Wikipedie

Druhá světová válka: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m Editace uživatele 88.146.138.20 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Tudupcik
Řádek 1:
{{Válka
|Střetnutí='''Druhá světová válka'''
|konflikt=
|image=[[Soubor:Second world war europe animation small.gif|Animace vývoje války v Evropě]]
|komentář=Animace vývoje války v Evropě
|trvání=[[1. září]] [[1939]] – [[2. září]] [[1945]]
|místo=[[Evropa]], [[Středomoří]], [[Afrika]], [[Tichomoří]], [[Jihovýchodní Asie]], [[Čína]], [[Střední východ]]
|výsledek=Vítězství [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojenců]]
|strana1= '''[[Spojenci (druhá světová válka)|Spojenci]]''':<br />{{flagicon|UK}} [[Spojené království]]<br />{{flagicon|Francie}} [[Francie]] [[Soubor:Flag of Free France 1940-1944.svg|border|22px|Vlajka svobodných Francouzů]]<br />{{flagicon|the Soviet Union 1923}} [[Sovětský svaz|SSSR]]<br />[[Soubor:US flag 48 stars.svg|border|22px]] [[Spojené státy americké|USA]]<br />{{flagicon|Čínská republika}} [[Čína]]<br />{{flagicon|Canada 1921}} [[Kanada]]<br />{{flagicon|Austrálie}} [[Austrálie]]<br />{{flagicon|Polsko}} [[Polsko]]<br />[[Soubor:Flag of the Kingdom of Yugoslavia.svg|border|22px]] [[Království SHS|Jugoslávie]]<br />{{flagicon|Česká republika}} [[Československo]]<br />{{flagicon|Jihoafrická republika 1928-1994}} [[Jihoafrická Unie|Jižní Afrika]] ''<small>a další státy</small>''
|strana2= [[Osa Berlín-Řím-Tokio|'''Osa''']]:<br />{{flagicon|Třetí říše}} [[Nacistické Německo|Velkoněmecká říše]]<br />{{flagicon|Italské království}} [[Italské království|Itálie]]<br />{{flagicon|Japonsko}} [[Japonsko]]<br />[[Soubor:VichyFlag.svg|border|22px|Francie]] [[Vichystická Francie|Francie]]<br />{{flagicon|Romania}} [[Rumunské království|Rumunsko]]<br />{{flagicon|Hungary 1940}} [[Maďarské království|Maďarsko]]<br />{{flagicon|Bulharsko}} [[Bulharské carství|Bulharsko]]<br />{{flagicon|First Slovak Republic 1939-1945}} [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovenský stát]]<br />{{flagicon|Croatia Ustasa}} [[Nezávislý stát Chorvatsko|Chorvatsko]]<br />''<small>a další státy</small>''
| velitel1={{flagicon|UK}} [[Winston Churchill]]<br />{{flagicon|the Soviet Union 1923}} [[Stalin|Josif Stalin]]<br />[[Soubor:US flag 48 stars.svg|border|22px]] [[Franklin Delano Roosevelt|Franklin Roosevelt]]<br />[[Soubor:Flag of Free France 1940-1944.svg|border|22px|Svobodní Francouzi]] [[Charles de Gaulle]]<br />{{flagicon|the Soviet Union 1923}} [[Georgij Konstantinovič Žukov|Georgij Žukov]]<br />{{flagicon|UK}} [[Bernard Law Montgomery|Bernard Montgomery]]<br />[[Soubor:US flag 48 stars.svg|22px]] [[Dwight D. Eisenhower|Dwight Eisenhower]]<br />[[Soubor:US flag 48 stars.svg|22px]] [[Douglas MacArthur]]''<small>...</small>''
| velitel2={{flagicon|Třetí říše}} [[Adolf Hitler]] †<br />{{flagicon|Italské království}} [[Benito Mussolini]] †<br />{{flagicon|Japonsko}} [[Hirohito]]<br />[[Soubor:VichyFlag.svg|border|22px]] [[Philippe Pétain]]<br />{{flagicon|Třetí říše}} [[Erwin Rommel]] †<br />{{flagicon|Třetí říše}} [[Friedrich Paulus|Friedrich von Paulus]]<br />{{flagicon|Japonsko}} [[Isoroku Jamamoto]] †<br />''<small>...</small>''
| síla1=
| síla2=
| ztráty1= '''Padlí vojáci:'''<br />přes 14 milionů<br />'''Civilní oběti:'''<br />přes 36 milionů<br />'''Celkové ztráty:'''<br />přes 50 milionů
|ztráty2= '''Padlí vojáci:'''<br />přes 8 milionů<br />'''Civilní oběti:'''<br />přes 4 miliony<br />'''Celkové ztráty:'''<br />přes 12 milionů
|}}
'''Druhá světová válka''' byl [[Světová válka|globální vojenský konflikt]], jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Příčiny války představovaly důsledky [[Versailleská smlouva|versailleské smlouvy]], která prohloubila pocit ponížení v poražených státech, zvláště v [[Německo|Německu]], a [[velká hospodářská krize]] na přelomu dvacátých a třicátých let, jež zásadním způsobem oslabila velkou část států, čímž umožnila vzestup [[Nacismus|nacismu]] pod vedením [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] a jiných [[Totalitarismus|totalitárních]] režimů v celé [[Evropa|Evropě]].
 
Obecně přijímaným datem začátku války v Evropě je [[1. září]] [[1939]], kdy [[nacistické Německo]] napadlo [[Polsko]], načež se do konfliktu vložily [[Francie]], [[Spojené království|Velká Británie]] a státy [[Commonwealth]]u. Za první předčasný útok druhé světové války v Evropě je považován tzv. [[Jablunkovský incident]].<ref>Mečislav Borák v Nástinu dějin Těšínska (1992), str. 107.</ref> V [[Asie|Asii]] je za počátek války považována [[Japonsko|japonská]] invaze do [[Čína|Číny]] [[7. červenec|7. července]] [[1937]]. [[Sovětský svaz]] nejprve uzavřel s Německem [[Pakt Ribbentrop-Molotov|pakt o neútočení]] a uvolnil tím prostor pro nacistickou vojenskou expanzi, avšak [[22. červen|22. června]] [[1941]] byl přepaden německým [[Wehrmacht]]em. [[Spojené státy americké]], které už dříve poskytovaly [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojencům]] pomoc, byly vtaženy do války [[7. prosinec|7. prosince]] [[1941]] poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu [[Útok na Pearl Harbor|v Pearl Harboru]]. Konec války v Evropě nastal [[8. květen|8. května]] [[1945]] kapitulací Německa. Po [[Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki|americkém svržení]] [[Jaderná zbraň|atomových bomb]] na města [[Hirošima]] a [[Nagasaki]] kapitulovalo Japonsko [[2. září]] téhož roku.
 
Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře [[zločiny proti lidskosti]], [[válečné zločiny]] a nehumánní zacházení s [[Válečný zajatec|válečnými zajatci]]. Nejhrůznějším příkladem [[Genocida|genocidy]] se stal [[Holokaust|holocaust]], jemuž v důsledku zrůdné nacistické [[Rasismus|rasové]] [[ideologie]] padlo za oběť šest milionů evropských [[Židé|Židů]]. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení [[Totální válka|totální války]]. Taktéž pohled na „[[Civilizace|civilizované]] metody válčení“ se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce [[1940]] [[Demokracie|demokratické]] státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly [[Kobercové bombardování|plošné nálety]] na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.
 
V samotném závěru války byla ustavena [[Organizace spojených národů]], jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku [[Studená válka|studené války]], když [[Stalin|Josif Stalin]] spustil napříč evropským kontinentem [[Železná opona|železnou oponu]], která od sebe oddělila svobodný [[Západní kultura|západní svět]] a [[Komunismus|komunistické]] státy ve [[Východní Evropa|východní Evropě]] poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na [[Právo národů na sebeurčení|právo na sebeurčení]] mezi národy ovládanými [[Kolonialismus|koloniálními]] mocnostmi, což vedlo k akceleraci [[Dekolonizace|dekolonizačních]] hnutí v Asii a v [[Afrika|Africe]].
 
== Příčiny a předehra k válce ==
{{Viz též|Příčiny druhé světové války}}
Příčiny konfliktu tkvěly v nespokojenosti s výsledky [[První světová válka|první světové války]], které se kromě řady menších zemí týkaly především třech velkých mocností. Poražené Německo bylo podle versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého území, smělo udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. [[Itálie]], jeden ze států stojících na straně vítězů, obdržela jenom nedostatečné území vzhledem k rozměrům předchozích ztrát, současně se cítila neuspokojena ve svých velmocenských ambicích. Taktéž vítězné Japonsko neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny. V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy zajištěním stabilního míru. V roce [[1920]] byla proto vytvořena [[Společnost národů]], jež měla fungovat jako fórum, na němž měly národy mírovým způsobem urovnávat svoje spory. O pět let později byla sjednána [[Locarnská smlouva|smlouva z Locarna]], v níž byla poskytnuta záruka německo-francouzské hranici, přičemž případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny [[rozhodčí řízení|arbitráží]]. V roce [[1928]] byl uzavřen [[Briand-Kelloggův pakt]], který zakazoval vedení [[Útočná válka|útočné války]].
 
[[Soubor:Reichsparteitag 1935 mod.jpg|thumb|upright=0.85|Němečtí vojáci na sjezdu NSDAP v [[Norimberk]]u v roce 1935]]
Mírové snahy však byly mařeny obnoveným [[Izolacionismus|izolacionismem]] Spojených států a obzvláště rozmachem různých totalitních režimů, k čemuž výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce [[1929]] devastující vliv na světové hospodářství. [[Ruská občanská válka]] vedla k vytvoření komunistického Sovětského svazu, v němž se po [[Lenin]]ově smrti v roce [[1924]] chopil moci [[Stalin|Josif Stalin]]. Po [[Pochod na Řím|pochodu na Řím]] v roce [[1922]] převzal vládu v Itálii [[Benito Mussolini]], jenž zde vytvořil první [[Fašismus|fašistickou]] [[Diktatura|diktaturu]]. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl zde k nastolení výbojného [[Militarismus|militaristického]] režimu. Po [[Mukdenský incident|mukdenském incidentu]] obsadilo Japonsko v roce [[1931]] [[Mandžusko]], které ustavilo svým [[Loutkový stát|loutkovým státem]].
 
Ekonomický rozvrat v Německu na počátku třicátých let měl za následek vzestup [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]], vůdce nacionálních socialistů ([[Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei|NSDAP]]) slibujícího Němcům zrušení versailleské smlouvy a zajištění „životního prostoru“ na Východě (''[[Lebensraum]]''). [[30. leden|30. ledna]] [[1933]] byl Hitler jmenován [[Říšský kancléř|říšským kancléřem]], načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce [[1935]] byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (''[[Wehrmacht]]''), a rovněž bylo připojeno [[Sársko]]. V témže roce napadla Itálie za blahovolného přihlížení Společnosti národů [[Etiopie|Habeš]]. V rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna remilitarizoval Hitler v březnu [[1936]] [[Remilitarizace Porýní|Porýní]]. Francie a Velká Británie se však zdržely jakýchkoli protiakcí. V červenci téhož roku vypukla [[španělská občanská válka]], v níž Hitler a Mussolini poskytli pomoc fašistickému generálovi [[Francisco Franco|Franciscu Francovi]], jehož nacionalistické síly se postavily proti levicovým republikánům podporovaným Sověty, jež zdolaly po třech letech válčení. V říjnu 1936 vytvořily Itálie a Německo [[Osa Berlín-Řím-Tokio|Osu Berlín-Řím]] a o měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané [[pakt proti Kominterně]].
 
[[Soubor:Wuhan 1938 IJA.jpg|left|thumb|upright=0.9|Japonští vojáci v Číně]]
V červenci [[1937]] napadlo Japonsko Čínu, čímž započala [[druhá čínsko-japonská válka]]. [[Kuomintang|Čínští nacionalisté]] a [[Komunistická strana Číny|komunisté]] válčící proti sobě uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. I přesto Japonci brzy dobyli [[Šanghaj]], [[Nanking]] a nejprůmyslovější oblasti na severovýchodě země. Mezitím Hitlerův expanzionizmus v Evropě vedl [[12. březen|12. března]] [[1938]] k [[Anšlus Rakouska|anšlusu Rakouska]], proti čemuž Británie a Francie, znepokojené německým zbrojením, nijak nezasáhly. V září 1938 pohrozil Hitler válkou, pokud by Německu nebylo vydáno [[Československo|československé]] pohraniční území obývané [[Sudetští Němci|sudetskými Němci]]. Britský premiér [[Neville Chamberlain]] tudíž inicioval rozhovory, jež vyvrcholily [[29. září]] přijetím [[Mnichovská dohoda|mnichovské dohody]]. V ní bylo Československo donuceno k odstoupení [[Sudety|Sudet]] výměnou za Hitlerův příslib, že nezabere žádné další československé území. Chamberlain věřil, že dosáhl „míru pro naši dobu“. Nicméně neuplynulo ani šest měsíců, když [[15. březen|15. března]] [[1939]] obsadil Wehrmacht zbytek Československa, jenž byl přeměněn v [[Protektorát Čechy a Morava]]. Již o den dříve vyhlásil svoji nezávislost [[První slovenská republika|slovenský štát]], jenž se stal v čele s [[Jozef Tiso|Jozefem Tisem]] německým satelitem. Pobouřeni touto novou agresí a Hitlerovými výhružkami vůči Polsku kvůli [[Svobodné město Gdaňsk|Gdaňsku]] se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost. Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednání [[Pakt Ribbentrop-Molotov|paktu Ribbentrop-Molotov]], v němž se Německo a SSSR [[23. srpen|23. srpna]] 1939 zavázaly k oboustranné [[Neutralita|neutralitě]] a v tajném dodatku si rozdělily Polsko a východní Evropu.
 
