Vystřelovací sedadlo: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m 2. světová válka->Druhá světová válka |
m napřímení odkazu |
||
Řádek 20:
Ve [[Švédsko|Švédsku]] byla verze na stlačený vzduch testována v roce [[1941 v letectví|1941]]. Vystřelovací sedadlo poháněné [[Střelný prach|střelným prachem]] bylo vyvinuto společností Bofors pro letoun [[Saab 21]] a bylo testováno v roce [[1943 v letectví|1943]]. První test ve vzduchu byl uskutečněn na letounu [[Saab 17]] 27. února [[1944 v letectví|1944]]<ref>[http://www.canit.se/~griffon/aviation/text/saabejec.htm Early Swedish ejection seats] (anglicky)</ref> a první skutečné použití nastalo 29. července [[1946 v letectví|1946]], kdy Lt. Bengt Johansson se musel katapultovat po vzdušné kolizi mezi letouny Saab J 21 a J 22.<ref>[http://www.ejection-history.org.uk/PROJECT/YEAR_Pages/1946.htm#jul First live emergency ejection in world post WW II] na stránkách ''www.ejection-history.org.uk'' (anglicky)</ref>
Po 2. světové válce tlak na vývoj těchto systémů rychle vzrůstal, protože stále rostla rychlost letadel, která se již blížila [[Rychlost zvuku|rychlosti zvuku]]. Běžné opuštění letadla bylo v takové rychlosti nemožné. [[United States Army Air Forces|USAAF]] experimentovaly zpočátku s katapultováním pilota směrem dolů pomocí pružin, ale byla to nakonec práce Sira Jamese Martina a jeho společnosti [[Martin-Baker]], která nakonec rozhodla o dnešní podobě vystřelovacích sedadel.
Dlouhou dobu sedadla do letounů vyvíjel sám výrobce letounu. Každá společnost tak vyvíjela obvykle do každého typu letounu zvlášť nový typ sedadla. Časem se však ukázalo, že vystřelovací sedadla jsou natolik specifickou součástí letounu, že se na jeho vývoj, zkoušení a výrobu specializuje několik firem, které je pak dodávají do celé řady letadel.
Řádek 28:
Na začátku 60. let začala být používána raketami poháněná vystřelovací sedadla určená pro nadzvukové rychlosti pro letouny jako byl [[F-106 Delta Dart]]. Šest pilotů se katapultovalo při rychlostech větších než 1 300 km/h. Největší výška ve které došlo ke katapultování sedadlem Martin-Baker byla 17 400 m (z [[Bombardér|bombardéru]] [[English Electric Canberra|Canberra]] v roce [[1958 v letectví|1958]]). Při pokusu o vypuštění bezpilotního prostředku [[Lockheed D-21/M-21|D-21]] 30. července [[1966 v letectví|1966]] se dvoučlenná posádka letounu [[Lockheed D-21/M-21|Lockheed M-21]] musela katapultovat<ref name="Crickmore" >Crickmore, Paul F. "''Lockheed's Blackbirds: A-12, YF-12 and SR-71''", Wings of Fame, Volume 8, AIRtime Publishing Inc., Westport, Connecticut, 1997, str. 90, ISBN 1-880588-23-4</ref> v rychlosti [[Machovo číslo|Mach]] 3.25 ve výšce 24 000 m. Pilota se podařilo zachránit, ale druhý člen posádky se utopil po přistání ve vodě. Navzdory těmto rekordům, většina vystřelení z letadel se děje v poměrně malých rychlostech a výškách, kdy pilot vidí, že není už žádná naděje získat znovu kontrolu nad strojem před jeho dopadem na zem.
