Maxentius: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m robot přidal: fa:ماکسنتیوس |
přepracování a rozšíření článku |
||
Řádek 1:
[[Soubor:Emperor Maxentius Louvre Ma3522bis.jpg|thumb|Maxentiova busta v [[paříž]]ském [[Louvre|Louvru]]]]'''Marcus Aurelius Valerius Maxentius''' (mezi [[275]] a [[283]], patrně [[Sýrie (provincie)|Sýrie]]<ref>Viz [[Dietmar Kienast]], ''Römische Kaisertabelle'', Darmstadt 1996, s. 291.</ref> – [[28. říjen|28. října]] [[312]] u [[Řím]]a) byl [[Starověký Řím|římský]] [[císař]] panující od [[28. říjen|28. října]] [[306]] do [[28. říjen|28. října]] [[312]], tj. přesně šest let. Jeho vláda nebyla nikdy uznávána v celé říši, proto ho lze spíše počítat mezi [[uzurpátor]]y římského trůnu.
== Původ a kariéra ==
Maxentius byl synem [[Diocletianus|Diocletianova]] spolucísaře [[Maximianus|Maximiana Herculia]] a Syřanky Eutropie.<ref>[[Epitome de Caesaribus]] 40, 12.</ref> Narodil se v době, kdy jeho otec ještě sloužil jako důstojník v armádě, a v dětském věku zažil nesmírný vzestup rodiny až k císařskému postavení. Za následníka trůnu ho poprvé veřejně označili v dubnu [[289]],<ref>Panegyricus X 14, 1.</ref> šest let po otcově nástupu na trůn. Rodiče měli kromě něj ještě dceru Faustu, pozdější manželku [[Konstantin I. Veliký|Konstantina Velikého]], a Eutropia měla navíc z prvního manželství dceru Theodoru.
Asi v roce [[293]]/[[294]] byl Maxentius sezdán s dcerou ''[[caesar]]a'' [[Galerius|Galeria]] Valerií Maximillou, která mu porodila syna Romula. Získal zároveň čestný titul ''vir clarissimus'', další pocty mu však zůstaly upřeny.<ref>Paradoxně měl Maxentius nižší titul než jeho manželka, která je v pramenech označována jako ''nobilissima femina''. Viz [[Corpus Inscriptionum Latinarum|CIL]] XIV 2825; 2826.</ref> Diocletianus se na sklonku vlády postavil proti dědění moci (pokud ho vůbec kdy podporoval) a Galerius nebyl Maxentiovi nijak nakloněn.<ref>[[Lactantius]], ''De mortibus persecutorum'' 18.</ref>
== Proklamace za císaře ==
V roce [[305]] se Diocletianus zřekl trůnu a donutil Maxentiova otce Maximiana, aby učinil totéž. Na jejich místa nastoupili oba dosavadní ''caesarové'', Galerius na východě a [[Constantius I. Chlorus|Constantius Chlorus]] na západě, přičemž vedoucí postavení připadlo Constantiovi. Novými ''caesary'' se stali do té doby nepříliš známí velitelé [[Flavius Severus]] a [[Maximinus Daia]], kteří nedisponovali žádnou mocenskou základnou. Maxentius a Constantiův syn [[Konstantin I. Veliký|Konstantin]] byli zcela opomenuti.
Tato tzv. druhá [[Tetrarchie (vláda)|tetrarchie]] vydržela pouhý rok, neboť Constantius Chlorus zemřel již [[25. července|25. července]] [[306]] v [[Británie (provincie)|Británii]]. Tamní vojsko provolalo jeho nástupcem Konstantina, třebaže nárok na vládu měl západní ''caesar'' Severus, a Galerius nakonec volbu akceptoval, byť Konstantina uznal jen jako ''caesara''. Pro ambiciózního Maxentia znamenaly události v Británii výzvu, aby postupoval obdobně jako jeho generační druh Konstantin.
