Gottfried Keller: Porovnání verzí

Po ukončení pobytu v [[Mnichov|Mnichově]] se vrátil do [[Curych|Curychu]], kde se hodlal naplno věnovat literární profesi. Účastnil se společenského dění, stýkal se s básníky [[Georg Herwegh|Georgem Herweghem]] a [[Ferdinand Freiligrath|Ferdinandem Freiligrathem]], roku [[1846]] vydal svazek sebraných básní [[Básně]] (Gedichte). Do roku [[1848]] žil Gottfried u své matky. Po mnichovském malířském zklámání ho zcela přešla chuť malovat a spíše náhodou se rozhodl uchytit se jako básník. Tak také vznikl nástin [[Zelený Jindřich|Zeleného Jindřicha]], který se po důkladném přepracování ve své druhé verzi stal jedním z nejdůležitějších [[bildungsroman|bildungsrománů]] německy psané literatury a snese srovnání s [[Johann Wolfgang von Goethe|Goethovými]] romány [[Viléma Meistera léta učednická]] a [[Viléma Meistera léta putovní]] nebo s [[Malíř Nolte|Malířem Noltenem]] [[Eduard Mörike|Eduarda Mörika]].

Vedle psaní působil Keller i na politickém kolbišti, jednak jako spisovatel politickými básněmi, jednak přímo podílem na protiluzernském tažení (tzv. [[Freischarenzüge]]) v roce [[1844]] a v [[březen|březnu]] [[1845]], které předznamenaly podledníposlední větší švýcarský občanský konflikt – [[Sonderbundskrieg]]. Pod záminkou jezuitské otázky došlo k otevřenému střetnutí konzervativní vlády a radikální opozice. Keller vystupoval jako jeden z nejohnivějších rebelů, haně všechno konzervativní s neskrývanou záští.

Roku [[1845]] definitivně skončil s malířstvím a vyjma trochy peněz, které si vydělal dosavadním publikováním, žil stále z prostředků své matky. Tehdy se poprvé nešťastně zamiloval, a to do Marie Melos, švagrové Ferdinanda Freiligratha. Roku [[1847]] se zamiloval znovu, do Luisi Rieter, a opět nešťastně. Rovněž Johanna Kapp, sestřenice Raphaela Rosenzweiga, blízkého Kellerova přítele, jeho vyznání z roku [[1849]] chladně odmítla.