== Průběh války ==
{{Viz též|Chronologie druhé světové války}}
 
=== Vzestup Osy ===
 
==== Přepadení Polska ====
{{Viz též|Invaze do Polska}}
[[Soubor:Polish infantry in attack 1939.jpg|upright=0.75|thumb|Útok polské pěchoty]]
Druhá světová válka začala [[1. září]] 1939 [[nacistické Německo|německým]] útokem proti [[Polsko|Polsku]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 14
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref>
Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo [[přepadení vysílačky v Gliwicích]] příslušníky [[Schutzstaffel|SS]] v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu [[Francie]] a [[Spojené království|Velké Británie]], které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta [[3. září]] Německu válku.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 18
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Vlastní vojenský útok byl zahájen bombardováním města [[Wieluń]]. Německá [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z [[Pomořansko|Pomořanska]] a ze [[Slezsko|Slezska]], polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované [[divize]] vyrazily vstříc [[Varšava|Varšavě]] a [[Brest (Bělorusko)|Brestu]], v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu ''[[Blitzkrieg]]'' („blesková válka“).
 
Mezi [[8. září|8.]] až [[10. září]] se Němci přiblížili ze severu a jihu [[Obléhání Varšavy (1939)|k Varšavě]], avšak polské divize sevřené v [[Poznaň|Poznani]], západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. [[17. září]] překročila [[Sovětský svaz|sovětská]] [[Rudá armáda]] polské východní hranice<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 19
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování obležené polské hlavní město kapitulovalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů, pouze izolované kapsy vytrvávaly v odporu, jenž skončil do 6.října. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco východní Polsko se stalo součástí [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]]. Střední Polsko bylo přeměněno v [[Generální gouvernement]] okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlé [[Německé zločiny v Polsku za druhé světové války|represálie proti civilnímu obyvatelstvu]]. Probíhaly deportace na [[Totální nasazení|nucené práce]] a popravy polské inteligence a [[Židé|Židů]]. Na tomto teroru se podílely především [[Heinrich Himmler|Himmlerovy]] [[Einsatzgruppen]] a jednotky [[SS-Totenkopfverbände]]. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno [[NKVD]] v tzv. [[Katyňský masakr|katyňském masakru]].
 
==== Zimní válka ====
{{Viz též|Zimní válka}}
 
[[Soubor:Finn ski troops.jpg|thumb|Finští vojáci během Zimní války]]
Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo [[Finsko]] sovětské požadavky na odstoupení území, bylo [[30. listopad]]u napadeno Rudou armádou.<ref>http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/2000_1/zvalka.htm</ref> Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem [[Carl Gustaf Emil Mannerheim|Mannerheimem]] zadržovat Sověty až do března [[1940]]. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno [[Velká čistka|stalinskými čistkami]], přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla [[13. březen|13. března]] 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část [[Karélie]]. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce [[1941]] zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. [[Pokračovací válka|pokračovací válce]] pokusili dobýt zpět ztracená území.
 
==== Obsazení Dánska a Norska ====
{{Viz též|Operace Weserübung}}
[[Soubor:German forces climbing a very step road just south of Bagn.jpg|right|thumb|Němečtí vojáci stoupají do kopce v Norsku jižně od Bagn]]
 
Velitel německého válečného námořnictva (''[[Kriegsmarine]]'') vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci [[Norsko|Norska]], jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé [[Ponorka|ponorky]]. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán ''[[Operace Weserübung|Unternehmen Weserübung]]'', podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci [[Dánsko|Dánska]], které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost norského přístavu [[Narvik]], jenž sloužil jako překladiště při dovozu [[Švédsko|švédské]] železné rudy do Německa. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali podpořit Finy v jejich boji proti Sovětům. Po skončení [[Zimní válka|Zimní války]] bylo ale od tohoto záměru upuštěno.
 
Začátkem dubna zahájili Britové zaminovávání norských výsostných vod, čímž však podnítili německý útok, k němuž došlo [[9. duben|9. dubna]] 1940.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 40
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Dánsko se vzdalo bez boje během jediného dne, zatímco v Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkou [[Oslo|Osla]], které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. V Narviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (''[[Royal Navy]]''). V následné [[Bitva o Narvik|bitvě o Narvik]] byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývoj situace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádce [[Vidkun Quisling|Vidkuna Quislinga]].
 
==== Německý útok na západ ====
{{Viz též|Bitva o Francii}}
Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do [[Sársko|Sárska]]. Následovalo klidné období na [[Západní fronta|západní frontě]], označované jako ''[[Podivná válka|Sitzkrieg]]'' („válka vsedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční [[Maginotova linie|Maginotovu linii]]. Ta však nebyla vybudována podél hranic s [[Belgie|Belgií]]. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (''[[Oberkommando des Heeres]]'') vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném ''[[Bitva o Francii|Fall Gelb]]''.
 
[[Soubor:British prisoners at Dunkerque, France.jpg|thumb|upright=0.85|Britští a francouzští zajatci v Dunkerque]]
Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům [[Benelux]]u hotov. Původní záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál [[Erich von Manstein]] a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes [[Ardeny|Ardenský les]] a řeku [[Máza|Mázu]], přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor.
 
Vlastní útok započal [[10. květen|10. května]] 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice [[Belgie]], [[Nizozemsko|Holandska]] a [[Lucembursko|Lucemburska]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 45
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost [[Eben Emael]]. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil [[britský expediční sbor]] a část francouzských armád do Belgie na linii řeky [[Dijle|Dyle]], kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem [[Heinz Guderian|Guderianem]] u [[Sedan]]u k řece Maase, kterou [[14. květen|14. května]] po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivý [[Bombardování Rotterdamu|nálet na Rotterdam]], načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také [[Brusel]]. Po překročení Maasy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a [[20. květen|20. května]] dosáhly ústí řeky [[Somma|Sommy]] do [[Lamanšský průliv|kanálu La Manche]], čímž byl završen Mansteinův „sek srpem“ (''Sichelschnitt''). Britové se pokusili zasáhnout bok německých divizí u [[Arras]]u, avšak poté, co byli odraženi, se ocitli v obklíčení. Do [[27. květen|27. května]] vedl neustálý německý postup k sevření britských a francouzských jednotek u [[Dunkerque]]. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájena [[operace Dynamo]], v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do [[4. červen|4. června]] evakuovat z Dunkerque takřka 340 000 spojeneckých vojáků. Evakuován byl téměř celý expediční sbor a rovněž 110 000 příslušníků francouzské armády. K této záchraně Spojenců přispěl i Hitlerův rozkaz z [[24. květen|24. května]], kterým ze zcela nepochopitelných důvodů zakázal svým tankům v pokračování postupu.
 
[[Soubor:Deutschesoldatenvordemarcdetriomphe1940.jpg|thumb|left|Němečtí vojáci v Paříži po dobytí Francie]]
Němci obnovili [[5. červen|5. června]] ofenzívou na řekách Sommě a [[Aisne (řeka)|Aisně]] útok do nitra Francie a již po čtyřech dnech překročili řeku [[Seina|Seinu]]. [[10. červen|10. června]] se zapojila do války po boku Německa i Mussoliniho [[Itálie]]. Útok Italů v [[Alpy|Alpách]] skončil ale navzdory italské převaze pohromou. [[14. červen|14. června]] vstoupil triumfující Wehrmacht do [[Paříž]]e, která byla ještě předtím prohlášena otevřeným městem.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 56
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> V téže době byla prolomena Maginotova linie. Za těchto kritických okolností byl francouzským předsedou vlády jmenován [[Philippe Pétain]], hrdina z první světové války. Ten zahájil okamžitě vyjednávání o příměří, které bylo uzavřeno [[22. červen|22. června]] v [[Compiègne]] v tomtéž železničním vagóně, v němž Němci podepsali příměří v roce [[1918]]. Blitzkrieg na západě tak skončil po pouhých šesti týdnech. Podle podmínek příměří byla Francie rozdělena na dvě části. Sever a západ země, kde se nacházely důležité letecké základny pro válku s Brity a přístavy v [[Atlantský oceán|Atlantském oceánu]], byly okupovány Wehrmachtem. Jižní a východní část Francie setrvala pod kontrolou Pétainovy vlády, která se usadila ve městě [[Vichy]]. Pétain zde nastolil [[Kolaborace|kolaborantský]], loutkový [[Vichystická Francie|vichistický režim]] zcela loajální vůči Německu. Mezitím se v Londýně do čela [[exil]]ového hnutí [[Svobodní Francouzi|Svobodných Francouzů]] postavil generál [[Charles de Gaulle]]. Francouzská flotila zakotvená v [[Alžírsko|alžírském]] [[Oran]]u byla však [[3. červenec|3. července]] [[Útok na Mers-el-Kébir|napadena]]<ref>http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_11101.html</ref> britským námořnictvem, aby nepadla do rukou Němců.
 
==== Bitva o Británii ====
{{Viz též|Bitva o Británii}}
Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená [[Spojené království|Velká Británie]], jejíž nový ministerský předseda [[Winston Churchill]] sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze „krev, pot a slzy“. Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení [[Britské ostrovy|Britských ostrovů]] a jež mohla zmařit chystanou invazi ([[operace Seelöwe]]), bylo nyní britské letectvo (''[[Royal Air Force]]'') v čele s leteckým maršálem [[Hugh Dowding|Hughem Dowdingem]]. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]], jejímž velitelem byl [[Hermann Göring]]. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska.
 
[[Soubor:Spitfire IIA P7666.jpg|thumb|[[Supermarine Spitfire]] – stíhačka Královského letectva (RAF)]]
Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. bitvy o kanál (''Kanalkampf'') vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen [[13. srpen|13. srpna]], v tzv. „den orla“ (''Adlertag''). Němci nejprve částečně neutralizovali britský [[radar]]ový systém a zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září, podnikli Němci denní útoky na [[Londýn]] a jiná velká britská města, jako bylo třeba [[Coventry]], s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. Konečně [[15. září]] Britové přesvědčivě odrazili rozsáhlý německý útok, načež Hitler nařídil odložit vylodění na neurčito. Luftwaffe i nadále pokračovala v bombardování měst (''[[Blitz]]''). Kvůli velkému množství zničených letadel se však od října omezovala pouze na noční útoky, které si i přesto do jara následujícího roku vyžádaly přes 40 000 životů. V [[Bitva o Británii|bitvě o Británii]] usilovali Němci o zničení nepřátelských [[Stíhací letoun|stíhaček]], avšak podcenili význam radaru pro obranu Britů. Navíc britský průmysl dokázal vždy plně nahrazovat ztráty vlastních strojů. Značný podíl na tomto vítězství „nemnohých“ náležel kromě britských pilotů také [[Polsko|Polákům]], [[Kanada|Kanaďanům]], [[Nový Zéland|Novozélanďanům]], [[Česko|Čechům]], [[Belgie|Belgičanům]] a zástupcům mnoha jiných národů.
 
==== Řecko a Jugoslávie ====
{{Viz též|Balkánské tažení}}
Již od třicátých let směřoval [[Mussolini]] své velmocenské ambice na [[Balkán|Balkánský poloostrov]]. V dubnu [[1939]] okupovala italská vojska [[Albánie|Albánii]], z níž [[28. říjen|28. října]] 1940 zahájila překvapivý [[Italsko-řecká válka|útok proti Řecku]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 78
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přejití do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu [[Rumunsko|rumunských]] [[Ropa|ropných]] polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán ([[Balkánské tažení|operace Marita]]). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, [[Maďarsko]] a [[Bulharsko]]. Na konci března [[1941]] se k Ose připojila i [[Království SHS|Jugoslávie]], avšak protiněmecké demonstrace a [[puč]] jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance.
 
[[Soubor:Paratroopers Crete '41.JPG|thumb|upright=1.1|Němečtí výsadkáři nad Krétou]]
[[6. duben|6. dubna]] 1941 překročily německé divize z [[Rakousko|Rakouska]], Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe podnikla ničivý [[Bombardování Bělehradu (1941)|nálet na Bělehrad]]. Jugoslávská obrana byla brzy prolomena a už [[10. duben|10. dubna]] stanuly jednotky Wehrmachtu v [[Chorvatsko|chorvatském]] [[Záhřeb]]u, kde byly uvítány jásajícími davy. [[Bělehrad]] dobyly německé pancéřové divize dva dny nato, pročež [[17. duben|17. dubna]] přijalo jugoslávské velení bezpodmínečnou kapitulaci. Poražená Jugoslávie byla rozdělena mezi vítězné státy a na jejích troskách byl vyhlášen [[Nezávislý stát Chorvatsko|chorvatský loutkový stát]] pod vedením [[Ustašovci|Ustašovců]]. Řekové posílení britskými jednotkami, přesunutými ze [[Severní Afrika|severní Afriky]], kladli Němcům houževnatější odpor. Německý postup do vnitrozemí ztěžoval také nepříznivý hornatý terén. Po překonání [[Metaxasova linie|Metaxasovy linie]] padla [[9. duben|9. dubna]] do rukou Němců [[Soluň]], takže téměř polovina řecké armády byla uvězněna ve východní [[Makedonie (region)|Makedonii]]. Během dvou týdnů byli Řekové obklíčeni rovněž v [[Epirus|Epiru]]. Britové se pokusili zadržet Němce u [[Thermopyly|Thermopyl]], avšak poté, co byla jejich obrana zdolána, zahájili obojživelnou evakuační operaci. [[27. duben|27. dubna]] vstoupily oddíly Wehrmachtu do [[Athény|Athén]] a na [[Peloponés]], čímž bylo balkánské tažení ukončeno.
 
O necelý měsíc později, [[20. květen|20. května]] 1941, provedly německé vzdušné síly letecký [[Invaze na Krétu|výsadek na Krétu]]. Při tomto útoku však němečtí výsadkáři utrpěli těžké ztráty, přičemž nejprve nedokázali dobýt žádné letiště potřebné k zajištění příchodu posil a zásobování. Kvůli špatné koordinaci a komunikaci mezi jednotkami [[Commonwealth]]u a intenzivním útokům Luftwaffe se Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací.
 
==== Válka v Africe a na Středním východě ====
[[Soubor:AustraliansAtTobruk.jpg|thumb|Australští vojáci u Tobruku]]
{{Viz též|Druhá světová válka v Africe}}
[[Druhá světová válka v Africe|Severoafrické tažení]] začalo v září [[1940]], kdy 160 000 italských vojáků proniklo z [[Libye]] do [[Egypt]]a, jenž byl [[protektorát]]em Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000 [[Spojené království|britských]], [[Austrálie|australských]], [[Indie|indických]], [[Nový Zéland|novozélandských]] a [[Jihoafrická republika|jihoafrických]] vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit na [[Kyrenaika|Kyrenaiku]], kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generála [[Erwin Rommel|Rommela]]. Ihned po svém příchodu koncem března [[1941]] se Rommel vrhl do ofenzívy. Po překonání britské obrany, oslabené stažením části sil do Řecka, dobyl jeho [[Afrikakorps]] zpět Kyrenaiku a přístav [[Benghází]]. V dubnu dorazily Rommelovy tanky k libyjskému přístavu a pevnosti [[Tobruk|Tobrúk]], bráněnému australskými vojáky. Jelikož [[Obléhání Tobrúku|Tobrúk]] představoval překážku postupu do Egypta, pokusili se ho Němci třikrát dobýt, avšak jejich úsilí skončilo neúspěchem. Podobně dopadly také britské snahy o vyproštění, načež se Rommel uchýlil k obléhání pevnosti, jež se protáhlo na osm měsíců.
 
Zatím v květnu 1941 přemohlo vojsko Commonwealthu proněmeckou vládu v [[Irák]]u, která byla podporována německými vzdušnými silami z letišť ve vichistickou vládou kontrolované [[Sýrie|Sýrii]]. Během června a července proto Britové spolu se Svobodnými Francouzi obsadili Sýrii a [[Libanon]]. Už v lednu pronikly smíšené britské a koloniální oddíly do [[Etiopie]] a do konce května 1941 porazily zde umístěné italské vojsko, čímž [[Italská východní Afrika]] vzala zasvé.
 
==== Přepadení Sovětského svazu ====
{{Viz též|Operace Barbarossa|Východní fronta (druhá světová válka)}}
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 101I-209-0090-28, Russland-Nord, Infanterie und Panzer 35t.jpg|thumb|Německá pěchota kdesi v severním Rusku]]
Boj proti [[Komunismus|bolševismu]] náležel společně se získáním „životního prostoru“ na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické [[Rasismus|rasové]] ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. [[Operace Barbarossa]], jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech [[Skupina armád|skupin armád]]. Na severu měly být obsazeny [[Pobaltí|pobaltské]] státy a [[Leningrad]]. [[Skupina armád Střed]], na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes [[Bělorusko]] a dobýt [[Moskva|Moskvu]]. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat [[Ukrajina|Ukrajinu]]. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města [[Archangelsk]] a [[Astrachaň]].
 
[[Sovětský svaz]] byl napaden [[22. červen|22. června]] [[1941]], kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 106
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení, [[Stalin]], jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce. [[Rudá armáda]] byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoru [[Bitva u Białystoku a Minsku|Białystok-Minsk]]. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád Střed [[Dněpr]] a přiblížila se ke [[Smolensk]]u, kde se poté odehrála rozhořčená [[Bitva u Smolenska|obkličovací bitva]], jež byla skončena v srpnu. V obou těchto střetnutích padly do zajetí stovky tisíc sovětských vojáků. Mezitím [[skupina armád Jih]] obsadila západní Ukrajinu, zatímco Rumuni obklíčili [[Oděsa|Oděsu]]. Postup v tomto sektoru fronty se však rozvíjel pomaleji. Na severu Němci rychle překonali řeku [[Západní Dvina|Dvinu]] a po obsazení [[Litva|Litvy]], [[Lotyšsko|Lotyšska]] a [[Estonsko|Estonska]] směřovali k Leningradu. Stejně jako v Polsku postupovaly za jednotkami Wehrmachtu [[Einsatzgruppen|Einsatzgruppen SS]], které nemilosrdně likvidovaly veškeré [[Židé|židovské]] obyvatelstvo a [[Politický komisař|politické komisaře]]. Na těchto zvěrstvech se leckdy podílel i Wehrmacht. S obdobnou krutostí a brutalitou bylo nakládáno rovněž se zajatými příslušníky Rudé armády, s [[partyzán]]y i s civilisty.
 
[[Soubor:Soviet Offensive Moscow December 1941.jpg|thumb|Sovětská protiofenzíva u Moskvy]]
Po dobytí Smolenska se němečtí generálové zasazovali za okamžitý útok na Moskvu, která byla nyní vzdálená jen 400 kilometrů. Nicméně Hitler považoval za důležité ovládnout ukrajinské zemědělské a průmyslové zdroje, ačkoli krátce po začátku tažení nařídilo sovětské vrchní velení ([[Stavka]]) demontování veškerého těžkého průmyslu a jeho evakuaci ze západních regionů do oblastí za [[Ural]]. Hitler proto skupině armád Střed nařídil zastavit postup na sovětské hlavní město a obrátit se na jih. [[8. září]] Němci spolu s Finy [[Obležení Leningradu|odřízli Leningrad]], čímž začalo více než dva roky trvající obležení tohoto města. Do konce září bylo pak v gigantické obkličovací [[Bitva o Kyjevský kotel|bitvě u Kyjeva]] zajato dalších 650 000 Sovětů.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 124
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref>
 
Po šestitýdenní pauze obnovila skupina armád Střed [[2. říjen|2. října]] svůj útok na Moskvu ([[operace Tajfun]]). Německý postup však záhy zpomalily podzimní deště, jež proměnily ruské cesty v bláto. O měsíc později udeřily první mrazy. V listopadu pronikli Němci do [[Rostov na Donu|Rostova]] a na [[Krym]]. [[15. listopad]]u zahájili svoji finální ofenzívu proti Moskvě, jež měla být provedena obrovitým obchvatem města. Na konci měsíce stály předsunuté jednotky Wehrmachtu sotva 30 kilometrů od [[Kreml]]u, vyčerpaní němečtí vojáci se ale ocitli na pokraji svých sil. Do [[5. prosinec|5. prosince]] byl celý německý postup zastaven. Následujícího dne zahájily čerstvé [[sibiř]]ské divize maršála [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukova]], oplývající moderními tanky [[T-34]], sovětský protiútok, který do začátku ledna [[1942]] zatlačil příliš roztažené německé linie o 200 kilometrů zpět. Německá blesková válka v Sovětském svazu ztroskotala.
 
=== Síly se vyrovnávají ===
==== Útok na Pearl Harbor, vstup USA do války ====
{{Viz též|Útok na Pearl Harbor|Válka v Tichomoří}}
[[Soubor:USSArizona PearlHarbor 2.jpg|thumb|USS ''Arizona'' hořící po zásahu japonskými bombami během útoku na Pearl Harbor]]
[[Japonsko|Japonská]] agrese v [[Čína|Číně]] od roku [[1937]] měla za následek ochlazení ve vztazích s [[Spojené státy americké|USA]]. Po pádu metropolitní [[Francie]] vstoupily japonské jednotky koncem září [[1940]] do [[Francouzská Indočína|Francouzské Indočíny]] a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v [[Indočína|Indočíně]] a stupňující se japonské požadavky vůči [[Nizozemská východní Indie|Holandské východní Indii]] přiměly USA k uvalení ropného [[Embargo|embarga]] na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál [[Hideki Tódžó]], si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve [[Východní Asie|východní Asii]] zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou. Císařský generální štáb proto vypracoval plán obranného perimetru v [[Asie|Asii]] a v [[Tichý oceán|Tichém oceánu]], umožňujícího Japonsku nerušené využívání tamních přírodních zdrojů k vedení defenzivní války. Nezbytným předpokladem úspěchu tohoto záměru byla neutralizace [[Námořnictvo Spojených států|americké tichomořské flotily]].
 
[[7. prosinec|7. prosince]] [[1941]] se z japonských [[Letadlová loď|letadlových lodí]], jež nepozorovaně připluly do blízkosti [[Havajské ostrovy|Havajských ostrovů]], vznesly stovky japonských letadel, které krátce před osmou hodinou podnikly ničivý nálet na americkou námořní základnu [[Útok na Pearl Harbor|v Pearl Harboru]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 136-137
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Během dvouhodinového útoku byla potopena nebo vážně poškozena řada amerických [[Bitevní loď|bitevních lodí]] a jiných plavidel. Po tomto zákeřném napadení vyhlásily USA Japonsku válku. Na stranu Japonska se o čtyři dny později přidaly také Německo a Itálie. Už před vstupem do konfliktu USA pozvolna opouštěly svoji izolacionistickou politiku a zastávaly jen formálně neutrální postoj k válčícím stranám. V březnu 1941 prezident [[Franklin Delano Roosevelt|Roosevelt]] podpořil Spojence, když prosadil [[zákon o půjčce a pronájmu]] umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého placení. Konečně po japonském přepadení Pearl Harboru se ohromné americké průmyslové kapacity plně zapojily do boje proti Ose.
 
[[Soubor:SBDs and Mikuma.jpg|thumb|left|upright=0.9|Americké střemhlavé bombardéry v bitvě u Midway]]
Ochromení pacifické flotily poskytlo Japoncům volnou ruku k jejich expanzi. Před koncem prosince obsadili Japonci britský [[Hongkong]] a [[Gilbertovy ostrovy]], stejně jako [[Guam]] a ostrov [[Wake]], jež byly v držení Američanů. Rovněž [[Boj o Malajsii|vpadli]] do britského [[Britské Malajsko|Malajska]]. Ze spojeneckého [[Thajsko|Siamu]] napadli [[Barma|Barmu]] a [[Boj o Filipíny (1941-1942)|vylodili se]] na Američanech kontrolovaných [[Filipíny|Filipínách]]. [[Singapur]], považovaný za nedobytnou pevnost, padl [[15. únor]]a [[1942]]. Kolem 130 000 Indů, Australanů a Britů bylo vzato do zajetí, [[Bitva o Singapur|pád Singapuru]] se stal tudíž nejvíce pokořující kapitulací britských dějin. Po vítězství v [[Bitva v Jávském moři|bitvě v Jávském moři]] okupovali Japonci v březnu Holandskou východní Indii a přistáli na [[Nová Guinea|Nové Guinei]]. Americké a filipínské oddíly kapitulovaly na filipínském [[Luzon]]u v dubnu a obránci [[Corregidor]]u vydrželi až do května. Na počátku téhož měsíce zahájili Japonci obojživelnou operaci k obsazení [[Port Moresby]] na Nové Guinei, čímž by narušili komunikační spoje mezi USA a [[Austrálie|Austrálií]]. Ovšem v následné [[Bitva v Korálovém moři|bitvě v Korálovém moři]] Spojenci odrazili japonské invazní síly. Po symbolickém [[Doolittlův nálet|Doolittlově náletu]] na Tokio<ref>http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_12046.html</ref> japonské velení rozhodlo o obsazení atolu [[Midway]]. Současně měly být dobyty [[Aleutské ostrovy]]. Na konci května vyplula japonská flotila pod velením admirála [[Isoroku Jamamoto|Jamamota]] vstříc Midwayi. Japonci usilovali o další překvapivý úder, avšak Američané krátce předtím prolomili japonský kód a byli tak zpraveni o jejich úmyslu. [[4. červen|4. června]] 1942 se Američanům podařilo v [[Bitva u Midway|bitvě u Midway]] rozdrtit japonské letadlové lodě, jež tvořily jádro japonských námořních sil, načež Jamamoto nařídil ústup. Po pouhých šesti měsících skončilo období japonských úspěchů, neboť císařské námořnictvo se z této porážky, která ho připravila o klíčové letadlové lodě, nikdy zcela nevzpamatovalo.
 
==== Tažení do Egypta ====
V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armáda [[Operace Crusader|operaci Crusader]], během níž osvobodila [[Tobruk|Tobrúk]]. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících z [[Malta|Malty]], byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelské komunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu obnovily svoji ofenzívu. Rommel poté snadno vytlačil Brity zpět na Kyrenaiku, kde koncem května přemohl jejich obranu [[Bitva u Gazaly|u Gazaly]]. Nato Afrikakorps zdolal veškeré britské obranné pozice a po dvoudenním boji obsadil na konci června 1942 Tobrúk. Vítězství Osy bylo korunováno zajetím více než 25&nbsp;000 spojeneckých vojáků. Rommel pak navzdory rozkazům pronásledoval poraženou 8. armádu do [[Egypt]]a a v červenci se s ní střetl v první [[První bitva u El Alamejnu|bitvě u El Alamejnu]]. Nicméně Rommelův pokus obsadit [[Alexandrie|Alexandrii]] vzdálenou pouhých 100 kilometrů neuspěl. Boje pokračovaly po celý červenec, než byly obě strany příliš vyčerpány.
 
==== Bitva o Atlantik ====
{{Viz též|Druhá bitva o Atlantik}}
[[Soubor:Submarine attack (AWM 304949).jpg|thumb|upright=0.9|Německá ponorka U-848 napadená spojeneckým letadlem]]
Německé [[Ponorka|ponorkové]] loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovat [[Britské ostrovy]] ničením obchodních lodí. Za vlastní počátek [[Druhá bitva o Atlantik|bitvy o Atlantik]] lze považovat [[14. říjen]] [[1939]], kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivu [[Scapa Flow]], hlavního opěrného bodu britské domácí flotily (''[[Home Fleet]]''), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku [[1940]] německé útoky v [[Atlantský oceán|Atlantském oceánu]] omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech v [[Brest (Francie)|Brestu]], [[Lorient]]u, [[Saint-Nazaire]] a [[La Rochelle]], zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinuly [[Taktika vlčích smeček|taktiku vlčích smeček]], proti nimž byly spojenecké [[konvoj]]e, slabě chráněné doprovodnými [[Torpédoborec|torpédoborci]], bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu [[1941]] z [[Baltské moře|Baltského moře]] do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do služby uvedené bitevní lodě [[Bismarck (bitevní loď)|''Bismarck'']], těžkého křižníku [[Prinz Eugen (křižník)|''Prinz Eugen'']] a několika torpédoborců. V průběhu plavby v [[Dánský průliv|Dánském průlivu]] mezi [[Grónsko|Grónskem]] a [[Island]]em poslal Bismarck ke dnu britský bitevní křižník [[HMS Hood (1918)|HMS ''Hood'']]. Přesto dříve, než doplul do Francie, byl dostižen a zničen britským loďstvem.
 
Po vstupu Spojených států do války se těžiště německých akcí přesunulo blíže k americkému pobřeží. Zpočátku špatně organizovaná americká pobřežní obrana nedokázala zamezit útokům na obchodní lodě. Operační pásmo ponorek se později v důsledku intenzivnější obrany rozšířilo až do [[Karibik]]u a jižního Atlantiku. Původní počet asi 50 ponorek na počátku války vzrostl ve druhé polovině roku [[1942]] na více než 300. Tento rok byl proto nejúspěšnějším rokem německých ponorek, které zničily přes 8 milionů tun lodního prostoru, čímž se nejvíce přiblížily kritické hranici ohrožující britské hospodářství.
 