Snahy získat moc uspíšilo vření mezi příslušníky [[Pretoriánská garda|pretoriánské gardy]], které rozhořčil záměr císaře Severa zrušit jejich výjimečné postavení v říši, už tak nalomené Diocletianovými reformami. Někteří důstojníci se obrátili na Maxentia, který žil na statku poblíž hlavního města, aby přijal purpur. Římský [[plebs]] s tím vyslovil souhlas a odmítl tak zároveň jiné Severovo opatření, jehož smyslem bylo uvalit na metropoli normální zdanění (dosud Řím požíval řady privilegií, ačkoli v něm císaři fakticky nesídlili).<ref>Lactantius, ''De mortibus persecutorum'' 26, 2; 3; [[Aurelius Victor]] 39, 47.</ref> Dne [[28. říjen|28. října]] [[306]] byl Maxentius prohlášen císařem, přislíbil vojsku a lidu vysoký [[donativ]] a na svou stranu získal i úřadujícího městského prefekta – vše bez prolévání krve.<ref>[[Zosimos]] 2, 9, 3; Panegyricus XII 16, 2; [[Eutropius]] 10, 2, 3; Lactantius, ''De mortibus persecutorum'' 23, 1; 26, 1–3; Aurelius Victor 40, 5; [[Anonymus Valesianus]] 3, 6.</ref>
== Vláda ==
[[Soubor:Follis-Maxentius-s3776.jpg|thumb|250px|Maxentiova mince]]Převrat uznala střední a jižní [[Dějiny Itálie|Itálie]], stejně jako [[Afrika (provincie)|Afrika]], [[Sicílie]], [[Sardinie]] a [[Korsika]], severní Itálii však nadále podržel ve své moci západní císař Severus, sídlící v [[Miláno|Miláně]]. Maxentius zprvu nepřijal ani titul ''caesar'',<ref>Titul ''caesar'' se objevuje jen na nejstarších ražbách z Afriky, viz Dietmar Kienast, ''Römische Kaisertabelle'', s. 291.</ref> ani titul ''[[Augustus (titul)|augustus]]'' a spokojil se s netradičním označením ''princeps invinctus'' (neporazitelný vládce), zřejmě v očekávání, že jeho nové postavení upraví Galerius, podobně jako to učinil v případě Konstantinově. Galerius, který si uvědomoval, že systém tetrarchie je vážně ohrožen, však jakékoli uznání striktně odmítl a místo toho dal najevo, že by Severus měl uzurpaci potlačit.
Na jaře [[307]] k tomu Severus přikročil a s armádou složenou většinou z vojáků, kteří sloužili Maxentiově otci Maximianovi, postupoval ze severu na Řím. Z Maxentiova popudu přijal excísař Maximianus opět titul vladaře, což až dosud odmítal, a ukázalo se, že pro výsledek tažení to bylo rozhodující. Velká část Severových vojáků přeběhla u Říma na Maximianovu stranu, Severus musel ustoupit do [[Ravenna|Ravenny]] a nakonec se vzdát. Do Maxentiova držení se tak dostala celá severní Itálie až [[Istrie|Istrii]], přičemž on sám převzal titul ''augustus''.
Nečekaný vývoj událostí císaře Galeria zaskočil a přijetí titulu ''augustus'' narazilo na odpor Maxentiova otce Maximiana. Galerius se v létě roku [[307]] sám vypravil do Itálie, ale ani on ničeho nepořídil, jen vyplenil rozsáhlé plochy na poloostrově.<ref>Lactantius, ''De mortibus persecutorum'' 27, 4; Zosimos 2, 10, 3n.</ref> Jelikož Maxentius nařídil v září zavraždit zajatého excísaře Severa, došlo k rozkolu mezi ním a otcem. Na konferenci v [[Carnuntum|Carnuntu]] v listopadu [[308]], konané za přítomnosti Diocletiana, Galeria a Maximiana, byl Maxentius vyhlášen za veřejného nepřítele a Maximianus podruhé rezignoval na císařský titul.
