Dohody z Osla: Porovnání verzí

Počátek mírového procesu, který vyústil v Dohody z Osla, se datuje k říjnu roku 1991, kdy byla do [[Madrid]]u svolána konference o míru na [[Blízký východ|Blízkém východě]]. Jeho součástí byla bilaterální jednání mezi Izraelem a Palestinci, [[Sýrie|Sýrií]], [[Libanon]]em a [[Jordánsko|Jordánskem]]. V lednu [[1992]] pak probíhala multilaterální jednání v [[Moskva|Moskvě]] na téma ekonomického rozvoje, [[životní prostředí|životního prostředí]], vody a uprchlíků. Celkem mezi Izraelci a Palestinci proběhlo deset kol jednání, avšak bez jakéhokoliv průlomu. Hlavním problémemsporným bylybodem byla stavba [[politika osadnictví|židovskéžidovských osadyosad]] na okupovanýchobsazených územích.<ref name="čejka+nedorostová">{{Citace periodika

}}</ref> DalšíDalším problémproblémem byla platnost izraelského zákona zakazujícího přímý kontakt izraelských občanů s příslušníky OOP.

Mimo zmíněná jednání probíhaly tajné schůzky v [[Oslo|Oslu]], za účasi představitelů Izraele a členů OOP.<ref>Zákon o zákazu kontaktů, byl v souvislosti s těmito jednáními zrušen 12. prosince roku 1992.</ref> Tyto tajné schůzky vyústily nakonec v roce [[1993]] v uzavření dohod nazvaných {{Cizojazyčně|en|''Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangement''}}. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 v [[Bílý dům|Bílem domě]] ve [[Washington, D.C.|Washingtonu]], za izraelskou stranu [[izraelský premiér|premiérem]] [[Jicchak Rabin|Jicchakem Rabinem]] a za palestinskou stranu, předsedou [[Organizace pro osvobození Palestiny|OOP]] [[Jásir Arafat|Jásirem Arafatem]]. Za uzavření mírové dohody byla Jicchaku Rabinovi i Jásiru Arafatovi udělena [[Nobelova cena za mír|Nobelova cena míru]]. Z mírových dohod vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let ustanovena Palestinská samospráva na území Západního břehu a pásma Gazy. Během tohoto období měly obě strany jednat o závěrečných otázkách týkajících se především otázky [[Jeruzalém]]a, palestinských uprchlíků, židovských osad, hranic a distribuci vody. Konečná dohoda měla být uzavřena nav souladu s základědoporučením rezolucí [[Rada bezpečnosti OSN|Rady bezpečnosti OSN]] č. 242 a č. 338. Rozdělení palestinských okupovanýchobsazených území na zóny A, B, C se datuje právě k podepsání Dohod z Osla. Zóna A pak znamená území pod plnou palestinskou samosprávou, zóna B území pod palestinskou civilní správou a pod izraelskou bezpečnostní správou, zóna C pod plnou izraelskou správou.<ref>{{Citace monografie

Podepsání dohod z Osla se však, - přestože se jednalo o významný krok na cestě k míru, - ukázalo jako dosti kontroverzní krok. aBylo ukázalo sezřejmé, že tento mírový proces situaci značně zkomplikoval. Především na palestinské politické scéně začala sílit opozice a to zejména organizací [[Hamas]]u a [[Palestinský islámský džihád|Palestinského islámského džihádu]], které se proti [[Organizace pro osvobození Palestiny|OOP]] a Smlouvámsmlouvám z Osla začaly vymezovat. Současně se začaly stupňovat i teroristické akce, kterým však v té době nedostatečně vyzbrojená a vycvičená palestinská policie, (která v palestinských autonomních oblastech nahradila izraelské vojáky,) nebyla neumělaschopna dostatečněúčinně čelit. Mírový proces a jeho důsledky vyvolal reakci i v Izraeli, kde se proti smlouvědohodám vymezila nejsilnější opoziční pravicová strana [[Likud]] a další pravicová uskupení.

