Humbert patřil až do své smrti (1061) k nejvlivnějším členům římské kurie. Jeden z jeho společníků na cestě do CařihraduKonstantinopole (Fridrich) se později stal papežem (Štěpán IX.). K nejlepším Humbertovým přátelům patřil Hildebrandt, budoucí papež Řehoř VII.
Z hlediska historické pravdy je potřeba odmítnout taková označení jako „Kerulariův rozkol“, „východní schisma“ apod. Ve skutečnosti to byl Řím, kdo vstoupil do rozkolu s všeobecnou církví.
Řádek 95:
'''Anathema uvalená Humbertem, kterou Řím ponechal v platnosti, se týkala nejen patriarchy Michala, ale všech, kteří s ním byli ve shodě, takže se (jak se hned ukázalo) týkala vlastně všech východních biskupů a východních věřících''', kteří byli v Římě klasifikováni jako schismatici.
'''Anathema vydaná poté cařihradskýmkonstantinopolským sněmem byla adresována konkrétním osobám a nikoliv obecně, čímž východní církev ponechala otevřenou možnost smíru.''' Každý papež, který by byl ochoten uznat, že Humbert a jeho společníci jednali bez zplnomocnění své církve, by měl stále otevřenou cestu k opětovnému navázání církevního společenství. To se však bohužel nestalo. Západní církev se k Humbertovu činu sice oficiálně nevyjádřila, ale ani jej neodsoudila a neodvolala. To udělala až v současnosti, kdy jsou však církevní učení a praxe římských katolíků již natolik rozdílné a vzdálené od pravoslaví, že změna postoje Říma k Humbertovi a jeho činu nemá prakticky většího významu pro obnovení jednoty.
