Přeclav z Pohořelé: Porovnání verzí

}}</ref> Většina vratislavské kapituly podporovala [[Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] a Přeclav byl kandidátem Lucemburky podporovaným, nebyla však v zájmu Polska a arcibiskup [[Hnězdno|hnězdenský]] [[Janislav]] jakožto metropolita vratislavské diecéze odmítl volbu potvrdit a udělit Přeclavovi biskupské svěcení. Kromě toho si již dříve vyhradil jmenování nového biskupa papež.<ref name="ADB">.</ref>Žáček Přeclav se proto vydal osobně k papeži [[Benedikt XII.|Benediktu XII.]] do [[Avignon]]u. Od něj získal [[28. leden|28. ledna]] [[1342]] konfirmační bulu a [[17. březen|17. března]] biskupské svěcení. [[6. květen|6. května]] téhož roku se pak vrátil již jako právoplatný biskup do Vratislavi.<ref name="NDB78">,</ref><ref{{Citace name="Pater">,</ref>monografie

Biskup Přeclav byl od počátku svázán s Lucemburky, a zejména s markrabětem Karlem, pozdějším [[Karel IV.|Karlem IV.]], který již v době Přeclavova nástupu spravoval jménem otce mimo jiné Slezsko. Mezi prvními kroky nového biskupa bylo rychlé vyřízení sporů, které s českým králem vedl biskup Nanker, a potvrzení králova postavení. Zrušil Nankerem uložený [[interdikt]] nad městem Vratislaví i [[exkomunikace|exkomunikaci]] Jana Lucemburského a členů vratislavské městské rady - ti však museli biskupa přijít odprosit v průvodu z [[radnice]] do kostela sv. Vojtěcha, bosí a v kajícnickém oděvu.<ref name="Pater">,</ref><ref name="Žáček 78">.</ref> Ohledně hradu Milíče, jehož obsazení bylo pohnutkou k uvedenému sporu, uzavřel s králem dohodu: hrad byl vydán zpět vratislavské kapitule, která jej držela dříve, ale král měl mít možnost jej vojensky využívat.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref> [[1. červenec|1. července]] [[1342]] vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref><ref name="Žáček 78">.</ref>

Mezi Přeclavem a Karlem IV. totiž došlo k ochlazení vztahů v důsledku toho, že se nepodařilo uskutečnit císařův plán na vyčlenění vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie a jeho přičlenění k církevní provincii pražské, založené roku [[1344]].<ref>Žáček, s. 79.</ref> Proti tomuto plánu se stavěli z pochopitelných důvodů hnězdenský arcibiskup i polský král, ale stejně důrazně i vratislavská katedrální kapitula. Rovněž biskup Přeclav po počáteční podpoře zaujal k otázce spíše vlažný postoj. Dvojí příslušnost biskupství pod patronát českého krále a pod záštitu polského metropolity byla jeho výhodou, protože vytvářela manévrovací prostor.<ref name="ADB">.</ref><ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref> Poté, co roku [[1352]] zemřel bývalý Karlův vychovatel papež [[Klement VI.]] a na jeho místo zasedl Lucemburkům mnohem méně nakloněný [[Inocenc VI.]], stal se záměr na převod (uvažovalo se i o rozdělení) vratislavské diecéze nerealizovatelným a Karel IV. se jej roku [[1360]] musel definitivně zříci. Již roku [[1358]] opět potvrdil všechna stará privilegia biskupství, včetně kknížecího titulu a panivnické patronace.<ref>Žáček, s. 85.</ref>

Cílem soustředěného úsilí Přeclava z Pohořelé byla konsolidace pozemkového majetku biskupství. Hlavní centrum tvořilo [[Niské knížectví]], kterému proto věnoval největší pozornost. V řadě majetkových transakcí odkupoval statky, které se nalézaly roztříštěně uvnitř biskupské země nebo v jejím sousedství, a naopak prodával majetky, které s knížectvím územně nesouvisely.<ref name="NDB">,</ref> Největším prodaným majetkem bylo panství zmíněného hradu Milíč, náležející katedrální kapitule. Jednalo se o statek málo výnosný a od ostatních církevních držav vzdálený, jehož strategická poloha na polských hranicích byla církvi spíše ke škodě než k užitku. Roku [[1358]] jej proto biskup a kapitula prodali [[Konrád I. Olešnický|olešnickému knížeti Konrádovi I.]]<ref name="ADB">.</ref> Výtěžek sloužil zejména k nákladnému vykoupení hradu [[Frýdberk]]a, jehož majitelé plenili a ohrožovali biskupské vesnice v [[Rychlebské hory|Rychlebských horách]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kouřil | jméno = Pavel | odkaz na autora = Pavel Kouřil | příjmení2 = Prix | jméno2 = Dalibor | odkaz na autora2 = Dalibor Prix | příjmení3 = Wihoda | jméno3 = Martin | odkaz na autora3 = Martin Wihoda | titul = Hrady českého Slezska | vydavatel = Archeologický ústav AV ČR | místo = Brno | rok = 2000 | počet stran = 645 | strany = 447, 100 | isbn = 80-86023-22-2}}</ref> Již předtím získal biskup zpět do přímého držení hrady [[Kaltenštejn]] ([[1345]]) a [[Jánský Vrch (zámek)|Javorník]] ([[1348]]).<ref name="NDB">,</ref><ref>Kouřil, Prix, Wihoda, s. 209, 199, 444.</ref> Roku [[1350]] upevnil také dosud spornou svrchovanost biskupství nad městem Wiązów (něm. ''Wansen'') s okolím, tzv. ''wansenskou zastávkou'', na půl cesty mezi Nisou a Vratislaví,<ref name="NDB">,</ref> a zhruba v téže době též nad městem a hradem [[Pačkov]]em v jihozápadním cípu Niska, kde dal vystavět mohutné, dodnes ve většině hmoty zachované opevnění.<ref name="NDB">,</ref><ref name="Pater">,</ref>

Mentalita se však v pozdním středověku měnila a různé faktory, jako neuspokojivý stav papežství a spory mezi církevními frakcemi za Přeclavových předchůdců, způsobily jistý pokles prestiže církve i přes její materiální rozkvět. To se projevilo i přítomností sekt a lidových hnutí, kvalifikovaných oficiální církví jako [[hereze|kacířství]]. V roce [[1349]] například do Slezska přišli [[flagelant]]i, jejichž excesivní projevy zbožnosti mj. vedly k jednomu z prvních protižidovských [[pogrom]]ů ve Vratislavi. Biskup proti nim rázně zakročil a nechal jejich vůdce upálit.<ref>Žáček, s. 81.</ref>