Koncem roku 1942 však Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení [[Enigma]], používané ponorkami. Díky zvýšené spojenecké produkci modernějších letadel a torpédoborců bylo v květnu [[1943]] potopeno 43 německých ponorek, což si vynutilo dočasné přerušení ponorkových operací. Na tomto zvratu, jenž se projevil poklesem potopené tonáže na 3,5 milionů, nic nezměnil ani vynález [[šnorkl]]u. Po osvobození Francie v létě [[1944]] musely být opuštěny ponorkové základny na pobřeží Atlantiku. Ponorky byly pak zatlačeny zpět do [[Severní moře|Severního]] a Baltského moře. Po německé kapitulaci v květnu [[1945]] byly ponorky buď poslány ke dnu, nebo se jejich posádky vzdaly ve spojeneckých přístavech.
 
==== Bitva u Stalingradu ====
{{Viz též|Bitva u Stalingradu}}
 
Poté, co byly sovětské průlomy na [[Východní fronta (druhá světová válka)|východní frontě]] eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (''[[Operace Blau|Fall Blau]]'') si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosažení [[Volha|Volhy]] proniknutí za [[Kavkaz]], kde mělo být obsazeno [[Baku]] a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům na [[Krym]]u, jenž byl završen dobytím [[Bitva o Sevastopol|obleženého Sevastopolu]] na začátku července. [[28. červen|28. června]] vyrazili Němci východně od [[Charkov]]a směrem na [[Voroněž]] a za méně než čtyři týdny stanuli na březích [[Don]]u. Navzdory rychlosti útoku byly počty zajatých sovětských vojáků nesrovnatelně nižší než v předchozím roce. Stalin a jeho generálové věřili, že Němci chystají druhý, mnohem mocnější úder na Moskvu a shromáždili zde veškeré dostupné zálohy, zatímco na jihu se Rudá armáda měla vyvarovat obklíčení.
 
Koncem července se Hitler vlivem relativní snadnosti německého postupu rozhodl pozměnit původní plán a nařídil polovině armád blížících se ke [[Volgograd|Stalingradu]] zamířit na Kavkaz. [[23. červenec|23. července]] byl znovu dobyt [[Rostov na Donu|Rostov]] a na začátku srpna se německé tanky přehnaly přes [[Kubáň]], načež dorazily k severnímu Kavkazu, kde byly spatřeny první vrtné věže. [[21. srpen|21. srpna]] vztyčili bavorští [[horští myslivci]] vlajku se svastikou na hoře [[Elbrus]]. Kvůli velkým vzdálenostem a nedostačující železniční síti se však vážně zhoršilo zásobování vojenských operací, což zpomalilo další útoky.
 
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-B22222, Russland, Kampf um Stalingrad, Infanterie.jpg|thumb|Německý postup ve Stalingradu]]
Souběžně s ofenzívou na Kavkaze pokračoval rovněž postup německé 6. armády vstříc Stalingradu. Vlastní [[bitva u Stalingradu]] začala [[23. srpen|23. srpna]] potom, co asi 1000 letadel Luftwaffe zasypalo Stalingrad zápalnými bombami, které proměnily většinu města v hromadu sutin. Krátce nato dosáhly německé jednotky Volhy severně od města. V samotném Stalingradu Stavka zorganizovala improvizovanou obranu, s níž se Němci střetli v rozhořčeném boji o každý dům a ulici. Zapletli se tak do náročné a vyčerpávající bitvy v rozvalinách města, v níž utrpěli vysoké ztráty. Během německé ofenzívy, pokračující až do poloviny října, přišla 6. armáda o polovinu svých bojových stavů, zatímco sovětské 62. armádě neustále proudily přes Volhu čerstvé posily.
 
[[Soubor:Kalac Novembre 1942.jpg|thumb|left|Rudá armáda obkličuje německá vojska bojující ve Stalingradu u Kalače]]
Kvůli přílišnému roztažení fronty byla německá křídla tvořena méně kvalitními rumunskými, maďarskými a italskými divizemi. Této slabosti využili Sověti, když v rámci [[operace Uran]] provedli [[19. listopad]]u dva mohutné údery severozápadně a jihovýchodně od města. O čtyři dny později se útočící sovětské [[front]]y setkaly západně od Stalingradu, čímž byla 6. armáda uvržena do obklíčení. Ujištěn [[Hermann Göring|Göringovým]] tvrzením, že Luftwaffe dokáže zásobit obleženou 6. armádu letecky, rozkázal Hitler jejímu veliteli, generálu [[Friedrich Paulus|Paulusovi]], vytrvat na místě. [[12. prosinec|12. prosince]] byl zahájen pokus o vyproštění. Nicméně trvající sovětský nápor a Hitlerův kategorický nesouhlas s vyklizením Stalingradu měly za následek, že němečtí vojáci ve městě se ocitli v pasti. V polovině prosince byla spuštěna [[operace Saturn]], při níž Rudá armáda vytlačila Němce z Kavkazu. Zatím ve Stalingradu Paulus odmítl sovětskou výzvu ke kapitulaci, pročež Sověti obnovili útok na město, než konečně [[31. leden|31. ledna]] Paulus a většina vyhladovělých vojáků 6. armády v beznadějné situaci kapitulovala. Zbytky německých sil ve Stalingradu se vzdaly [[2. únor]]a 1943, ačkoli omezené střety především v městských stokách pokračovaly ještě v dalších měsících. Z téměř 300 000 příslušníků 6. armády padlo do sovětského zajetí 90 000 mužů, z nichž se po válce vrátilo do Německa pouze 6000. Sovětské vítězství u Stalingradu definitivně zlomilo mýtus o neporazitelnosti Wehrmachtu a stalo se symbolem obratu ve vývoji války.
 
==== Vítězství Spojenců v Africe ====
{{Viz též|Druhá bitva u El Alameinu}}
 
[[Soubor:1stAlameinBritDefense.jpg|thumb|upright=0.8|Vojáci Commonwealthu u El Alamejnu]]
Armády Spojenců a Osy v severní Africe se v srpnu 1942 zotavovaly z předchozích náročných bojů. V témže měsíci navštívil Winston Churchill Egypt, načež byl novým velitelem 8. armády jmenován generál [[Bernard Law Montgomery|Montgomery]], jenž dodal britským silám v [[Afrika|Africe]] novou energii. Koncem srpna se Rommel pokusil znovu prorazit do údolí [[Nil]]u, avšak byl odražen rozhodnou britskou obranou v [[Bitva u Alam Halfy|bitvě u Alam Halfy]]. Rommel se poté vydal ze zdravotních důvodů do Německa, čehož Britové využili k posílení svých vojsk a k přípravě vlastní ofenzívy. [[23. říjen|23. října]] zahájil Montgomery druhou [[druhá bitva u El Alameinu|bitvu u El Alameinu]], v níž po dvanácti dnech intenzivních bojů síly Commonwealthu přinutily Afrikakorps ke stažení z Egypta.
 
Na počátku listopadu se americké a britské jednotky vylodily v [[Casablanca|Casablance]], [[Oran]]u a [[Alžír]]u ve [[Francouzské kolonie|francouzské severní Africe]] ([[operace Torch]]). Nicméně Hitler a Mussolini nečekaně rychle zareagovali přesunutím vojska do [[Tunisko|Tuniska]]. Tam ustupoval rovněž Rommelův Afrikakorps, obezřetně stíhaný Montgomeryho 8. armádou. Po překročení Libye se Rommel opevnil na tuniských hranicích. V únoru se pokusil vymanit z nepřátelského sevření a zaútočil na západ proti americkým divizím [[Bitva v průsmyku Kaserín|v průsmyku Kaserín]]. Ostřílení němečtí veteráni zde přivodili Američanům vážnou porážku, ti se ale z tohoto nezdaru rychle poučili. Koncem března se Britům podařilo vymanévrovat Rommela u [[Marethská linie|Mareth]], pročež se postavení Osy v Africe začalo pozvolna hroutit. Poté, co Spojenci vstoupili do [[Tunis]]u, síly Osy [[13. květen|13. května]] [[1943]] kapitulovaly. Do zajetí padlo 275 000 italských a německých vojáků.
 
==== Odpor proti okupaci ====
 
Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředků [[represe]], jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémem [[Koncentrační tábor|koncentračních táborů]] a hrozbou odvlečení na [[Totální nasazení|nucené práce]], jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů.
 
[[Soubor:Partisans attack village.jpg|thumb|left|upright=0.9|Sovětští partyzáni vytlačující německou trestnou expedici]]
V [[Nizozemsko|Nizozemsku]] proběhla stávka policie a železničářů. Ve [[Francie|Francii]] docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupiny ''[[Résistance]]'' a ''[[Maquis]]''. V Polsku působila podzemní [[Zemská armáda]] (''Armija Krajowa''), která v srpnu [[1944]] zorganizovala [[varšavské povstání]]. V [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu]] proběhl v květnu [[1942]] úspěšný atentát na [[Reinhard Heydrich|Reinharda Heydricha]], jednoho z nejvýše postavených nacistů.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 168
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Nejsilnější odpor převládal v [[Balkán|balkánských]] státech a ve východní Evropě. [[Jugoslávští partyzáni]] vedení [[Josip Broz Tito|Titem]] dokázali osvobodit rozlehlá území [[Bosna a Hercegovina|Bosny a Hercegoviny]] a [[Černá Hora|Černé Hory]], přičemž na sebe vázali několik divizí Osy. Obdobně řečtí komunističtí ([[ELAS]]) a monarchističtí partyzáni ([[EDES]]) kontrolovali hornaté řecké vnitrozemí. Taktéž na dobytém území [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] operovaly četné odbojové skupiny, které prováděly sabotáže na komunikačních uzlech. [[Partyzán]]ský způsob boje byl plánován Rudou armádou už před vypuknutím války, takže po obsazení západních částí země zahájily odříznuté jednotky útoky proti okupačním silám v týlu fronty. Boj proti partyzánům vedli Němci odlišně ve východní a západní Evropě. Ve Francii nebo [[Itálie|Itálii]], kde vzniklo silné komunistické hnutí odporu po okupaci země Němci, docházelo k spíše ojedinělým případům masakrů civilního obyvatelstva. Naproti tomu válka proti partyzánům v [[Řecko|Řecku]], [[Jugoslávie|Jugoslávii]], [[Albánie|Albánii]] nebo SSSR nabývala podoby nemilosrdného a systematického vyhlazovacího boje. Dokladem toho je skutečnost, že jenom v [[Bělorusko|Bělorusku]] zahynula v průběhu války takřka čtvrtina veškeré populace.
 
Asijské národy okupované císařskou armádou byly Japonci zahrnuty do [[Velká východoasijská sféra společného blahobytu|Velké východoasijské sféry společného blahobytu]]. Ačkoli japonští vojáci byli nejprve vítáni jako osvoboditelé z nadvlády Evropanů, jejich brutalita vůči Asiatům zvedla proti nim brzy všeobecnou nenávist a odpor.
 
==== Sicílie a Itálie ====
{{Viz též|Italské tažení}}
[[Soubor:Monte Cassino.jpg|thumb|upright=0.85|[[Monte Cassino]]]]
V lednu 1943 se konala [[konference v Casablance]], na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na [[Sicílie|Sicílii]] a do [[Itálie]] před přímým útokem na [[Západní Evropa|západní Evropu]]. Realizace tohoto záměru započala [[9. červenec|9. července]] 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly [[Invaze na Sicílii|zachytily na Sicílii]]. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl [[Benito Mussolini|Mussolini]] v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovou [[Italská sociální republika|Italskou socialistickou republiku]].
 
Italská vláda zahájila vyjednávání se Spojenci, které vyústilo v podepsání kapitulace [[3. září]] 1943.<ref>http://www.dejiny.nln.cz/archiv/06-2003/01-62003.html</ref> V tentýž den překročili Britové [[Messinská úžina|Messinský průliv]]. [[9. září]], den po zveřejnění italské kapitulace, se Američané [[Vylodění v Itálii|vylodili u Salerna]] nedaleko [[Neapol]]e. Zde ale museli čelit prudkému německému protiútoku. Ovšem ještě před začátkem zimy se Němci stáhli na [[Gustavova linie|Gustavovu linii]] na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu [[Apeninský poloostrov|Apeninského poloostrova]] k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu [[1944]] neúspěšně pokusili prolomit německou obranu [[Operace Shingle|vyloděním u Anzia]] v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá [[bitva o Monte Cassino]]. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se [[Polsko|Polákům]] podařilo v tomto boji dobýt vítězství. [[4. červen|4. června]] vstoupili spojenečtí vojáci do [[Řím]]a.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 336
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Němci zatím v pořádku ustoupili na [[Gótská linie|Gótskou linii]], protínající italský poloostrov mezi [[Pisa|Pisou]] a [[Rimini]]. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k [[Vídeň|Vídni]]. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor.
 
==== Kursk a osvobození Ukrajiny ====
{{Viz též|Bitva u Kurska}}
V průběhu [[operace Saturn]] přišel Wehrmacht do poloviny února [[1943]] o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili v [[bitva u Sokolova|bitvě u Sokolova]] i vojáci [[1. čs. samostatný polní prapor|1. československého praporu]], však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u města [[Kursk]].
 
[[Soubor:Sovietic T34 battle of kursk.jpg|thumb|upright=1.3|Sovětské tanky v bitvě u Kurska]]
Ještě než jarní deště přerušily v březnu [[1943]] boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. Stavka byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů. [[Bitva v Kurském oblouku|Bitva u Kurska]] začala [[5. červenec|5. července]] 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetně [[Tiger|Tigrů]]. Toto střetnutí se stalo největší tankovou bitvou celé války. Navzdory ohromné koncentraci tankových sil se německým pancéřovým kleštím nepodařilo spojit, načež Hitler po několika dnech nařídil zastavení ofenzívy. V tomto marném boji byly promrhány německé tankové zálohy, takže iniciativa na východní frontě přešla definitivně na stranu Rudé armády.
 
