Římský cenzor: Porovnání verzí

Úřad ten byl prvotně přístupen toliko [[patriciové|patriciům]] až do r. 351 př. n. l., kdy první [[plebej]] za Censora byl zvolen, ale lustrum bylo ještě dlouhou dobu potom vykonáváno jen od patricijského Censora. Od r. 339 př. n. l. ([[lex Publilia]]) musil aspoň jeden z Censorů býti plebej. Opětné zastávání censury bylo od r. 265 př. n. l. zakázáno. Censura nebyla úřadem stálým, nýbrž periodicky se vracejícím po době jedné censovní periody (lustrum), kteráž původně zajisté byla čtyřletá (quinto quoque anno). Ale v pozdější praxi normální lhůta mezi jednotlivými lustry jest pět let. Původně asi s dokončením censu končila se také úřední činnost Censorů. Zprávy starověké (u [[Livius|Livia]] a j.) o pětiletém trvání tohoto úřadu nejsou hodnověrny, neboť odporují celé idei republikánského zřízení a povstaly asi tím, že pětiletá platnost výkonů censorských smíšena byla omylem s úřední činností Censorů. Od r. 320 př. n. l. ([[lex Aemilia]]) stanovena byla doba úřední Censorů na 18 měsíců. Censorové nastupovali na úřad hned po svém zvoleni počátkem jara (v dubnu), lustrum spadalo obyčejně do května následujícího roku.

 

 

1. Hlavní činností Censorů byl odhad (census populi), přehlídka to veškerého občanstva dle stavův a rozdělení politického jakožto základ pro vykonávání politických práv občanův a povinnosti vzhledem k daním a službě vojenské. Censoři svolali nejprve veškeré občanstvo na [[pole Martovo]], kdež měli své úřední místnosti, a oznámili mu ve formě [[edikt]]u zásady, jimiž se budou při odhadu říditi (formula census, lex censui censendo dicta). K censu musili se dostaviti všichni římští občané bez rozdílu stáří, stavu a rodu; osvobozeny byly jen osoby jsoucí v moci otcovské (paní a dítky), jež přihlašoval otec, dále vdovy a sirotci (orbi orbaeque), kteréž přihlašoval poručník; z poloobčanů (cives sine su. agio) pak byli censu podrobeni ti, kdož mají majetek v Římě dani podrobený. Kdo se k censu nedostavil bez vážné příčiny, propadl prvotně statkem i životem. Později byl majetek takového občana bez jeho přispění a k jeho škodě odhadnut. Odhad sám dál se podlé tribuí. Každý občan musil napřed učiniti přísežný slib, že bude vypovídati dle pravdy. Potom udal jméno své, stáří, domov, jméno otce nebo, byl-li propuštěnec, patrona, jméno tribue, do které patřil, poměry rodinné, počet let vojenských. Nejdůležitější bylo udání majetku dani podrobeného. Prvotně platila se daň ([[tributum]]) z majetku nemovitého (ale jen italského, majetek v provinciích byl z censu vyloučen); z movitého padal na váhu jen počet otrokův a množství tažného dobytka; později rozšířil se census na veškeren majetek movitý i nemovitý. Tak řečení [[aerarii]] (v. t.) musili i prvotně platiti daň z veškerého majetku. Cenu majetku v určité sumě udává občan sám, avšak definitivní rozhodnutí přísluší Censorům, jimž při výkonu tom pomocni jsou náčelníci jednotlivých tribuí (curatores tribuum) a přísežní znalci (iuratores), kteří tvoří radu Censorů. Dle výše jmění ustanovila se pak percentuální daň. Zdali dluhy při tom se odpočítaly, není jisto. Jest ovšem přirozeno, že při stanovení daně přihlíželo se také k poměrům majetkovým v době předešlého odhadu, kteréž položeny byly za základ při novém vyměření daně. K výkonům těmto pojilo se zkoumání dosavadního způsobu života každého občana. Byla-li shledána na něm nějaká nečestnost, přičinili Censoři k jeho jménu hanlivou poznámku s udáním důvodů (nota, subscriptio censoria), kteráž měla za následek rozličné tresty. Toto právo, dohlížeti na veřejnou mravopočestnost (regimen morum), dodávalo úřadu censorskému veliké moci. Tresty censorské byly: