Vandalové: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m r2.5.2) (robot změnil: es:Pueblo vándalo |
mBez shrnutí editace |
||
Řádek 5:
== Migrace ==
[[Soubor:Invasions of the Roman Empire 1.png||left|thumb|[[Stěhování národů]]]]
Ve [[2. století]] se Vandalové, díky migraci [[Gótové|Gótů]], rozdělili na dvě větve, Hasdingy a [[Silingové|Silingy]]. [[Silingové]] se usadili ve [[Slezsko|Slezsku]], Hasdingové se dostali až do okolí [[Tisa|Tisy]]. Okolo roku [[330]] se obě větve znovu spojily, když je znovu ohrožovali Gótové. Císařem [[Konstantin I. Veliký|Konstantinem]] jim bylo přiděleno území v [[Panonie|Panonii]], zde se spojili s kočovnými [[Alani|Alany]], původem z [[Írán|Persie]]. Okolo roku [[370]], po nájezdech [[Hunové|Hunů]], se Vandalové s Alany vydali na západ. V provincii [[Raetia]] jich část vstoupila do služby římskému vojevůdci [[Stilicho]]novi proti Hunům. Hlavní část se roku [[406]] dostala k [[Rýn]]u, zde se spojili s částí [[Svébové|Svébů]] a porazili [[Frankové|Franky]]. Po dočasném usídlení v [[Galie|Galii]] roku [[409]] překročili [[Pyreneje]] a během pár let získali vládu nad jižní částí provincie [[Dějiny Španělska|Hispania]], která byla podle nich později pojmenována [[Andalusie|Andalusií]] (''Vandalitia''). Hasdingové se usídlili poblíž Svébů v [[Galicie|Galicii]], Silingové se usadili v oblasti [[Andalusie|Baetica]] (část Andalusie) a Alanové v [[Portugalsko|Lusitanii]]. Roku [[416]] byli Silingové poraženi [[Vizigóti|Vizigóty]] a za dva roky byli poraženi i Hasdingové s Alany. Díky stálé hrozbě se Hasdingové, Silingové a Alanové spojili do jednoho království, poté se Vizigóti z Hispánie na čas stáhli. Do roku [[425]] Vandalové dobyli jihovýchodní pobřeží [[Pyrenejský poloostrov|Pyrenejského poloostrova]], tím získali silnou námořní flotilu a podnikali pirátské výpravy na [[Baleáry]] a pobřeží Mauretánie (oblast severu [[Maroko|Maroka]]), kde se roku [[429]] vylodili.
Vandalové sem byli pozváni římským guvernérem [[Bonifatius|Bonifáciem]] jako jeho spojenci a bylo jim přislíbeno za vojenskou pomoc proti římskému senátu i území k osídlení. Bonifácius se jednak zalekl jejich velikého počtu ( údajně až 80 000 bojovníků ), jednak byl Římem omilostněn ( pravděpodobně ze stejného důvodu ) a vyzval Vandaly k návratu do Hispaniene. Ti pravděpodobně záměrně neuposlechli této výzvy a obrátili své zbraně proti němu. Snadno a rychle rozdrtili zdejší římské posádky, pokud se jim vůbec postavily na odpor, a opanovali celé zdejší římské území.Viz {{Geiserich|Geiserich]]. Vandalové vyznávali již od pobytu v Hispanii jako kmenové náboženství ariánské křesťanství a netolerovali ani římské katolické vyznání,ani ortodoxní řecké. Po pevném uchopení moci v Africe své výboje přenesli na velké středomořské ostrovy a r. 455 dobyli a vyplenili pod králem Geiserichem i samotný Řím. Odtud jejich jméno přešlo do dějin jako synonymum zběsilého, bezuzdného plenění a ničení. Volání o pomoc z Itálie proti Vandalům tehdy Byzanc, otřesená vypleněním Říma vyslyšela, a vyslala ke Kartágu, hlavnímu městu vandalského afrického království trestnou výpravu. Byzantské loďstvo Vandalové r. 468 zčásti podpálili a na břehu pak pobili či zajali velké množství bezmocných trosečníků. Výprava skončila naprostou byzantskou katastrofou.
První známý král [[Godigisel]] padl v boji s Franky, po něm nastoupil jeho syn [[Gunderich]], nejspíš už on chtěl podnikat vpády do Afriky, ale nedožil se toho. Tehdy na trůn nastoupil výše zmíněný [[Geiserich]] ([[428]]-[[477]]), který své tažení severní Afrikou zakončil r. 469 obsazením Kartága a pokračoval dalšími výboji na [[Sicílie|Sicílii]] a ostrovy západního Středomoří. Po Geiserichově smrti nastoupil na trůn jeho nejstarší syn [[Hunerich]], který byl krutým vládcem a tvrdým zastáncem ariánství. Po něm vládl od roku [[484]] [[Gunthamund]]. Byl to mírnější panovník než jeho předchůdce, nepronásledoval katolíky, s [[Byzantská říše|byzantskou říší]] vycházel lépe. Po jeho smrti v roce [[496]] nastoupil [[Thrasamund]], jeho bratr, tehdy katolická církev nabírala na síle a na jihu říše povstali [[Berbeři]]. Tharasamund byl poražen a krize se nadále prohlubovala, roku [[523]] zemřel. Král Hilderich (vládl 523-530), synovec neblaze proslulého Geisericha, po prudkém zhoršení dosavadních spojeneckých vztahů s Goty ( měl za manželku sestru gotského krále Theodoricha Velikého ) v Itálii nasadil pro-byzantský kurs své zahraniční politiky a po vniřních náboženských (podporou neariánským křeťanských kultů) a politických sporech byl r. 530 při palácovém převratu sesazen, uvězněn a vandalským králem se stal jeho synovec Gelimer. Uvěznění Hildericha se tak stalo vítanou záminkou vojenského zásahu Byzance na Západě pod velením proslulého Belisaria. Dále podrobně viz Bitva u Decima. Po rychlém a drtivém vítězství byzantské armády u Decima se Belisariovi bez boje poddalo velké a bohaté hlavní město vandalského království Kartágo. Králův bratr Zaza v této době vítězně ukončil tažení na Sardinii a poslal zprávu lodí do Kartága. Tedy přímo Belisariovi do rukou a ač dosavadní vojenská neschopnost Vandalů, zejména krále Gelimera budila v Belisariově štábu pochyby,zda nejde o rafinovaný trik, mající byzantské vojsko vlákat někam do pasti a zcela rozdrtit, Belisarius pevně věřil, že Vandalové již válku neodvratně prohráli. Zbývající vandalské síly uprchlé z bitvy u Decima shromažďoval Gelimer ve vnitrozemském městě Bulla, kam záhy dorazila i Zazova armáda ze Sardinie. Oba bratři, naplněni velkou sebedůvěrou přitáhli se svou početnou spojenou armádou ke Kartágu a počali s podivným obléháním. Přerušili akvadukt a obsadili hlavní silnici, ačkoliv město bylo bohatě zásobeno potravinami, mělo vlastní studny a nadto volný přístup k moři. Jízdní oddíly Vandalů pod Zazovým velením bezradně objížděli hradby ,odkud je obránci ostřelovali šípy a vyráželi ke stále odvážnějším protiútokům. Jeden velký oddíl vandalských jezdců byl 20 mil od Kartága napaden Belisariovými kyrysníky a o život zde přišel právě sám Zaza. Z města mezitím vyrazila i Belisariova pěchota, ale nedostala již šanci se do boje vůbec zapojit. Gelimer, po zprávě o Zazově smrti se začal cítit pronásledovaný osudem. V tomto rozpoložení učinil svůj poslední osudný, ne-li ostudný a nekrálovský počin a pouze se šestiletým synovcem,potomkem Ammatase z tábora uprchl. Po marném pokusu uniknout po moři do Hispanie,kde doufal nalézt útočiště, se vandalský král uchýlil do vnitrozemí k divokým maurským kmenům, které byly v tradiční opozici proti všem dobyvatelům severní Afriky, kteří se zda za staletí vystřídali, a podplatil je. Králův příklad v táboře před Kartágem bleskově následovali jeho generálové a s nimi záhy prchala celá vandalská armáda. Tisíce prchajících a porůznu se skrývajících Vandalů bylo poté v širokém okolí jímáno a odváděno v poutech do Kartága.
Vandalové se projevili jako velice talentovaní sběratelé zlata a pokladů obecně. Kromě velikého množství zlata a šperků získaných v samotném Kartágu ,včetně zvlášť uskladněné ohromné kořisti z Vandaly vyndrancovaného Říma, čekaly ve vandalském táboře další truhly peněz a cennností. Vandalové v táboře zanechali nejen své otroky a služebnictvo, ale i vlastní ženy a děti. Každý z Belisariových vojáků se stal rázem velikým boháčem. Navíc pro každého byl k dispozici v Karthágu či v jeho zahradních předměstích alespoň dům, ne-li palác opuštěný svými vandalskými majiteli. Belisariovi se okamžitě po těchto událostech bez boje poddala další města v Africe. Obyvatelstvo převážně nevandalského původu neželelo zhroucení vandalské moci a všude se opakovala situace z Kartága po bitvě u Decima. Četní dobrovolníci vstupovali do Belisariova vojska a poskytovali mu neocenitelné služby při pacifikaci vzdálených končin (např. Maroko) bývalého vandalského království. Podobně se byzantské moci bez boje poddala i Sardinie a Korsika. Pouze vandalskou část Sicílie s centrem v měště Lylibaeu odmítli Gotové, vládnoucí většině ostrova vydat a Lylibaeum obsadili vlastní posádkou. Gelimer, držen spíše v šachu nežli obléhán na hoře Pappua u Hippo Regia, se nakonec za Belisariovy záruky vzdal a byl později odvezen do Byzance, kde od císaře dostal titul patricie i příslušející statky a dožil zde jako čestný zajatec. Belisarius si pak naklonil většinu nerozhodných maurských náčelníků hodnostmi, poctami a dary a doufal, že z nich časem získá po náležitém výcviku kvalitní jízdní lučištníky k obraně nových byzantských držav.
== Říše Vandalů ==
Řádek 21 ⟶ 26:
|-
|}
Vandalové neznali písemnictví a nic se po nich nedochovalo, konec jejich říše znamenal také zánik tohoto germánského [[etnikum|etnika]].
== Literatura ==
| |||