|
Po velice slabém příjmu z opery ''Ruslan a Ludmila'' procházel neúspěšnám obdobím. Jedinou jeho útěchou bylo cestování [[Paříž]]e či [[Španělsko|Španělska]]. V Paříži o něm sám Hector Berlioz napsal vnímavý článek a řídil i několik jeho oper uváděných ve [[Francie|Francii]]. Glinka Berlioze velice obdivoval a nechal se ním inspirovat ve svých ''Fantaziích pro orchestr''.
[[Soubor:Glinka Grave.jpg|thumb|Glinkův hrob na Tikvickém hřbitově v Petrohradě.]]
Další cesta do Paříže následovala v roce [[1852]], kdy ve Francii strávil dva roky, které byly klidné a Glinkaon sám rád a často navštěvoval zoologické nebo botanické zahrady. Odsud se později odstěhobal do [[Berlín]]a, kde po pěti měsících zemřel.
== Dědictví ==
Po Glinkovějeho smrti se staly jeho dvě opery zdrojem tvrdých debat v hudebním tisku, obzvláště mezi Vladimírem Stasovem a jeho někdejším přítelem Alexandrem Serovem. ▼
▲Po Glinkově smrti se staly jeho dvě opery zdrojem tvrdých debat v hudebním tisku, obzvláště mezi Vladimírem Stasovem a jeho někdejším přítelem Alexandrem Serovem.
[[Soubor:Glinka Monument.jpg|left|thumb|Glinkova socha v [[Petrohrad]]ě.]]
V Rusku se několik Glinkovýchjeho orchestrálních děl stalo docela populárních v koncertech a nahrávkách. Včetně jeho známých předeher k operám (zvláště brilantně aktivní [[předehra]] k opeře ''Ruslan a Ludmila'') se staly populárními i jeho orchestrální práce zahrnující především symfonickou báseň ''Karaminskaja'' ([[1848]]) založená na ruských lidových melodiích a dvou španělských pracích: ''Noc v Madridu'' (1848, [[1851]]) a ''Jota Aragonesa'' ([[1845]]).
GlinkaSložil také složil několik desítek [[píseň|písní]], mnoho klavírních[[klavír]]ních skladeb a zřídka i [[komorní hudba|komorní hudbu]] (např. ''Patetické trio pro klarinet, fagot a klavír'').
Jednou z menších prací, která získala v posledních desetiletí pozornost byla Glinkovajeho „vlastenecká píseň“, pravděpodobně napsaná pro soutěž o [[státní hymna|státní hymnu]] z roku [[1833]]. Úspěch si získala ale o několik desetiletí později, kdy byla přijata jako národní hymna ruské federace během let [[1990]] až [[2000]].
Pokud chceme ocenit Glinkůvjeho podíl na ruské hudbě, musíme o něm mluvit v souvislosti s ruskou hudbou v té době. Je to hlavně protože byl v této době silný sklon k hudbě od západních skladatelů. Jedno je však jisté a nepopřititelné: Glinkaon sám ovlivnil ruskou hudbu [[19. století]] neuvěřitelně a už jenom jeho přezdívka „otec ruské klasické hudby“ vypovídá o mnohém. Významnost v jeho operách má i vliv Itálie, kterou si Glinka zamiloval a který je znám především v jeho opeře ''Život pro cara''. GlinkůvJeho úspěch spočívá v tom, že nechal svůj ruský charakter prostoupit se západním kompozičním stylem, čímž vytvořil novou a důležitou předlohu pro budoucí ruské skladatele.
Na jeho počest byly po něm pojmenovány i tři rusné konzervatoře:
I tři ruské konzervatoře jsou pojmenované podle skladatele Glinky:
* Státní konzervatoř v [[Nižnij Novgorod|Nižním Novgorodu]] (Rusky: Нижегородская государственная консерватория им. М.И.Глинки) [http://www.uic.nnov.ru/abiturient/ngk/]
| 