Van Allenovy pásy: Porovnání verzí

'''Van Allenovy radiační pásy''' nebo jen '''radiační pásy''' jsou oblastíoblasti v okolí [[planeta|planety]], ve kterékterých je zachycené [[korpuskulární záření]] (energetické [[iont]]y a [[elektron]]y). Jde o částice [[Sluneční vítr|slunečního větru]], zachycené v [[magnetické pole|magnetickém poli]] planety, proto je jejich existence možná jen u planet s [[magnetosféra|magnetosférou]]. Radiační pásy [[Země]] se nazývají Van Allenovy pásy podle objevitele vnitřního pásu, profesora [[James Van Allen|Van Allena]], který ho objevil na základě měření první americké [[umělá družice|družice]] [[Explorer 1]]. Rozpoznáváme vnější a vnitřní Van Allenův pás. Vnější objevil [[Věrnov]] a jeho spolupracovníci na základě údajů ze sovětské sondy [[Luna 1]].

Van Allenovy pásy se rozprostírají od výšky zhruba 400&nbsp;km nad zemským povrchem do vzdálenosti asi 50&nbsp;000&nbsp;km. Vnitřní radiační pás tvoří zhuštění částic ve výšce asi 3&nbsp;000&nbsp;km, což je okolo 0,1 až 1,5 zemských [[poloměr]]ů. Vyšší oblast zhuštění ve výšce zhruba 15&nbsp;000&nbsp;km (2–10 zemských poloměrů) je vnější pás. Ve vnitřním pásu převládají energetické protony s velkou energií. Je mnohem stabilnější vůči magnetické energii než vnější pás. Ten tvoří méně energetické elektrony s energiemi měřitelnými v kilo[[elektronvolt]]ech. ObaPomocí pásysatelitů obklopujíbyla Zemi symetricky okolo její [[magnetická osa|magnetické osy]]. V průřezu mají pásy [[půlměsíc]]ovitý tvar, což je zapříčiněné [[topologie|topologií]] křivek geomagnetického pole. Zahušťující se křivky mají efekt [[magnetické zrcadlo|magnetického zrcadla]], proto jimi většina nabitých částic nemůže proniknout až k [[pól]]u. Částice se proto odrážejí zpět a putují k druhému zrcadlu nad druhým pólem, který je opět odrazí. Tímto způsobem jsou částicedále v radiačnímradiačních pásupásech dlouhodoběprokázána uvězněné a jejich nejvyšší koncentrace se nachází nad rovníkem. Pokud mají částice vhodný úhel letu vzhledem k siločarám a vhodné energie, mohou v oblasti zrcadel proniknout až dopřítomnost [[Atmosféra|atmosféry]], kde mohou způsobit [[polární zář]]. Pravděpodobnost jejich průniku do atmosféry je tím větší, čím větší příkon částic směrem od [[Slunce]] pozorujeme. Největší bývá v období [[geomagnetická bouře|geomagnetických bouřípozitron]].ů<ref>{{Citace periodika

Van Allenovy pásy mají všechny planety s magnetosférou. Nejmohutnější je má ve Sluneční soustavě [[Jupiter (planeta)|Jupiter]], protože má ze všech planet nejsilnější magnetické pole. Jupiterovy pásy jsou silně ovlivněnéovlivněny měsícem [[Io]], který dodává pásům ionty [[síra|síry]] a [[sodík]]u. Zvýšená [[radiace]] především ve vnitřním pásu způsobuje problémy [[umělá družice|družicím]], jejichž [[oběžná dráha]] protíná tuto oblast. Jednou z nich je i [[Hubbleův vesmírný dalekohled]], který se při průletu Van Allenovými radiačními pásy vypíná.

Lidem a živým organismům obecně jsou vysokoenergetické [[proton]]y a [[záření beta]] ve van Allenových pásech životu nebezpečné, neboť částice, které se v nich velkou rychlostí pohybují, jsou s to porušit lidskou [[DNA]]. S výjimkou [[Program Apollo|programu Apollo]] a Gemini se člověk pohyboval v menší vzdálenosti, než je vnitřní hranice vnitřního van Allenova pásu (tedy max do cca 350 km od zemského povrchu). Lety programu Apollo byly vedeny tak, aby minuly oblast s nejvyšší koncentrací částic.