Sověti zahájili vlastní protiútok již v polovině července a do konce srpna dobyli těžce zkoušený [[Charkov]]. V srpnu začala druhá [[Operace Suvorov|bitva o Smolensk]], jenž byl Sověty osvobozen na konci září. Hitler se pokusil zadržet stupňující se nápor Rudé armády vybudováním [[Východní val|Východního valu]]. Tato obranná linie byla ale záhy proražena poté, co v [[Bitva o Dněpr|bitvě o Dněpr]] vytvořili Sověti řadu předmostí na pravém břehu tohoto toku a v listopadu dobyli za účasti československých vojáků [[Bitva o Kyjev|Kyjev]]. Postup Rudé armády neustával a v lednu [[1944]] byla v rámci [[Leningradsko-novgorodská operace|leningradsko-novgorodské operace]] prolomena [[Obležení Leningradu|blokáda Leningradu]]. Na jihu zatím pokračovalo osvobozování [[Pravobřežní Ukrajina|Pravobřežní Ukrajiny]], na němž se v rámci [[Žytomyrsko-berdyčevská operace|žytomyrsko-berdyčevské]] a [[Korsuň-ševčenkovská operace|korsuň-ševčenkovské operace]] podíleli i příslušníci [[1. československý armádní sbor|1. československé brigády]]. Na přelomu března a dubna se části německých vojsk podařilo vyváznout z hrozícího obklíčení v [[bitva u Kamence Podolského|bitvě u Kamence Podolského]]. Pokračující sovětské ofenzívy zatlačily Němce do konce dubna k řece [[Prut]] na [[Rumunsko|rumunských]] hranicích. Sovětské tanky se dále na západě probily až do blízkosti [[Lvov]]a, když předtím dosáhly sovětsko-polské hranice z roku [[1939]]. Část německých a rumunských divizí byla odříznuta na [[Krym]]u, kde byla dílem zlikvidována při [[Krymská operace|krymské operaci]], dílem se je podařilo evakuovat.
 
==== Ofenzíva Spojenců v Tichomoří ====
{{Viz též|Bitva o Guadalcanal}}
[[Soubor:GuadMatanikauDeadJapanese.jpg|right|thumb|Mrtví japonští vojáci na Guadalcanalu]]
Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci [[1942]] o vyslání námořních a pozemních sil na [[Šalamounovy ostrovy]] a [[Nová Guinea|Novou Guineu]], kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna v [[Rabaul]]u. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrova [[Guadalcanal]], na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadek americké [[Námořní pěchota Spojených států|námořní pěchoty]]. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil („[[tokijský expres]]“). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastní [[bitva o Guadalcanal]] skončila pak [[9. únor]]a [[1943]] americkým vítězstvím.
 
[[Soubor:Marines rest in the field on Guadalcanal.jpg|thumb|upright=0.95|left|Americká námořní pěchota během bitvy o Guadalcanal]]
V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout z [[Indie]] barmskou džunglí do údolí řeky [[Iravádí]], avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generála [[Douglas MacArthur|MacArthura]] Japonce z východního pobřeží Nové Guineie. Americký a novozélandský postup na Šalamounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním na [[Bougainville]] v listopadu. Na konci roku 1943 zaútočili Američané na [[Gilbertovy ostrovy]] v centrálním Pacifiku, obzvláště tvrdé boje se odehrávaly v bitvě o silně opevněný atol [[Bitva o Tarawu|Tarawa]]. V únoru [[1944]] pokračovali Američané na [[Marshallovy ostrovy]], kde se setkali s podobně tuhým odporem na [[Kwajalein]]u a [[Eniwetok]]u. Významný podíl na japonských nezdarech náležel americkým ponorkám, které potápěly japonské obchodní lodě.<ref>http://www.navy.mil/navydata/cno/n87/history/wwii-campaigns.html</ref> Kvůli následnému nedostatku surovin kolabovala japonská válečná výroba a nedostávalo se rovněž pohonných hmot. Zásobování odloučených postů se hroutilo, evakuace a přesuny jednotek musely provádět válečné lodě, kterých ale nebylo dostatečné množství.
 
V březnu 1944 bylo po dobytí okolních ostrovů Spojenci izolováno asi 100 000 japonských vojáků v Rabaulu. Ve stejném měsíci byla spuštěna [[operace U-Go]], japonská invaze do indického [[Ásám (indický stát)|Ásámu]], jehož dobytím by Japonci znemožnili přísun zásob [[Čankajšek|Čankajškovým]] [[Kuomintang|čínským nacionalistům]]. Japonské záměry byly však zmařeny odhodlanou obranou pohraničních indických měst [[Kohima|Kohimy]] a [[Imphál]]u silami Commonwealthu. Takřka současně probíhala v Číně japonská [[Operace Iči-Go|ofenzíva Iči-Go]], která vyústila v téměř úplný kolaps čínských vojsk. V červnu se Američané vylodili na [[Mariany|Marianech]] a utkali se s Japonci v namáhavé [[Bitva o Saipan|bitvě o Saipan]]. Japonci usilovali o zvrat ve vývoji války v Tichomoří, ovšem jejich námořnictvo a letectvo byly v témže měsíci poraženy v [[Bitva ve Filipínském moři|bitvě ve Filipínském moři]]. Z Marian mohly od tohoto okamžiku vzlétat americké bombardéry, čímž byla započata destrukce japonských průmyslových center. Ve druhé polovině října byl zahájen americký výsadek na [[Filipíny|Filipínách]]. Krátce nato vyplulo japonské císařské námořnictvo do svého posledního střetnutí v této válce. V tři dny trvající [[Bitva u Leyte|bitvě u Leyte]] na konci října 1944 byla japonská flotila navzdory sebevražedným útokům [[kamikaze]] zcela rozdrcena.
 
=== Vítězství Spojenců ===
==== Strategické bombardování ====
{{Viz též|Strategické bombardování}}
[[Soubor:B-17 Flying Fortress.jpg|thumb|Americké bombardéry [[B-17]]]]
Počátky koncepce [[Strategické bombardování|strategického bombardování]] lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válce [[Legie Condor]] [[Bombardování Guerniky|bombardovala Guerniku]]. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako byla [[Šanghaj]], [[Wuhan]], [[Nanking]] nebo [[Kanton]]. V září [[1939]] uskutečnila [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničena [[Varšava]]. Podobně bylo postiženo také centrum [[Rotterdam]]u při útoku Luftwaffe [[14. květen|14. května]] [[1940]]. Bombardování Britských ostrovů začalo už během [[Bitva o Británii|bitvy o Británii]], po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe na podzim 1940 k nočním náletům na britská města (''[[Blitz]]''). [[8. listopad]]u vybombardovali Němci [[Coventry]]. V reakci na to Bombardovací velitelství RAF zintenzívnilo odvetné útoky proti průmyslovým cílům v Německu. Hitler původně trval na tom, že bombardování budou vystavena pouze letiště a jiné vojenské cíle. Od těchto omezení bylo ale postupně upuštěno. Vzhledem k blížícímu se tažení proti SSSR omezila Luftwaffe v květnu [[1941]] další bombardování Británie.<ref>http://www.eyewitnesstohistory.com/blitz.htm</ref> Po napadení Jugoslávie byl v dubnu téhož roku srovnán se zemí [[Bělehrad]]. Luftwaffe sehrála velkou roli taktéž při operacích na východní frontě, ačkoli ani u [[Moskva|Moskvy]] ani u [[Stalingrad]]u nepřivodila rozhodnutí. Pozdější německá snaha zbrzdit postup Rudé armády strategickým bombardováním sovětských továren byla limitována neexistencí vhodného typu letounu dlouhého doletu.
 
[[Soubor:Hamburg after the 1943 bombing.jpg|thumb|left|Vybombardované čtvrti Hamburku]]
Od poloviny roku [[1942]] působilo v Evropě americké letectvo ([[United States Army Air Forces|USAAF]]). V téže době se začala projevovat rostoucí účinnost bombardování v důsledku zvyšování počtu [[bombardér]]ů, vylepšování technických prostředků a posilování eskort [[Stíhací letoun|doprovodných stíhaček]]. Z důvodu kriticky nízké efektivity útoků na německé továrny přešli Britové na počátku roku 1942 k [[Kobercové bombardování|plošným náletům]] na německá města. V březnu provedla RAF nálet na [[Lübeck]], jenž se stal prvním německým městem obráceným v trosky. V květnu a červnu podniklo tisíc britských bombardérů nálety nejprve na [[Kolín nad Rýnem|Kolín]] a později na [[Essen]] a [[Brémy]].Spojenci brzy zjistili,že než ničit města výbušninami, je mnohem efektivnější je zapálit.Proto svrhávali na veliké ploše velké množství lehkých zápalných bomb.Požár město osvětlil, a další vlna bombardérů měla těžké bomby, které svrhávala do ulic.Přerušila dopravu, aby se hasiči nedostali k požárům, současně tím přerušila rozvod vody a plynu.(Po válce prováděné statistiky zjistily, že sklepní kryty chránily dosti-přímým zásahem bomby zemřelo jen 5% obětí, ale cca 80% obětí způsobilo ve sklepích udušení kouřem z požárů- oproti bunkru, který má vlastní klimatizaci). Na jaře a v létě [[1943]] byla spálena na prach města v [[Porúří]]. Spojenecké bombardování [[Hamburk]]u v červenci způsobilo [[Požární bouře|požární bouři]], jíž padlo za oběť 30 000 lidí.(Hamburk hořel 14 dní a nocí a jeho zář byla v noci vidět na 200 kilometrů). Od září 1943 byl náletům vystaven také [[Berlín]]. V první polovině roku [[1944]] se spojenecké útoky zaměřily více na komunikační uzly ve Francii, avšak německá města byla vytrvale bombardována až do konce války. Na tuto zkázu se nacisté pokusili v červnu 1944 odpovědět tajnými zbraněmi, raketami [[V-1|V1]] a [[V-2 (raketa)|V2]], které byly příliš nepřesné k útokům na vojenské cíle. Z toho důvodu byly uplatňovány proti civilnímu obyvatelstvu [[Londýn]]a, [[Antverpy|Antverp]] a jiných západoevropských měst. V samém závěru války provedli Spojenci mezi [[13. únor|13.]] a [[15. únor]]em [[1945]] [[bombardování Drážďan]], při němž zahynulo mezi 25 000 až 40 000 lidí. Z důvodu vzdušných útoků zemřelo v Německu kolem 600 000 civilistů<ref>http://www.guardian.co.uk/world/2003/oct/22/worlddispatch.germany</ref>, přesto ochromení německé průmyslové produkce následkem rozvratu morálky, jež bylo hlavním cílem strategického bombardování, nenastalo dříve než na jaře 1945.
 
V souvislosti s postupem Američanů v Pacifiku bylo v roce 1944 zahájeno bombardování Japonska, do něhož se zapojovaly rovněž americké letouny z Číny. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jako [[Nagoja]], [[Ósaka]], [[Kóbe]] a [[Jokohama]]. Po náletech na [[Tokio]] z přelomu února a března 1945, jež si vyžádaly 100 000 obětí, se v sutiny proměnily celé městské části.
 
==== Vylodění v západní Evropě ====
{{Viz též|Bitva o Normandii}}
[[Soubor:Approaching Omaha.jpg|thumb|Spojenecká invaze do Normandie]]
[[Soubor:Cherbourg1944-Combat avParis.jpg|thumb|Američtí vojáci v ulicích Cherbourgu]]
Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na [[Konference v Teheránu|konferenci v Teheránu]], aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných [[Atlantický val]]. [[Operace Overlord]], jak zněl krycí název [[Bitva o Normandii|vylodění v Normandii]], začala [[6. červen|6. června]] [[1944]] ([[den D]]), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážích [[Normandie]] dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 340-341
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generál [[Dwight D. Eisenhower|Eisenhower]], dokázali postupně rozšířit svoje předmostí.
 
Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrov [[Cotentin]] s přístavem [[Cherbourg]]. Zároveň podnikali útoky na [[Caen]], které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američané [[Operace Cobra|operaci Cobra]], jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generála [[George S. Patton|Pattona]] pronikající do [[Bretaň|Bretaně]] a k [[Loira|Loiře]]. Jeho tanky však byly snadno odraženy. Kolem německých pancéřových sil na západě se navíc začala [[Bitva u Falaise|u Falaise]] nebezpečně stahovat smyčka hrozící jejich obklíčením. ''[[Wehrmacht|Westheer]]'' jen stěží vyvázl z této pohromy a v značně pošramoceném stavu se stáhl za [[Seina|Seinu]]. Vítězní Spojenci poté za úzké součinnosti s francouzským hnutím odporu osvobodili [[25. srpen|25. srpna]] [[Paříž]]. Už o deset dnů dříve uskutečnili Američané a svobodní Francouzi [[Operace Dragoon|operaci Dragoon]], když se vylodili v jižní Francii, odkud rychle postoupili údolím řeky [[Rhône|Rhôny]] na sever. Do poloviny září se setkali u [[Dijon]]u se spojeneckými jednotkami razícími si cestu z Normandie. Skupina německých generálů, vědoma si bezvýchodnosti německého postavení, provedla [[20. červenec|20. července]] [[Atentát na Hitlera z 20. července 1944|atentát na Hitlera]]. Akce skončila neúspěchem, načež byli spiklenci popraveni.
 
Po překročení Seiny pronikli Spojenci do [[Belgie]] a k německým hranicím. Britové vstoupili v prvním zářijovém týdnu do [[Brusel]]u a osvobodili také [[Antverpy]]. Ústí [[Šelda|Šeldy]], bez něhož byl zdejší přístav bezcenný, setrvalo v rukou Němců až do listopadu. Řadu jiných přístavů na pobřeží [[Lamanšský průliv|Lamanšského průlivu]] a Atlantiku držely v souladu s Hitlerovými rozkazy německé posádky, které tím výrazně narušily již tak komplikované zásobování Spojenců. Mezi tyto přístavy patřil i [[Dunkerque]], na jehož obléhání se výrazně podílela i [[Československé pozemní jednotky na Západě 1939-1945|Československá samostatná obrněná brigáda]]. Němci mezitím konsolidovali svoje pozice na [[Siegfriedova linie|Západním valu]], pročež Montgomery získal podporu pro [[Operace Market Garden|operaci Market Garden]], v rámci níž měli Spojenci rychle překonat [[Rýn]] a vpadnout do Německa. [[17. září]] byli britští a američtí parašutisté vysazeni u mostů přes Rýn v [[Nizozemsko|Nizozemsku]]. Souběžně vyrazily z Belgie britské tanky, jež měly výsadkáře vyprostit. Posledního z těchto mostů, jenž se nacházel v [[Arnhem]]u, se ale Spojenci zmocnit nedokázali. Úspěšnou obranou Nizozemska si Němci zajistili čas k rekonstrukci svých poničených divizí, neboť kvůli přetrvávajícím zásobovacím obtížím Spojenců se situace na [[Západní fronta|západní frontě]] na podzim 1944 stabilizovala.
 
