Silniční aféra: Porovnání verzí

Ve Slovinsku jižuž delší dobu panovala v 60.  letech atmosféra nespokojenosti s tím, že nejbohatší republika Svazu doplácí na své jižní, méně rozvinuté sousedy. To podpořily i statistiky, ve kterých se uváděl jasný nepoměr mezi platbami do federální pokladny a počtem obyvatel v porovnání s ostatními pěti republikami. Protože Slovinsko bylo pro mezinárodní dopravu hlavně tranzitní oblastí a většina dopravy ze [[Západní Evropa|západní Evropy]], tedy [[Rakousko|Rakouska]] a [[Itálie]] tudy projížděla dále na jih, bylo nezbytné modernizovat silnice či rovnou budovat komunikace nové, splňující moderní dopravní nároky. V souvislosti s tím byl proto vypracován projekt dálnice [[Šentilj]] - [[Gorica]], který plánovala republika financovat z velké části sama vlastními prostředky a tam, kde by se peněz nedostávalo, získat finance ze zahraničních bank a fondů, které byly v této době Jugoslávii k dispozici. V červenci [[1969]] však svazová vláda tento projekt zrušila a dala přednost výstavbě nových silnic v [[Srbsko|Srbsku]] a [[Bosna a Hercegovina|Bosně a Hercegovině]], tedy opět v málo rozvinutých částech Svazu, do kterých se investovalo dlouhodobě velké množství prostředků. Hlavním důvodem bylo, že jako nezbytné je budovat spoje vnitrostátní, nikoliv na hranice s "kapitalistickými" (a tedy nepřátelskými) státy. Slovinští představitelé byli silně znepokojeni, stejně jako slovinská veřejnost, která se rozhodla pro veřejné protesty v ulicích.

S budováním [[dálnice]], která byla svého typu první v celé Jugoslávii, se nakonec začalo v roce [[1970]] a po dvou letech usilovných prací byl první úsek dokončen. Přesto Slovinci nedostali celou částku, která byla na modernizaci zoufale zaostalé silniční sítě určena, ale jen těsnou většinu (54  %; zbytek šel na projekty v méně rozvinutých oblastech Svazu).