jana Almužníka. Tvář donátora je reálným portrétem a je měkce modelována. Do kaple byly slavnostně přeneseny ostatky sv. Jana Almužníka 28. října 1732.
 
Roku 1734 vyhotovil z kararského mramoru nadživotní sousoší Apoteózy Karla VI. pro zámek objednavatele G. W. Kirchnera z Breitenfurte u Vídně. Karla VI. vystihl jako římského vojevůdce s trofejemi (Turků a Francouzů), na kterých stojí a po boku se nachází figura okřídlené Fámy.
 
Nejnáročnějším a největším dílem, který dělal sochař pro Imricha Esterházyho, bylo vytvoření hlavního oltáře pro dóm sv. Martina. Před Donnerovým oltářem zde stál starý gotický, ten už ale nevyhovoval pojetím a době. 16. arcibiskupArcibiskup si téma sv. Martina vybral záměrně, ne jen kvůli zasvěcení dómu. Hlavním důvodem byla jeho role církevního hodnostáře, mecenáše a dalším důvodem byla politika. V 19. století bohužel padl za oběť puristickému chápání té doby a restaurátoři ho až na pár děl zničili. Roku 1867 ho nahradili nevýznamným negotickým oltářem. Ponechali jen Donnerovy sochy, s kterými ale také zacházeli nešetrně. Sousoší sv. Martina stálo chvíli na volném prostranstvím před dómem. Až v období neobaroka bylo dílo oceněno a ve 20. století bylo dílo opět umístěno do dómu. V 19. století odkoupilo Národní muzeum v Budapešti sochy andělů a tím byla díla zachráněná před zkázou. Sochy se poté roku 1984 dostaly do Maďarské národní galerie.18 Podobu oltáře známe dnes jen z dochované fotografie, která byla pořízena před rokem 1867 nebo z grafických vyobrazení.
 
Na díle začal pracovat roku 1734 a dokončil horoku 1735. Oltář byl vysvěcen 5. listopadu 1735 biskupem Zigmundem Berényi. Oltář se kompozičně rozvíjí do tří plánů. První plán představují adorující klečící andělé, kteří jsou umístněni na soklech při stěnách presbyteria. V druhém plánu se nachází prostorově řešená oltářní architektura, skládající se ze čtyřech sloupů na kterých se tyčí zalamované voluty nesoucí královskou korunu. Posledním plánem a zároveň středem oltáře je sousoší sv. Martina. Olověné sousoší zachycuje světce, jak se dělí s žebrákem o plášť. Jeho vzorem byly možná pomníky se sv. Jiřím nebo jezdecké sochy panovníků. Světec s portrétními rysy Esterházyho je zde zobrazen, jak se naklání a podává žebrákovi plášť. Figura žebráka je zde pojata jako rovnocenná osobnost. Pololežící atletická postava, která je zahalena kouskem látky a pravou rukou se natahuje k plášti. Uprostřed oltáře byla svatozář nad níž se nacházely obláčky s putti a s postavou Boha Otce. Donner si pro sochy vybral v té době netradiční materiál - slitinu olova a cínu. Umělec asi i sochy odléval díky svým zkušenostem a měl i na to dobře uspořádanou laboratoř a pomocníky. Jeho zásluhou se pak ve Vídni stal tento materiál velice oblíbený po celé 18. století.
Mimo prací pro bratislavský dóm vytvořil Donner ještě čtyři plastiky z olova – Žena s hadem, Pan a Syrinx, Venuše Kallypigos a Bacchantka. Dnes se všechny nachází v bratislavském Městském muzeu. V dílech bylo zpracováno mytologické téma a je možné předpokládat, že plastiky byly určené některého příslušníka šlechty z Bratislavy.
 
Roku 1736 obdržela jeho dílna zakázku na oltář v kostele v Marianke u Bratislavy. V této době pracoval v jeho dílně [[Gottfried Fritsch]], dalším členem dílny a nejnadanějším žákem byl [[Jan Mikuláš Moll]]. Donnerovými žáky byli také [[Ignác Wurschbauer]], '''bratři Matthias a Sebastian Donnerovi''', [[Ľudovít Gode]], [[František Kohl]], [[F. Anton Sambách]] a [[Andrej Berckart]].
 
Opět zde byl objednavatelem Imrich Esterázy, protože byl v tomto kostele vysvěcen na kněze. Oltář se skládá z tabernáklu, nástavce s glorií a v centru se nacházela středověká soška Panny Marie. Ta je obklopena sedmicípou hvězdou a po stranách ji drží dva andělé. Nahoře se objevují štukové obláčky okolo ústřední scény s puttami a na vrcholu je postava Boha Otce. V dolní části stojí po stranách na samostatných volutách sochy sv. Antonína Velkého a sv. Pavla Poustevníka. Uprostřed niky v tabernáklu je reliéf palmy, na které sedí havran. Celá scéna má evokovat setkání sv. Pavla se sv. Antonínem na poušti.
Posledním významnějším dílem, které vytvořil ještě v Bratislavě je studna Providencie na náměstí Neumarktu (Moučném trhu) ve Vídni. Roku 1737 se zapojil do soutěže o návrh kašny s italským sochařem Lorenzem Mattiellim, který pro ni vytvořil kamenné sousoší. Magistrát se rozhodl pro jejo návrh, který přislíbil odlít ze slitiny olova a [[cín]]u.
 
Fontána měla mít oválný bazén a měla být zde jen socha Providencie (Prozřetelnosti), kterou by obklopovaly čtyři puttyputti držící každou jinou rybu - charakteristika toku Dunaje. Začátkem roku 1739 se podařilo Donnerovi přesvědčit radní, aby kašna byla doplněna dalšími sochami alegorií řek, které se vlívají do Dunaje - Traun, Enns, Ybbs a Morava. Providencie je znázorněna jako antikizující ženská postava, která drží v jedné ruce štít s dvojitou tváří boha Januse a v druhé drží hada.25 Řeku [[Ybbs]] a Moravu ztvárnil jako ležící nymfy na obrubníku kašny. Sochu řeky [[Traun]] reprezentuje mladík, který se snaží přelézt obrubník kašny a řeku [[Enns]] představuje sedící stařec, opírající se o skálu.
 
Fontána byla slavnostně odhalena 4. prosince 1739. Byl to první případ v době baroka, kdy uprostřed důležitého náměstí umístnili sochařské dílo, které nemělo sakrální ráz. Dnes se sochy nachází ve sbírkách Rakouské galerie a na místě jsou bronzové kopie.
32

editací