Egon Schiele: Porovnání verzí

'''Egon Schiele''' ([[12. červen|12. června]] [[1890]], [[Tulln]], [[Rakousko-Uhersko]] - [[31. říjen|31. října]] [[1918]], [[Vídeň]], [[Rakousko-Uhersko]]) byl [[Rakousko-Uhersko|rakouský]] [[malíř]] a kreslíř; žák [[Gustav Klimt|Gustava Klimta]]. Poté, co opustil vídeňskou [[secese|secesi]], si vytvořil vlastní působivý styl, jenž svou náladou zapadá do evropského [[expresionismusExpresionismus|expresionismu]]. Je autorem provokativních aktů v pohnutých pozicích, portrétů měst a vlastních podobizen. Často pobýval a tvořil v [[Český Krumlov|Českém Krumlově]], ze kterého pocházela jeho matka.

Narodil se [[12. červen|12. června]] [[1890]] v [[Tulln]]u v [[Dolní Rakousy|Dolních Rakousích]]. Jeho matka Marie, rozená Soukupová, pocházela z [[Český Krumlov|Českého Krumlova]]. Roku [[1880]] porodila děvče a roku [[1881]] chlapce, oba se však narodili mrtví. Elvira, narozená roku [[1883]], se dožila jen deseti let. Roku [[1886]] se jí narodila dcera Melanie a po Egonoviněm pak přišla roku [[1893]] na svět i jeho oblíbená sestra Gertrude.

Zdá se, že měl zvlášť blízký vztah k svému otci Eugenovi, jenž pocházel ze severního Německa a byl přednostou [[Železniční stanice|stanice]] v Tullnu. Od něj zdědil celoživotní zálibu k [[Železnice|železnici]]. Také jeho dědeček byl železničním [[inženýr]]em a stejně tak i Egonův pozdější poručník Leopold Czihaczek. U dráhy pracovala posléze i sestra Melanie.

Předcházející rok patřil v jeho životě k jedněm k nejbolestnějším. 1. ledna [[1905]] zemřel na [[progresivníProgresivní paralýza|progresivní paralýzu]] jeho otec. Kromě finančních obtíží, jež měla otcova smrt za následek, zůstal nyní Schiele bez nejdůležitější osoby ve svém životě. Nikdy neměl nijak zvlášť důvěrný, či dokonce vřelý vztah k matce. Ale ztráta otce jej natrvalo poznamenala. [[Zkušenost]] smrti, která rodině Schielových věru nebyla cizí, mladého Egona podle jeho vlastních slov silně ovlivnila i jako umělce. [[Smrt]] se pro něj stala významným námětem[[námět]]em tvorby. Zpočátku však měla otcova smrt za následek, že se, mladičkýcoby Egonjinoch, cítil jako jediný "muž" v domácnosti[[domácnost]]i a snažil se vyvážit ztrátu uctívaného otce stupňováním [[sebevědomí]].

Roku [[1906]] se Schielemumu podařilo u matky a poručníka Leopolda Czihaczeka, jenž byl sice milovníkem hudby, ale výtvarnému umění vůbec nerozuměl, prosadit přání stát se malířem a začít studovat na [[vídeň]]ské akademii. Začal ve třídě Christiana Griepenkerla ([[1839]] - [[1916]]), malíře historických obrazů a portrétů. Již během studia u „staromódního“ Griepenkerla jej mnohem víc zaujal lineárně plošný styl [[Gustav Klimt|Gustava Klimta]] a secesionistů, což se též projevilo v několika menších pracích. Ještě v době, kdy byl Schiele na akademii, stal se pro něj Klimt stal vzorem, který uctíval po celý život.

V roce [[1909]] opustil akademii, kde mimochodem nijak zvlášť neprospíval, a se svými přáteli a bývalými Griepenkerlovými žáky Antonem Faistauerem, Karlem Zakovsekem a jinými založil Skupinu nového umění (Neukunstgruppe), která však neměla dlouhého trvání. V [[manifest]]u, který vyšel v roce [[1914]] v poněkud opravené podobě v časopise ''Die Aktion'', Schiele popsal umělce jako člověka povolaného a načrtl překvapující krédo: „Nový umělec je a musí být za každou cenu sebou samým, musí být tvůrcem, musí stavět základ bezprostředně, bez použití všeho minulého a tradičního, zcela sám. Pak je novým umělcem.“<ref>Nebehay (1979), str. 112 (č. 93)</ref>