Později ve [[Válka ve Vietnamu|válce ve Vietnamu]] si [[USAF]] a [[Námořnictvo Spojených států amerických|US Navy]] začaly dělat starosti o piloty, kteří se katapultovali nad nepřátelským územím. Tito piloti bývali buď zajati nebo zabiti a navíc rostly i ztráty mužů, kteří se pokoušeli o jejich záchranu. V důsledku toho zahájily obě vojenské složky výzkum, který je a pravděpodobně i zůstane v historii letectví tím nejneobvyklejším vystřelovacím sedadlem, jaké kdy bylo vyvíjeno. Obě složky zahájily program nazývaný ''Air Crew Escape/Rescue Capability'' nebo ''Aerial Escape and Rescue Capability'' (AERCAB) (oba termíny byly používány v amerických ozbrojených silách a obranném průmyslu), což bylo vystřelovací sedadlo, které po katapultáži odletí daleko od místa, kde bylo katapultování provedeno do místa, kde může být pilot bezpečně vyzvednut. Žádost o předložení návrhů řešení vystřelovacího sedadla AERCAB byly vydána na konci 60. let 20. století. Tři společnosti předložily dokumentaci k dalšímu vývoji: [[závěsný kluzák]] navržený firmou Bell Systems, [[vírník]] navržený společností Kaman Corporaton a mini letadélko s konvenčními pevnými křídly od společnosti Fairchild Hiller. Všechny tři návrhy poháněl po katapultování malý [[proudový motor]] vyvinutý pro [[Bezpilotní letadlo|bezpilotní cílová letadla]]. S výjimkou návrhu společnosti Kaman pilot i nadále potřeboval k bezpečnému přistání na zemi padák. Projekt AERCAB byl zrušen v sedmdesátých letech s koncem války ve Vietnamu.<ref>[http://books.google.co.uk/books?id=M9gDAAAAMBAJ&pg=PA90&lpg=PA90&dq=gyrocopter+ejection+seat&source=bl&ots=F6XdY0Bwxr&sig=D-qy0YIKOrhLBxDFV7-jbgpwi8o&hl=en&ei=kYKGTNG4Ksf84Abll6jSBA&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=9&ved=0CDcQ6AEwCA#v=onepage&q=gyrocopter%20ejection%20seat&f=true ''A Hot Seat To Bring Them Back Alive'', September 1969, Popular Mechanics] (anglicky)</ref>
== Hlavní výrobci sedadel ==
Nejvýznamnějším světovým výrobcem vystřelovacích sedadel je společnost [[Martin-Baker]]. Společnost vyvíjí sedadla již od roku [[1944 v letectví|1944]]. První ostrý test systému společnosti Martin-Baker přišel 24. července [[1946 v letectví|1946]], kdy se Bernard Lynch katapultoval z letounu [[Gloster Meteor|Gloster Meteor Mk III]]. Společnost na svých stránkách uvádí, že vyrobila více než 75 000 vystřelovacích sedadel, které zachránily 7 283 životů letců (k 1.1.2011).<ref>[http://www.martin-baker.com/products/Ejection-Seats.aspx Přehled sedadel Martin-Baker] na stránkách výrobce. Citováno: 1.1.2011 (anglicky)</ref> Nejvýznamnějším zákazníkem společnosti Martin-Baker je americké námořnictvo ([[Námořnictvo Spojených států amerických|US Navy]]). To od roku [[1985 v letectví|1985]] používá sedadlo Martin-Baker Mk 14 NACES(Navy Aircrew Common Ejection Seat). Těmito sedadly jsou vybaveny letouny [[F-14 Tomcat|F-14D]], [[F/A-18E/F Super Hornet|F/A-18C/D/E/F]], [[T-45 Goshawk|T-45A]] a další.<ref name="horká křesla"/> Nejnovějším typem sedadla Mk 16 jsou vybavovány letouny [[Eurofighter Typhoon]] a [[Dassault Rafale]]. Vláda [[Spojené státy americké|Spojených států amerických]] vybrala toto sedadlo i pro nově zaváděný letoun [[F-35]].<ref>[http://www.martin-baker.com/products/Ejection-Seats/Mk--16-high-speed.aspx Sedadlo Mk. 16] na stránkách výrobce Martin-Baker. Citováno: 8.1.2011 (anglicky)</ref>
Dalším významným výrobcem vystřelovacích sedadel byla společnost [[McDonnell Douglas]] (nyní [[Boeing]]). Její sedadlo ACES II (Advenced Concept Ejection Seat) je dodáváno hlavně americkému letectvu ([[USAF]]). Sedadlo je konstruováno pro hmotnost letce od 64 kg do 96 kg pro rychlosti do 1 110 km/h. Zkušenosti však ukazují, že katapultáž při rychlosti nad 800 km/h vede často k vážným zraněním nebo smrti člena posádky.<ref name="horká křesla"/> Tato sedadla jsou používána v letounech [[F-15]], [[F-16]], [[F-22]], [[A-10]], [[F-117]], [[B-1]] a [[B-2]]. Toto sedadlo v současnosti vyrábí společnost Googrich.<ref>[http://www.goodrich.com/gr-ext-templating/images/Goodrich%20Content/Business%20Content/Interiors/Products/Specialty%20Seating%20Systems/ACESII%20Data%20Sheet%20for%20website.pdf Sedadlo ACES II] na stránkách výrobce. (anglicky)</ref>
Řádek 48:
[[Soubor: A-4E VA-152 accident USS Shangri-La (CVS-38) 1970.jpg |thumb|right|Lt. William Belden se katapultuje z letounu [[Douglas A-4 Skyhawk|A-4E Skyhawk]] na palubě USS ''Shangri-La'' v západním Pacifiku 29. července 1970. Pilot byl vyzvednut vrtulníkem nezraněn.<ref>Washington Post, "''Unscheduled Flight''", Thursday 30 July 1970, page A-3, columns 3-6.</ref>]]
S rostoucím počtem žen v leteckém personálu stoupají požadavky na rozsah možných hmotností a výšek člena posádky. Proto [[Námořnictvo Spojených států amerických|US Navy]] a [[USAF]] zadaly požadavek, aby sedadla byla schopná bezpečně pracovat s osobou vážící od 50 kg do 111 kg a výšky od 150 cm do 195 cm.
Sadadla Martin-Baker Mk 14 se z tohoto důvodu musí modernizovat. Mk 16 tuto podmínku bohatě splňuje.<ref name="horká křesla"/>
| |||