|
==Biografie==
Vavřín Krčil se naučil síťovat v jedenácti letech od své matky, aby jí pomohl živit rodinu výrobou síťovaných čepců. Kvůli chudobě si nemohl dovolit jít do učení na stolaře, proto se po škole stal zemědělským dělníkem v panském dvoře. V patnácti letech vstoupil do armády, kde hrál na fagot u dechové hudby 23. pěšího pluku v [[Budapešť|Budapešti]]. Za [[1.První světová válka|1. světové války]] se stal sanitním důstojníkem. Onemocněl krční chorobou, jejíž trvalé následky mu zabránily v setrvání u vojenské hudby. Po válce se vrátil do [[Zámek Žďár| Zámku Žďáru]], stal se obchodním zástupcem firmy JARO J. Rousek (později TOKOZ), získal živnostenský list na prodej galanterního zboží a vlasových sítěk a navázal osobní kontakty se zahraničními odběrateli (zvláště v Německu), kterým síťky prodával pod obchodní značkou SAARENSE (EKV). V roce [[1923]] uspořádal v Zámku Žďáře výstavu vlasových sítěk, která seznámila síťkařky s představami a s požadavky zahraniční klientely. Téhož roku však vyšly vlasové síťky z módy (nastal čas krátkých sestřihů). Objevil se navíc nebezpečný konkurent – [[Japonsko]]. Ostrovní země vychrlila za rok obrovské množství vlasových sítěk, kterými zaplavila evropský trh a přivedla k zániku cca 98 % naší síťkařské výroby. Vavřín Krčil se rozhodl přeorientovat na výrobu síťkovaných tašek (síťovek), které jeho podnik zachránily a dovedly k nové prosperitě. Ručně vyráběné nákupní tašky již nebyly zhotovovány z vlasů (ty byly hlavní, i když ne jedinou surovinou pro výrobu vlasových sítěk), ale z umělé hedvábné příze. Nedůvěru budily u kupujících jen krátce, neboť byly levné, lehké a skladné. Jakmile si je zákazníci oblíbili, objevily se síťovky všech možných druhů: nákupní, vycházkové, loketní, ramenovky, tlumokové, pro sport a hry, na dámská kola; také na tenis. Vavřín Krčil patrně neměl v roce [[1926]] peníze k získání mezinárodního patentu na svůj převratný autorský návrh. Po pár letech se tak začaly síťovky vyrábět ve [[Švýcarsko|Švýcarsku]] a v [[Itálie|Itálii]] a za čas doslova zaplavily celý svět. Samotný Krčil je vyvážel mj. do [[Kanada|Kanady]], [[Francie]], Švýcarska, Německa, Rakouska a do zemí severní [[Afrika|Afriky]]. Největším odběratelem bylo Německo, se kterým však po vypuknutí [[druhá světová válka|druhé světové války]] přerušil obchodní styky. Vavřín Krčil neváhal rozšířit výrobu o hedvábné síťky na vlasy, závoje na ochranu účesu po ondulaci, síťky na míče a kuličky, na tenisové míčky, na míčky pro ping-pong, na dámská kola; nevyhýbal se ani rybářským a tenisovým sítím.
[[10. květen|10. května]] [[1921]] se oženil s Marií Leopoldovou ze [[Stržanov|Stržanova]]. Ta mu byla celoživotní oporou, stala se odbornicí v oblasti síťkování, a také sběratelkou lidových tkanin na [[Horácko|Horácku]], přičemž zachránila četné vzácné originály tkanin. Roku [[1932]] se přestěhoval do manželčina domu ve Stržanově č. 8, odkud řídil výrobu. Do této obce převedl roku [[1937]] také provozovnu a sklad pro podomácké síťování.
|