Po první neúspěšné Mezinárodní výstavě nebylo tedy divu, že se Schiele „vydal na cestu sám“. V dopisu dr. Josefu Czermakovi z roku [[1910]] zdůraznil, že brzy bude vystavovat „sám“ v Mietkeho galerii, a [[dopis]] ukončil obratem, který dokumentuje, že se stal sám sebou: „Do března jsem prošel Klimtem. Dnes myslím, že jsem zcela jiný…“<ref>Nebehay (1980) str. 63</ref>

K prvnímu setkání Klimtas aGustavem SchielaKlimtem došlo pravděpodobně v témže roce. SchieleBěhem něj vyslovil prosbu, zda by si nemohli vyměnit práce, a naivně řekl, že by s radostí dal několik svých vlastních kreseb za jedinou Klimtovou. Klimt odpověděl: „Pročpak si se mnou chcete vyměnit listy ? Stejně kreslíte lépe než já…“ Rád souhlasil s výměnou a ještě koupil několik dalších kreseb, což Schielajej značně potěšilo, přinejmenším stejně jako výměna.<ref>Roessler (1948), str. 47 a násl. K otázce jejich osobního setkání viz Nebehay (1980), str. 62</ref>

Roku [[1910]] si Schielespolečně s přítelem [[Erwin Osen|Erwinem Osenem]] ([[1891]] - [[1970]]) poprvé pronajali [[výtvarnýVýtvarný ateliér|ateliér]] v [[Český Krumlov|Českém Krumlově]]. V dopise[[dopis]]e, který téhož roku napsal svému pozdějšímu švagrovi Antonu Peschkovi, oznámil svůj „útěk“ z Vídně a odůvodnil jej svým odporem k hlavnímu městu: „Peskcho, chci opustit Vídeň velmi brzy. Jak je tu hnusně! Každý mi tu závidí a všichni jsou úskoční. Dřívější kolegové na mě pohlížejí nenávistnýma očima. Ve Vídni jsou stíny. Město je černé. Chci být sám. Chci odjet na Šumavu. Květen, červen, červenec, srpen, září, říjen. Musím vidět nové věci a prozkoumat je. Chci ochutnat tmavou vodu, vidět praskající stromy a divoké větry. Chci udiveně zírat na rozpadající se zahradní ploty. Chci to všechno poznat, slyšet mladé březové porosty a chvějící se listy, vidět světlo a slunce, radovat se z vlhkých zeleno-modrých údolí zvečera, uvědomit si třpytící se zlaté rybky, vidět bílé mraky kupící se na obloze, chci mluvit ke květinám, k trávám. Chci se dívat na růžové lidi, staré úctyhodné kostely, vědět co říkají malé dómy, běhat bez zastavení po oblých travnatých kopcích a polích, širými planinami, chci políbit zemi a čichat hebké teplé květiny v mechu a pak vytvořím věci tak krásné, pole barev…“<ref>A. Roessler (vyd.) Briefe und Prosa von Egon Schiele, Vídeň 1921, str. 97 a násl.</ref>

V Krumlově se Schiele zpočátku zaměřil především na [[Akt (výtvarné umění)|akty]]. Roku [[1911]] se do Krumlova vrátil, tentokrát s Wally Neuzilovou, bývalou Klimtovou modelkou, s níž Schielepak strávil několik následujících let. Avšak zanedlouho byl sz Krumlova vyhnán pro nevázaný způsob života s Wally, a protože kreslil velmi mladé dívky. Jelikož nadále potřeboval alternativu k „mrtvé Vídni“, odstěhoval se téhož roku do [[Neulengbach]]u na západ od Vídně, kde našel za rozumnou cenu dům stojící uprostřed zeleně. Svatost jeho erotického umění nemohla zabránit Schieleho zatčení v Neulengbachu dne [[13. duben|13. dubna]] [[1912]]. Jeho kresby byly zkonfiskovány a on byl obžalován z [[únos]]u a [[znásilnění]] nezletilé dívky. Ve vyšetřovací [[Vazba (právo)|vazbě]] strávil tři týdny. Obvinění byla posléze při přelíčení v [[Sankt Pölten|St. Pöltenu]] odvolána. Nakonec byl Schiele odsouzen jen na tři dny vězení za šíření nemorálních kreseb, jednu z nich soudce pro výstrahu spálil nad plamenem svíčky. Ve vězení a vazbě vytvořil i několik maleb.