Těžkou ránu pro mírový proces zasadil [[25. únor]]a [[1994]] Baruch Goldstein, židovský osadník, který v hebronské hlavní mešitě, [[Jeskyně patriarchů|Jeskynijeskyni patriarchů]], postřílel 29 modlících se [[muslimArab]]ů, ve snaze zastavit mírový proces. Palestinští radikálové využili tento incident jako záminku k rozpoutání násilí. Novým jevem se staly [[sebevražda|sebevražedné atentáty]], na které Izraelci reagovali vojenskými zásahy a úzávěramiuzávěrami palestinských území. Tyto ofenzivní akce však palestinskápalestinskou územíautonomii, která jsouje na Izraeli ekonomicky závislá, ruinovaly. Mírový proces však i přes tyto problémy pokračoval a mezi Jicchakem rabinemRabinem a Jásirem Arafatem byla s několikaměsíční prodlevou podepsána dohoda o odchodu izraelských jednotek z [[Pásmo Gazy|pásma Gazy]] a z [[Jericho|Jericha]]. Prezidentem Palestinské samosprávy se pak oficiálně stal Jásir Arafat a [[1. červenec|1. července]] [[1994]] přesunul své sídlo z [[Tunisko|Tuniska]] do Gazy.<ref>{{Citace monografie

Po zdlouhavých jednáníjednáních byla [[28. září]] [[1995]] ve Washingtonu podepsána dohoda o rozšíření autonomie Západního břehu a Pásma Gazy, tzv. Oslo II, za izraelskou stranu premiérem [[Jicchak Rabin|Jicchakem Rabinem]] a za palestinskou stranu [[Jásir Arafat|Jásirem Arafatem]]. Svatá místa na Západním břehu byla předána do rukou Palestinců s výjimkou [[Jeskyně patriarchů|jeskyně Machpelapatriarchů]] v [[Hebron]]u a speciálními ujednáními pro hrob [[Ráchel]] v [[Betlém]]ě a [[Josef (patriarcha)|JosefaJosefův]] hrob v [[Nábulus]]u. Tato ujednání zaručovala volný přístup ke všem hrobůmmístům. V dohodě se Izrael zavázal zvýšit objem vody pro Palestince na 28 milionů krychlových litrů ročně. Na základě smlouvy mělo být postupně propuštěno 5 až 6 tisíc palestinských vězňů zadržovaných v izraelských věznicích. Proti smlouvě se však zvedla vlna protestů a to jak na palestinských autonomních územích tak v Izraeli. V Izraeli odporse vyvrcholilkrajním zavražděnímprojevem premiéraodporu Jicchakaproti Rabinadohodám z Osla stal atentát na [[4.Jicchak listopadRabin|Jicchaka Rabina]]u spáchaný 4.11.[[1995]] náboženskýmizraelským fanatikemextremistou [[Jigal Amir|Jigalem Amirem]]. Na palestinských územích pak palestinský [[Palestinský islámskýIslámský džihád|Islámský džihád]] vyzval k pokračování boje proti Izraeli.

Od této doby začal mírový proces upadat. Podepsalo se na tom i vítězství strany Likud a jejího vůdce [[Benjamin Netanjahu|Benjamina Netanjahua]] ve volbách roku [[1996]], kdy byl poražen Rabinův nástupce a spoluautor dohod z Osla [[Šimon Peres]] ze [[Izraelská strana práce|Strany práce]]. Na palestinské politické scéně došlo k posilování pozicepozic [[Hamas]]u vůči [[Organizace pro osvobození Palestiny|OOP]] Jásira Arafata. Mezi Izraelci a Palestinci nedošlo k žádnému pokroku ani po mimořádných parlamentních a prezidentských volbách v Izraeli [[17. květen|17. května]] [[1999]], kdy zvítazilzvítězil blok Strany práce vedený [[Ehud Barak|Ehudem Barakem]]. Naopak po neúspěchu summitu v [[Summit v Camp Davidu|Camp došloDavidu]] kev vzájemnémučervenci zhoršení[[2000]] došlo k nárůstu vztahůnepřátelství, cožkteré nakonec vedlo k vypuknutí palestinské [[Druhá intifáda|druhé intifády]].