==== Východní Evropa a Balkán ====
{{Viz též|Operace Bagration}}
[[Soubor:Street fight babruysk 28th or 29th june 1944.jpg|thumb|Sovětský voják při pouličních bojích ve východním Bělorusku]]
[[22. červen|22. června]] 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy a [[Alexandr Vasilevskij|Vasilevského]] fronty [[Operace Bagration|operaci Bagration]], jež směřovala proti skupině armád Střed v [[Bělorusko|Bělorusku]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 346
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> V nastalé bitvě měli Sověti trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. Ačkoli Hitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. [[3. červenec|3. července]] se útočící sovětské tanky setkaly v [[Minsk]]u, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů.<ref>http://www.palba.cz/viewforum.php?f=187</ref> Do konce července dobyli Sověti [[Lvov]], východní Polsko a [[Vilnius|Vilno]] na severu, čímž ohrozili německé pozice v [[Pobaltí]] a přiblížili se k [[Východní Prusko|Východnímu Prusku]]. Sovětské údery uvrhly ''[[Wehrmacht|Ostheer]]'' na pokraj kolapsu a teprve na počátku srpna se Rudá armáda zastavila na [[Visla|Visle]] v bezprostřední blízkosti [[Varšava|Varšavy]]. V reakci na to vypuklo [[1. srpen|1. srpna]] [[varšavské povstání]] vedené [[Zemská armáda|Zemskou armádou]], jež však nacisté po dvou měsících bojů brutálně potlačili, přičemž zemřelo 200 000 Poláků.
 
Ve druhé polovině srpna spustila Rudá armáda [[Jasko-kišiněvská operace|jasko-kišiněvskou operaci]] proti [[Rumunsko|Rumunsku]]. Nato v [[Bukurešť|Bukurešti]] došlo ke svržení proněmeckého diktátora [[Ion Antonescu|Antonesca]]. Poté, co Rudá armáda vstoupila do rumunského hlavního města uzavřeli Rumuni se Sověty příměří a vyhlásili válku Německu. V téže době se rozhořelo [[Slovenské národní povstání|národní povstání]] na [[Slovensko|Slovensku]], Sověti společně s [[1. československý armádní sbor|československými jednotkami]] proto v září zahájili [[Karpatsko-dukelská operace|karpatsko-dukelskou operaci]]. Nicméně dříve než mohlo být s povstalci navázáno spojení, Němci v říjnu slovenskou vzpouru rozdrtili. V září během [[Baltická operace|baltické operace]] zlomili Sověti v Pobaltí odpor Němců a jejich místních spojenců. Zbytky několika německých divizí byly sevřeny v [[Kuronsko|kuronské]] kapse, kde pokračovaly v boji až do května následujícího roku. V důsledku toho kapitulovalo [[19. září]] [[Finsko]]. Již o několik dní dříve pronikla Rudá armáda do [[Bulharsko|Bulharska]], jež poté změnilo strany stejně jako dříve Rumunsko. [[20. říjen|20. října]] osvobodili Sověti a jugoslávští partyzáni [[Bělehradská operace|Bělehrad]], což vedlo k německému vyklizení [[Řecko|Řecka]]. Krátce předtím se [[Maďarsko|maďarský]] regent [[Miklós Horthy]] pokusil sjednat příměří se Sověty, avšak byl svržen [[Šípové kříže|maďarskými fašisty]] podporovanými Němci, kteří okupovali Maďarsko v březnu. Ovšem i přes úpornou obranu německých a maďarských jednotek se Rudé armádě podařilo do konce prosince 1944 dokončit [[Budapešťská operace|obklíčení Budapešti]].
 
==== Ardeny a Rýn ====
{{Viz též|Bitva v Ardenách}}
[[Soubor:German soldier Ardennes 1944.jpeg|thumb|upright=0.7|Německý voják v Ardenách]]
Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v [[Ardeny|Ardenách]], čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. [[Bitva v Ardenách]], poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala [[16. prosinec|16. prosince]] 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku [[Máza|Mázu]]. Jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize, které tudíž přešly do obrany. Vzniklý výběžek Spojenci eliminovali do poloviny ledna [[1945]], když zatlačili Wehrmacht do jeho původních pozic. Přesto ještě [[1. leden|1. ledna]] podnikli Němci menší ofenzívu v [[Alsasko|Alsasku]].
 
V průběhu února Spojenci vyčistili [[Porýní]], načež [[24. března]] překročili na široké frontě samotný [[Rýn]] a pronikli do nitra Německa. V dubnu se rozhořela [[bitva v Porúří]], kde bylo obklíčeno a zajato přes 300 000 německých vojáků. Mezitím Britové překonali [[5. duben|5. dubna]] řeku [[Vezera|Veseru]] a o šest dnů později dosáhli Američané [[Labe]] u [[Magdeburk]]u. Berlín se nacházel pouhých 120 kilometrů na východ, nicméně Eisenhower rozhodl přenechat dobytí německého hlavního města Rudé armádě. [[25. duben|25. dubna]] se američtí vojáci setkali se Sověty v [[Torgau]] na Labi. Americká 3. armáda pokračovala na jih do [[Bavorsko|Bavorska]] a začátkem května překročila západní hranice [[Československo|Československa]]. Současně Britové a Kanaďané dorazili k [[Baltské moře|Baltu]].
 
==== Konec války v Evropě ====
{{Viz též|Bitva o Berlín}}
[[Soubor:Yalta summit 1945 with Churchill, Roosevelt, Stalin.jpg|thumb|left|„[[Velká trojka]]“ na jaltské konferenci]]
V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit [[Budapešťská operace|obleženou Budapešť]], avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. [[12. leden|12. ledna]] spustili Sověti [[Viselsko-oderská operace|viselsko-oderskou operaci]], jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou [[Varšava|Varšavu]] a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do [[Slezsko|Slezska]] a do začátku února stanuli na [[Odra|Odře]] ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti [[27. leden|27. ledna]] objevili nacistický [[Vyhlazovací tábory nacistického Německa|vyhlazovací tábor]] [[Auschwitz-Birkenau|Osvětim]], v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu [[Židé|Židů]]. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru na [[Jaltská konference|jaltské konferenci]], na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Stalin se navíc zavázal zasáhnout proti Japonsku. Od února vedla pěchota [[1. československý armádní sbor|1. československého armádního sboru]] tuhé dvouměsíční [[boje o Liptovský Mikuláš]]. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře v [[Pomořansko|Pomořansku]]. V témže měsíci byly zahájeny i [[Ostravsko-opavská operace|ostravsko-opavská]] a [[bratislavsko-brněnská operace]]. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámci [[Východopruská operace|východopruské operace]]. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března do [[Rakousko|Rakouska]] a [[13. duben|13. dubna]] dobyli [[Vídeň]]. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řeku [[Pád (řeka)|Pád]] a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího [[Benito Mussolini|Mussoliniho]], jenž byl [[28. duben|28. dubna]] zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil [[2. květen|2. května]].
 
'''Bitva o Berlín a Pražské povstání'''
 
Finální [[bitva o Berlín]] začala [[16. duben|16. dubna]] útokem [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukovových]] a [[Ivan Stěpanovič Koněv|Koněvových]] divizí na Odře a [[Lužická Nisa|Nise]]. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. [[30. duben|30. dubna]] pronikli sovětští vojáci do centra města, načež [[Adolf Hitler]] spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se [[2. květen|2. května]] vzdali Sovětům. [[5. květen|5. května]] vypuklo [[pražské povstání]], které tři dny poté skončilo podpisem příměří a ústupem Wehrmachtu. Následující den vstoupily do Prahy sovětské jednotky, jež západně od města sváděly s Němci boje až do [[11. květen|11. května]]. Posledním bojem československých jednotek byla [[bitva o Břest]], která se uskutečnila 7. května. Válka v Evropě skončila [[8. květen|8. května]] [[1945]], kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná [[kapitulace]] německých ozbrojených sil.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 432
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref>
 
==== Kapitulace Japonska ====
[[Soubor:Nagasakibomb.jpg|thumb|upright=0.85|Výbuch jaderné bomby nad Nagasaki]]
Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém [[Filipíny|filipínském]] ostrově [[Luzon]] a v březnu následoval výsadek na [[Mindanao]]. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v [[Barma|Barmě]], jíž završili obsazením [[Rangún]]u v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou [[Bitva o Iwodžimu|bitvu o Iwodžimu]], jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. [[1. duben|1. dubna]] začala [[bitva o Okinawu]], která byla vzdálena jen 500 kilometrů od [[Kjúšú]], nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu [[Okinawa|Okinawy]] vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nezměrné ztráty.
 
[[11. červenec|11. července]] se vůdčí představitelé Spojenců sešli na [[Postupimská konference|konferenci v Postupimi]]. Byla potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta a proto americký prezident [[Harry S. Truman|Truman]], jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použití [[Jaderná zbraň|jaderných zbraní]]. Nato [[United States Army Air Forces|americké letectvo]] [[Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki|svrhlo]] [[6. srpen|6. srpna]] jadernou bombu na japonské město [[Hirošima|Hirošimu]] a o tři dny později další na [[Nagasaki]]. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. 8. srpna vyhlásil válku Japonsku i [[Sovětský svaz]] a následující den zahájil [[operace Srpnová bouře|operaci Srpnová bouře]]. Během několika dní přemohl kwantungskou armádu v Japonci ovládaném [[Mandžusko|Mandžusku]].<ref>http://www.fronta.cz/sovetska-armada-na-dalnem-vychode-v-roce-1945</ref> V důsledku těchto katastrof japonský císař [[Hirohito]] oznámil [[15. srpen|15. srpna]] kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána [[2. září]] [[1945]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 448-449
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref>
 
== Dopady války ==
=== Počty obětí ===
{{Viz též|Počet obětí druhé světové války}}
Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty.<ref>http://web.jjay.cuny.edu/~jobrien/reference/ob62.html</ref><ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| spoluautoři = Kolektiv autorů
| překladatelé = Jan Gebhart
| rok = 2000
| titul = Kronika druhé světové války
| vydání = 1
| vydavatel = Fortuna Print
| místo = Praha
| počet stran = 520
| stránky = 450
| svazek =
| isbn = 80-86144-61-5
}}</ref> Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí.<ref>http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4530565.stm</ref> Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla [[nemoc]]em, [[hlad]]u, [[masakr]]ům nebo [[Genocida|genocidě]]. Odhaduje se, že v [[Nacismus|nacistických]] [[Koncentrační tábor|koncentračních táborech]] zahynulo asi 12 milionů civilistů.<ref>http://fcit.usf.edu/Holocaust/people/victims.htm</ref> Další 1,5 milion zemřel v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin.
 
Smrt mnoha lidí byla důsledkem genocidy a válečných zločinů prováděných německými a japonskými silami na okupovaných územích. Nejodpornější německý zločin představuje [[Holokaust|holocaust]], systematické a promyšlené vyvražďování [[Židé|Židů]] na nacisty a jejich spojenci ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy 6 milionů lidí. Nacistická brutalita se zaměřovala i proti dalším skupinám obyvatelstva. Patrně nejotřesnějším japonským zločinem byl [[nankingský masakr]], při němž byly zavražděny či znásilněny stovky tisíc čínských civilistů. V průběhu konfliktu pak japonská císařská armáda přivodila smrt mezi 3 až 10 miliony příslušníků civilního obyvatelstva, převážně Číňanů.<ref>http://www.hawaii.edu/powerkills/SOD.CHAP3.HTM</ref>
 
==== Koncentrační tábory a válečné zločiny ====
{{Viz též|Holocaust|Německé válečné zločiny ve druhé světové válce|Válečné zločiny Sovětského svazu za druhé světové války}}
[[Soubor:Ebensee concentration camp prisoners 1945.jpg|thumb|Vězni [[Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen|koncentračního tábora Mauthausen]] osvobození americkými vojáky]]
V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na [[Konference ve Wannsee|konferenci ve Wannsee]], kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky ([[Holokaust|holocaust]]). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém [[Koncentrační tábor|koncentračních]] a [[Vyhlazovací tábory nacistického Německa|vyhlazovacích táborů]], v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony „podlidí“ (''[[Untermensch]]en''), včetně [[Romové|Romů]], [[Slované|Slovanů]], [[Mentální retardace|mentálně postižených]], [[Homosexualita|homosexuálů]] a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl ''[[Generalplan Ost]]'', podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn ''[[Lebensraum]]'' („životní prostor“) na východě. Miliony osob, převážně z [[Východní Evropa|východní Evropy]], byly proti své vůli [[Totální nasazení|totálně nasazeny]] na práci v německé válečné ekonomice.<ref>http://www.dw-world.de/dw/article/0,2144,1757323,00.html</ref>
 
Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo nesčíslné množství lidí i v sovětských [[Gulag|gulazích]] a [[Pracovní tábor|pracovních táborech]], v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo [[Polsko]], [[Litva]], [[Lotyšsko]], [[Estonsko]], stejně jako němečtí [[Válečný zajatec|váleční zajatci]] a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty.<ref>http://www.heritage.org/Research/RussiaandEurasia/HL-800.cfm</ref> Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %.<ref>http://www.historynet.com/soviet-prisoners-of-war-forgotten-nazi-victims-of-world-war-ii.htm</ref> Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce<ref>http://www.channel4.com/history/microsites/H/history/t-z/warlords1stalin.html</ref>, pročež byli rovněž vsazeni do gulagů.
 
Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále odvedla ze svých domovů více než 10 milionů čínských civilistů, jichž pak využívala k [[Otroctví|otrockým pracím]] v [[Mandžukuo|Mandžukuu]] a v severní Číně. Je taktéž prokázáno omezené použití [[Biologická zbraň|biologických]] a [[Chemické zbraně|chemických zbraní]] státy Osy. Italové nasadili [[yperit]] při tažení v Etiopii, zatímco japonští vojáci uplatnili různé druhy těchto smrtících prostředků při invazi a okupaci Číny. Němci i Japonci testovali účinky [[Zbraně hromadného ničení|zbraní hromadného ničení]] na civilistech a v některých případech i na zajatcích.<ref>http://search.japantimes.co.jp/member/nn20040727a9.html</ref>
 
[[Soubor:Nuremberg-1-.jpg|left|thumb|Obžalovaní v norimberském procesu]]
K otrocké práci byli nuceni i zajatí či po válce internovaní Němci. S miliony z nich bylo takto nakládáno především v Sovětském svazu a v Polsku, ačkoli obdobnému zacházení byli vystaveni i na Západě. Ve Spojených státech byly internovány tisíce japonských, italských a německých Američanů, přičemž stejnou praxi uplatnila i kanadská vláda.
 
Po skončení druhé světové války byly německé [[zločiny proti lidskosti]], vedení [[Útočná válka|útočné války]], [[zločiny proti míru]] a [[válečné zločiny]] potrestány v hlavním [[Norimberský proces|norimberském procesu]], v němž byli odsouzeni čelní představitelé nacistického režimu. Podobně byli souzeni strůjci japonských válečných zločinů v [[Tokijský proces|tokijském procesu]]. Rozhodnutí obou těchto mezinárodních soudních tribunálů jsou považována za základy moderního mezinárodního trestního práva.Závěr norimberského tribunálu zní :"Každý, kdo vykoná zločinný rozkaz, je vinen".Nebylo možné se nadále vymlouvat "Já jsem jenom splnil rozkaz".(Např. německá ponorka postřílela bezbranné trosečníky kulometem.Po válce byli aktéři nalezeni a byl potrestán kapitán za vydání a voják za splnění zločinného rozkazu.).Oproti zločinům, jichž se dopustili příslušníci států Osy, činy způsobené na straně Spojenců nebyly nikdy souzeny. Mezi tyto skutečnosti lze zařadit přesuny obyvatelstva v Sovětském svazu, internace občanů japonského, německého a italského původu ve Spojených státech a Kanadě, sovětský [[Katyňský masakr|masakr polských důstojníků v Katyni]] a kontroverzní a morálně neospravedlnitelné [[Kobercové bombardování|plošné nálety]] na civilní cíle na nepřátelském území, čehož bylo nejhrůznějším příkladem [[bombardování Drážďan]].
 
=== Technologický pokrok ===
Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámci [[Strategické bombardování|strategického bombardování]] se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém [[Protiletadlová obrana|protiletadlové obrany]], který využíval [[radar]]u a vylepšeného [[Protiletadlové dělostřelectvo|protiletadlového dělostřelectva]].(Po válce prováděné statistiky však překvapivě ukázaly, že když se vzalo v úvahu množství nasazené techniky a vojáků, byl efekt sestřelených letadel velmi nízký- nejvíce letadel sestřelily stíhačky. Jednalo se spíše o morální efekt: lidé běželi do krytu a dunění děl znamenalo, že se s letadly bojuje.Větší efekt byl v tom, že nepřátelská letadla byla přinucena létat ve větší výšce, a tím měla ztížené přesné zaměřování).Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala [[Proudové letadlo|proudová letadla]]. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel.
 
V námořním válečnictvím bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmach [[Letadlová loď|letadlových lodí]] a [[Ponorka|ponorek]]. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, [[Útok na Tarent|útoky na Tarent]], [[Útok na Pearl Harbor|Pearl Harbor]] a [[Bitva v Korálovém moři|bitvy v Korálovém moři]] a [[Bitva u Midway|u Midway]] brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V [[Druhá bitva o Atlantik|bitvě o Atlantik]] se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než [[Bitevní loď|bitevní lodě]], jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových zbraní a taktiky, jako byl [[sonar]], [[Hlubinná mina|hlubinné miny]] a [[konvoj]]e, zatímco Němci usilovali o zvýšení svých útočných kapacit vynalezením [[šnorkl]]u a uplatňování [[Taktika vlčích smeček|taktiky vlčích smeček]].
 
[[Soubor:Hiroshima aftermath.jpg|thumb|upright=1.3|Hirošima po atomovém útoku]]
Pozemní vojenství se zásadně proměnilo od statických frontových linií první světové války k dynamičtějšímu a mobilnějšímu vedení války. Výraznou inovací byl koncept koordinované podpory jednotlivých druhů zbraní. [[Tank]], jenž byl v první světové válce uplatňován převážně k podpoře pěchoty, se vyvinul v primární pozemní zbraň. Na konci 30. let byly sestrojeny po všech stránkách pokročilejší typy tankových konstrukcí a tento trend pokračoval i po celou dobu války. To se projevilo zvyšováním rychlosti, zesílením pancíře a vyšší palebnou silou. Nejprogresivnější doktrínu použití tanků rozvinuli na počátku války Němci, kteří se snažili vyvarovat přímému střetu vlastních tanků s nepřátelskými, což se za podpory ostatních složek ozbrojených sil, především ze strany letectva, osvědčilo v podobě taktiky [[Blitzkrieg]]u, vysoce úspěšné v Polsku a ve Francii. Velkého významu postupně nabývaly různé protitankové zbraně, jako byly stíhače tanků, [[nepřímá střelba]], [[Protitankové dělo|protitanková děla]], [[Mina|protitankové miny]] a pěchotní protitankové zbraně krátkého dostřelu. I přes zvyšující se úroveň mechanizace armád, zůstávala méně pohyblivá pěchota jádrem každého vojska. Většina pěchotních zbraní a vybavení se přitom příliš nelišila od těch, jež byly využívány v předchozí válce. Největších pokroků bylo dosaženo rozšířením rychle přenosných [[kulomet]]ů a různých typů [[samopal]]ů, které byly obzvláště vhodné pro boj zblízka v městské zástavbě anebo v džungli. Přednosti [[Puška|pušky]] a samopalu v sobě spojovala [[útočná puška]], jež se po válce stala standardní pěchotní zbraní takřka všech armád.
 
V oblasti komunikace se válčící strany pokusily vyřešit problém zabezpečení používáním rozsáhlých seznamů kódů pro [[Kryptografie|šifrování]] využívaných různými šifrovacími stroji, z nichž nejznámější byla německá [[Enigma]]. Proti tomu působily systémy rozluštění kódů, mezi něž náležela například britská [[Ultra (kryptologie)|Ultra]] či americký systém, jenž dokázal prolomit japonský námořní kód. Vojenské rozvědky se dále zaměřovaly na provádění [[Mystifikace|mystifikačních]] operací, kterých několikrát použili s velkým úspěchem Spojenci, čímž odvrátili pozornost německého velení od příprav invazí na Sicílii či do Normandie. Mezi jiné významné technologické a technické počiny dosažené během druhé světové války patří první [[Počítač|programovatelné počítače]], [[Řízená střela|řízené střely]] a [[Balistická raketa|balistické rakety]] ([[V-1|V1]] a [[V-2 (raketa)|V2]]), a v [[Projekt Manhattan|projektu Manhattan]] vyvinuté [[Jaderná zbraň|jaderné zbraně]].
 
Ve strojírenství skončily mnohaleté diskuze, zda je lepší nýtování, nebo svařování. Svařování je rychlejší, úspornější, a hlavně proto bylo zaváděno. Svařené díly jsou až o 30% lehčí (nýtované spoje musí být přeplátované), proto byly ruské tanky lehčí a materiálově úspornější. Mimo to je nýtování fyzicky velmi namáhavé, pro ženy je na hranici jejich fyzické síly, a museli je vykonávat muži.{{Fakt/dne|20100401161633}} Kdežto sváření zvládly ve zbrojovkách i ženy, a muži mohli jít na frontu.
 
=== Poválečný vývoj ===
{{Viz též|Studená válka}}
[[Soubor:Vertreibung.jpg|thumb|upright=0.9|[[Vysídlení Němců z Československa|Odsun sudetských Němců z Československa]]]]
Poražené [[Německo]] a [[Rakousko]] byly rozděleny do čtyř [[Okupační zóna|okupačních zón]], přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhl [[Odsun Němců po druhé světové válce|odsun německého obyvatelstva]] z [[Východní Evropa|východní Evropy]], zvláště z [[Polsko|Polska]] a [[Československo|Československa]], což bylo stvrzeno na [[Postupimská konference|postupimské konferenci]]. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí. [[Sovětský svaz]] si vedle někdejšího východního Polska podržel přímou kontrolu nad pobaltskými státy [[Litva|Litvou]], [[Lotyšsko|Lotyšskem]] a [[Estonsko|Estonskem]] a nad dříve [[Rumunsko|rumunskou]] [[Besarábie|Besarábií]], k čemuž získal československou [[Podkarpatská Rus|Podkarpatskou Rus]]. V [[Asie|Asii]] okupovaly [[Spojené státy americké|Spojené státy]] [[Japonsko]] a své správě vystavily někdejší japonské ostrovy v západním [[Tichomoří]], zatímco Sověti anektovali jižní [[Sachalin]] a [[Kurilské ostrovy]]. Dříve Japonci kontrolovaná [[Korea]] byla rozdělena mezi obě velmoci.
 
Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili Spojenci [[Organizace spojených národů|Organizaci spojených národů]], která byla založena v [[San Francisco|San Franciscu]] [[26. červen|26. června]] [[1945]].<ref>http://www.un.org/aboutun/history.htm</ref> Navzdory tomuto počinu se v alianci mezi [[Západní kultura|Západem]] a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv. [[Železná opona|železnou oponou]], která byla spuštěna od [[Štětín]]a na [[Baltské moře|Baltu]] k [[Terst]]u na [[Jaderské moře|Jadranu]] a jež od sebe oddělovala [[Demokracie|demokratické]] západní státy a [[Komunismus|komunistické]] země řízené Sověty. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo ve [[Studená válka|studenou válku]] a vedlo ke vzniku Američany vedené [[Severoatlantická aliance|Severoatlantické aliance]] (NATO) a sovětské [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]].
 
[[Soubor:China, Mao (2).jpg|thumb|left|upright=0.9|Mao Ce-tung vyhlašuje v Pekingu Čínskou lidovou republiku]]
V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně se [[Kuomintang|nacionalisté]] a [[Komunistická strana Číny|komunisté]] utkali v [[Čínská občanská válka|občanské válce]]. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež byla v říjnu [[1949]] [[Mao Ce-tung]]em založena [[Čínská lidová republika]]. Poražení nacionalisté se stáhli na ostrov [[Tchaj-wan]]. V [[Řecko|Řecku]] vypukla [[Řecká občanská válka|občanská válka]] mezi královským vojskem, za nímž stáli Britové a Američané, a místními komunisty, kteří v tomto boji nakonec podlehli. Nejvážnější konflikt se rozhořel v roce [[1950]] na [[Korea|Korejském poloostrově]], kde komunistická [[Severní Korea]] podporovaná Sověty a Čínou, napadla [[Jižní Korea|Jižní Koreu]], která obdržela vojenskou a materiální pomoc od západních mocností. [[Korejská válka]] skončila po třech letech příměřím.
 
Ihned po válce nastalo v zámořských državách evropských států období [[dekolonizace]]. Příčiny tohoto jevu tkvěly ve změně nahlížení Evropanů na [[kolonialismus]], především však v ekonomickém vyčerpání evropských koloniálních mocností způsobeném válkou a v rostoucích požadavcích ovládaných národů na [[Právo národů na sebeurčení|právo na sebeurčení]]. Dekolonizační proces probíhal z větší části mírovou cestou, přesto se vyskytly četné výjimky v zemích jako [[Francouzská Indočína|Indočína]], [[Madagaskar]], [[Indonésie]] a [[Alžírsko]]. Řada zemí byla po odchodu Evropanů rozdělena podle etnického nebo náboženského hlediska, což mělo za následek rozdělení [[Britský mandát Palestina|Britského mandátu v Palestině]] na [[Izrael]] a [[Palestina|Palestinu]] a vytvoření nezávislých států [[Indie]] a [[Pákistán]]u na území někdejšího [[Britská Indie|Britského Rádže]].
 
Rychlost poválečné ekonomické obnovy se lišila v různých částech světa, třebaže všeobecně probíhala vcelku rychle. V Evropě se [[Spolková republika Německo|Západní Německo]] díky [[Marshallův plán|Marshallovu plánu]] snadno zotavilo a již v 50. letech dosáhlo dvojnásobné hospodářské výkonnosti oproti předválečnému stavu.(Už v roce 1955 se v ulicích objevily plakáty "Wir sind wieder Wer" -My jsme zase Někdo!).[[Itálie]] vzešla z války zcela zruinována, nicméně během 50. let vykazovala stabilní a vysoký ekonomický růst. Vyčerpané [[Spojené království]] se po skončení války ocitlo na pokraji hospodářského kolapsu, přičemž jeho relativní hospodářský pokles pokračoval i v dalších desetiletích. [[Francie]] navzdory počátečním obtížím brzy dosáhla ekonomického růstu, jenž napomohl rychlé modernizaci země. Rovněž Sovětský svaz se dokázal poměrně pružně vyrovnat s utrpěnými škodami, které postihly převážně západní území státu. V Asii dosáhlo Japonsko rapidního hospodářského vzestupu, díky němuž se tato země stala v 80. letech jednou z největších světových ekonomik. Čína se po skončení občanské války nacházela v troskách. Obstojně se vyvíjející hospodářství, které už v roce [[1953]] dosáhlo úrovně před druhou světovou válkou, bylo však tvrdě zasaženo [[Velký skok vpřed|Velkým skokem]], ekonomickým experimentem s katastrofálními důsledky. Spojené státy obstarávaly v samém závěru války téměř polovinu veškeré průmyslové výroby, na čemž se mnoho nezměnilo až do 70. let.
 
== Související články ==
* [[První světová válka]]
* [[Příčiny druhé světové války]]
* [[Chronologie druhé světové války]]
* [[Východní fronta (druhá světová válka)|Velká vlastenecká válka]]
* [[Holokaust|Holocaust]]
* [[Moderní dějiny]]
* [[Studená válka]]
* [[Druhá světová válka v literatuře]]
* [[Seznam filmů s tematikou druhé světové války z východní fronty]]
* [[Seznam českých filmů odehrávajících se během druhé světové války]]
 
== Citace ==
<references/>
 
== Literatura ==
* BETHELL, Nicholas. ''Útok na SSSR: druhá světová válka''. Praha : Svojtka & Co., 2000. ISBN 80-7237-279-3
* BOYLE, David. ''Druhá světová válka ve fotografiích''. Čestlice : Rebo, 2007. ISBN 978-80-7234-780-3
* CAWTHORNE, Nigel. ''Bitvy druhé světové války''. Frýdek-Místek : Alpress, 2007. ISBN 978-80-7362-446-0
* CÍLEK, Roman. ''Holocaust: zřetězení zla''. Praha : P3K, 2007. ISBN 978-80-903584-8-5
* {{Citace monografie | příjmení = Davies | jméno = Norman | odkaz na autora = Norman Davies | titul = Evropa ve válce 1939-1945 : žádné jednoduché vítězství | vydavatel = BB/art | místo = Praha | rok = 2007 | počet stran = 542 | isbn = 978-80-7381-203-4}}
* GILBERT, Martin. ''Druhá světová válka: úplná historie''. Praha : BB/art, 2006. ISBN 80-7341-933-5
* CHURCHILL, Winston. ''Druhá světová válka I-VI''. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-739-3
* JORDAN, David; WIEST, Andrew. ''Atlas druhé světové války: fakta o bojových střetnutích na všech frontách''. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-273-3
* KEEGAN, John. ''Druhá světová válka''. Praha : Beta-Dobrovský ; Plzeň : Ševčík, 2003. ISBN 80-7306-063-9
* LIDDELL HART, Basil. ''Dějiny druhé světové války''. Brno : Jota, 2000. ISBN 80-7217-117-8
* NÁLEVKA, Vladimír. ''Druhá světová válka''. Praha : Triton, 2003. ISBN 80-7254-390-3
* OVERY, Richard. ''Proč spojenci zvítězili''. Praha : Beta-Dobrovský ; Plzeň : Ševčík, 2008. ISBN 978-80-7306-338-2
* PIEKALKIEWICZ, Janusz. ''Druhá světová válka''. Praha : Svojtka & Co., 2007. ISBN 978-80-7352-764-8
* SALMAGGI, Cesare; PALLAVISINI, Alfredo. ''2194 dnů: ilustrovaná chronologie druhé světové války''. Praha : Olympia, 2007. ISBN 978-80-7376-005-2
* SHAW, Antony. ''II. světová válka den po dni''. Praha : Naše vojsko : Columbus, 2007. ISBN 80-206-0732-3
* WILLMOTH, Hedley Paul. ''Druhá světová válka''. Praha : Euromedia Group - Knižní klub, 2005. ISBN 80-242-1403-2
* ''Kronika druhé světové války''. Praha : Fortuna Print, 2003. ISBN 80-7321-072-X
* FRIEDRICH,Jörg ''Der Brand''. München :13.Auflage 2003 ,Propyläen Verlag ,ISBN3-549-07165-5
 
== Externí odkazy ==
=== České ===
{{commons|World War II}}
* [http://www.fronta.cz Druhá světová válka (fronta.cz)]
* [http://www.militaryzone.cz Druhá světová válka a Reenacting na jednom místě(militaryzone.cz)]
* [http://www.rozhlas.cz/wwii/portal II. světová válka (stránky Českého rozhlasu)]
* [http://imgs.idnes.cz/oprilohy/infografika/valka/startA.html 2. světová válka: Válku vidět - slyšet]
* [http://zvodyvynoreni.wz.cz/download.php?soubor=4 II. světová válka – příčiny, průběh, výsledek, důsledky (PDF)]
* [http://druha.svetova.cz/ Druhá světová válka (druha.svetova.cz)]
* [http://www.panzernet.net Panzernet, německá a sovětská obrněná technika druhé světové války]
* [http://druhasvetova.blogspot.com/ Barevné fotografie z druhé světové války]
 
=== Cizojazyčné ===
* [http://www.ww2db.com/ World War II Database] {{en}}
* [http://www.history.com/encyclopedia.do?articleId=226140 World War II Encyclopedia by the History Channel] {{en}}
* [http://www6.dw-world.de/en/worldwarII.php Deutsche Welle special section on World War II] {{en}}
* [http://www.shoa.de/content/view/397/451/ Der Zweite Weltkrieg (shoa.de)] {{de}}
* [http://www.psywar.org/leaflets.php World War II Propaganda Leaflet Archive] {{en}}
* [http://www.ww2incolor.com/gallery/ World War 2 Pictures In Colour] {{en}}
* [http://english.pobediteli.ru/ Multimedia map, from the invasion of the Soviet Union to the fall of Berlin] {{en}}
* [http://memory.loc.gov/ammem/collections/maps/wwii/ World War II Military Situation Maps] {{en}}
{{Překlad
| jazyk = en
| článek = World War II
| revize = 232985043
| jazyk2 = de
| článek2 = Zweiter Weltkrieg
| revize2 = 49713718
}}
{{Velké kampaně druhé světové války}}
{{Dobrý článek}}
 
{{Portály|Druhá světová válka}}
 
[[Kategorie:Druhá světová válka| ]]
[[Kategorie:Války Brazílie]]
[[Kategorie:Války Československa]]
[[Kategorie:Války Číny]]
[[Kategorie:Války Francie]]
[[Kategorie:Války Japonska]]
[[Kategorie:Války Jihoafrické republiky]]
[[Kategorie:Války Německa]]
[[Kategorie:Války Norska]]
[[Kategorie:Války Polska]]
[[Kategorie:Války Sovětského svazu]]
[[Kategorie:Války Spojeného království]]
[[Kategorie:Války USA]]
[[Kategorie:Války Slovenska]]
[[Kategorie:Války Maďarska]]
 
{{Link FA|af}}
{{Link FA|ar}}
{{Link FA|ast}}
{{Link FA|ca}}
{{Link FA|ceb}}
{{Link FA|eo}}
{{Link FA|eu}}
{{Link FA|fo}}
{{Link FA|hr}}
{{Link FA|ka}}
{{Link FA|no}}
{{Link FA|pt}}
{{Link FA|sh}}
{{Link FA|sl}}
{{Link FA|sq}}
{{Link FA|sr}}
{{Link FA|sv}}
{{Link FA|vi}}
{{Link FA|zh-yue}}
{{Link FA|zh}}
{{Link GA|ca}}
{{Link GA|de}}
{{Link GA|en}}
{{Link GA|eo}}
{{Link GA|ja}}
{{Link GA|lt}}
{{Link GA|sv}}
 
[[af:Tweede Wêreldoorlog]]
[[als:Zweiter Weltkrieg]]
[[am:2ኛው ዓለማዊ ጦርነት]]
[[an:Segunda Guerra Mundial]]
[[ang:Ōðru Ƿoruldgūþ]]
[[ar:الحرب العالمية الثانية]]
[[arz:الحرب العالميه التانيه]]
[[ast:Segunda Guerra Mundial]]
[[az:İkinci dünya müharibəsi]]
[[ba:Икенсе бөтә донъя һуғышы]]
[[bar:Zwoata Wötkriag]]
[[bat-smg:Ontra svieta vaina]]
[[be:Другая сусветная вайна]]
[[be-x-old:Другая сусьветная вайна]]
[[bg:Втора световна война]]
[[bi:Wol Wo Tu]]
[[bn:দ্বিতীয় বিশ্বযুদ্ধ]]
[[bo:འཛམ་གླིང་འཁྲུག་ཆེན་གཉིས་པ།]]
[[br:Eil Brezel-bed]]
[[bs:Drugi svjetski rat]]
[[ca:Segona Guerra Mundial]]
[[ceb:Ikaduhang Gubat Kalibotanon]]
[[co:Seconda Guerra Mundiale]]
[[crh:Ekinci Cian cenki]]
[[cv:Иккĕмĕш Тĕнче вăрçи]]
[[cy:Yr Ail Ryfel Byd]]
[[da:2. verdenskrig]]
[[de:Zweiter Weltkrieg]]
[[dsb:Druga swětowa wójna]]
[[el:Β΄ Παγκόσμιος Πόλεμος]]
[[eml:Secånda guèra mundièl]]
[[en:World War II]]
[[eo:Dua mondmilito]]
[[es:Segunda Guerra Mundial]]
[[et:Teine maailmasõda]]
[[eu:Bigarren Mundu Gerra]]
[[ext:II Guerra Mundial]]
[[fa:جنگ جهانی دوم]]
[[fi:Toinen maailmansota]]
[[fiu-vro:Tõnõ ilmasõda]]
[[fo:Seinni heimsbardagi]]
[[fr:Seconde Guerre mondiale]]
[[frr:Tweed Wråålkrich]]
[[fur:Seconde vuere mondiâl]]
[[fy:Twadde Wrâldkriich]]
[[ga:An Dara Cogadh Domhanda]]
[[gan:第二次世界大戰]]
[[gd:An Dàrna Cogadh]]
[[gl:Segunda Guerra Mundial]]
[[gn:Mokõiha Ñorairõ Guasu]]
[[gu:બીજું વિશ્વ યુદ્ધ]]
[[gv:Yn Nah Chaggey Dowanagh]]
[[hak:Thi-ngi-chhṳ Sṳ-kie Thai-chan]]
[[he:מלחמת העולם השנייה]]
[[hi:द्वितीय विश्वयुद्ध]]
[[hif:World War II]]
[[hr:Drugi svjetski rat]]
[[hsb:Druha swětowa wójna]]
[[hu:Második világháború]]
[[hy:Երկրորդ համաշխարհային պատերազմ]]
[[ia:Secunde Guerra Mundial]]
[[id:Perang Dunia II]]
[[io:Duesma mondo-milito]]
[[is:Seinni heimsstyrjöldin]]
[[it:Seconda guerra mondiale]]
[[ja:第二次世界大戦]]
[[jbo:2moi ke terdi nunjamna]]
[[jv:Perang Donya II]]
[[ka:მეორე მსოფლიო ომი]]
[[kbd:ЕтӀуанэ дунейпсо зауэ]]
[[kk:Екінші Дүниежүзілік соғыс]]
[[kn:ಎರಡನೇ ಮಹಾಯುದ್ಧ]]
[[ko:제2차 세계 대전]]
[[krc:Экинчи дуния къазауат]]
[[ksh:Zweide Weltkresch]]
[[ku:Şerê cîhanî yê duyem]]
[[la:Bellum Orbis Terrarum Secundum]]
[[lb:Zweete Weltkrich]]
[[li:Twiede Wereldoorlog]]
[[lmo:Segónda guèra mondiàl]]
[[lt:Antrasis pasaulinis karas]]
[[lv:Otrais pasaules karš]]
[[map-bms:Perang Donya II]]
[[mhr:Кокымшо Тӱнямбал Сар]]
[[mk:Втора светска војна]]
[[ml:രണ്ടാം ലോകമഹായുദ്ധം]]
[[mn:Дэлхийн хоёрдугаар дайн]]
[[mr:दुसरे महायुद्ध]]
[[ms:Perang Dunia Kedua]]
[[mt:It-Tieni Gwerra Dinjija]]
[[mwl:Segunda Guerra Mundial]]
[[my:ဒုတိယ ကမ္ဘာစစ်]]
[[nah:Īyāōyo in Cemānāhuac Inic Ōme]]
[[nds:Tweete Weltkrieg]]
[[nds-nl:Tweede Wereldoorlog]]
[[ne:दोस्रो विश्वयुद्ध]]
[[new:लिउ हलिम हताः]]
[[nl:Tweede Wereldoorlog]]
[[nn:Den andre verdskrigen]]
[[no:Andre verdenskrig]]
[[nv:Naaki góneʼ yéigo daʼahijoogą́ą́ʼ]]
[[oc:Dusau Guèrra Mondiau]]
[[os:Дыккаг дунеон хæст]]
[[pa:ਦੂਜਾ ਵਿਸ਼ਵ ਯੁੱਧ]]
[[pap:Di Dos Guera Mundial]]
[[pfl:Zwädda Wäldgriech]]
[[pl:II wojna światowa]]
[[pnb:دوجی جنگ عظیم]]
[[pt:Segunda Guerra Mundial]]
[[qu:Iskay ñiqin pachantin maqanakuy]]
[[rm:Segunda Guerra mundiala]]
[[ro:Al Doilea Război Mondial]]
[[ru:Вторая мировая война]]
[[rue:Друга світова война]]
[[sah:Иккис Аан дойду сэриитэ]]
[[scn:Secunna guerra munniali]]
[[se:Nubbi máilmmisoahti]]
[[sh:Drugi svetski rat]]
[[si:දෙවන ලෝක යුද්ධය]]
[[simple:World War II]]
[[sk:Druhá svetová vojna]]
[[sl:Druga svetovna vojna]]
[[so:Dagaalkii Labaad ee Aduunka]]
[[sq:Lufta e Dytë Botërore]]
[[sr:Други светски рат]]
[[stq:Twäiden Waareldkriech]]
[[sv:Andra världskriget]]
[[sw:Vita Kuu ya Pili ya Dunia]]
[[szl:II wojna śwjatowo]]
[[ta:இரண்டாம் உலகப் போர்]]
[[te:రెండవ ప్రపంచ యుద్ధం]]
[[tg:Ҷанги дуюми ҷаҳон]]
[[th:สงครามโลกครั้งที่สอง]]
[[tl:Ikalawang Digmaang Pandaigdig]]
[[tr:II. Dünya Savaşı]]
[[tt:Икенче бөтендөнья сугышы]]
[[uk:Друга світова війна]]
[[ur:دوسری جنگ عظیم]]
[[uz:Ikkinchi jahon urushi]]
[[vec:Seconda guera mondiałe]]
[[vi:Chiến tranh thế giới thứ hai]]
[[vls:Twiddn Weireldôorloge]]
[[wa:Deujhinme guere daegnrece]]
[[war:Ikaduha nga Gera Pankalibutan]]
[[wo:Ñaareelu Xareb Àdduna]]
[[wuu:第二次世界大战]]
[[yi:צווייטער וועלט קריג]]
[[yo:Ogun Àgbáyé Ẹlẹ́ẹ̀kejì]]
[[zh:第二次世界大战]]
[[zh-classical:第二次世界大戰]]
[[zh-min-nan:Tē-jī-chhù Sè-kài Tāi-chiàn]]
[[zh-yue:第二次世界大戰]]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Druhá_světová_válka“