Od roku [[309]] postupně vzrůstalo napětí mezi Maxentiem a novým ''augustem'' západu [[Licinius|Liciniem]], dosazeným na trůn v Carnuntu. Vztahy s Konstantinem zásadně narušily spory o držbu Hispánie i nejasná smrt Maximiana Herculia, která se dala přičíst na vrub Konstantinovi. Přirozeným Maxentiovým spojencem se stal ''caesar'' [[Maximinus Daia]] na východě, muž stejně ambiciozní jako Maxentius a zároveň protivník dvojce Galerius-Licinius. Systém tetrarchie, tak jako zavedl Diocletianus, byl v troskách.
V roce [[310]] oslavil Maxentius triumf nad [[Lucius Domitius Alexander|Domitiem Alexanderem]], který se nakrátko zmocnil severní Afriky,<ref>Zosimos 14, 4.</ref> a v roce následujícím se mu smrtí císaře Galeria ztenčila řada nepřátel. Na obranu před Liciniem byla opevňována [[Raetie]],<ref>CIL V 8054.</ref> nakonec však nečekaně udeřil Konstantin, nikoli Licinius. Návrh Maximina Daji, aby s ním Maxentius uzavřel oficiálně spojenectví, nemohl být pro rychlý vývoj událostí realizován.
== Smrt ==
Konstantin táhl proti Maxentiovi s asi čtyřicetitisícovou armádou, v níž byly zastoupeny četné germánské sbory.<ref>Válku Konstantin vágně zdůvodňoval Maxentiovou "tyranií". Viz [[Kleine Pauly]], díl 3, článek ''Maxentius'', sloupec 1105.</ref> Jeho protivník se zdržoval s jádrem vojska v Římě, stihl však v severoitalských městech rozmístit své posádky. V první větší bitvě u [[Turín]]a byla Maxentiova [[Jezdectvo|jízda]] poražena a krátce na to se vzdalo i [[Miláno]]. Po dobytí [[Verona|Verony]] a [[Aquileia|Aquileie]] postupoval Konstantin po ''[[via Flaminia]]'' na hlavní město.
U Říma došlo k několika šarvátkám a Maxentius dal strhnout [[Bitva u Milvijského mostu|Milvijský most]] přes [[Tibera|Tiberu]] severně od města.<ref>Dokazují to reliéfy na vítězném oblouku Konstantina Velikého v Římě.</ref> Plány císař nakonec změnil a nařídil, aby jeho vojáci přešli po narychlo zřízeném pontonovém mostě přes řeku. U Saxa Rubra se rozpoutala bitva, ale postup Konstantinových jednotek se nepodařilo zastavit. Maxentiovi vojáci začali prchat po provizorním mostě, ten se prolomil a Maxentius spolu s jinými utonul v Tibeře.<ref>Epitome de Caesaribus 40, 7; Lactantius, ''De mortibus persecutorum'' 44, 9.</ref> Nazítří bylo jeho tělo vyloveno z vody – nad mrtvým Konstantin vyhlásil ''[[damnatio memoriae]]''.
== Poznámky ==
<references />
== Literatura ==
* ČEŠKA, Josef, ''Zánik antického světa'', Praha 2000. ISBN 80-7021-386-8
* GIBBON, Edward, ''Úpadek a pád římské říše'', Praha 2005. ISBN 80-7309-189-5
* GRANT, Michael, ''Římští císařové'', Praha 2002. ISBN 80-7257-731-X
* PENROSE, Jane, ''Řím a jeho nepřátelé: říše stvořená a zničená válkou'', Praha 2007. ISBN 978-80-86977-10-2
* TREADGOLD, Warren, ''A History of the Byzantine State and Society'', Stanford 1997. ISBN 0-8047-2630-2
* ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol., ''Dějiny Byzance'', Praha 1992. ISBN 80-200-0454-8
* ZOSIMOS, ''Stesky posledního Římana'', Praha 1983.
== Externí odkazy ==
{{commonscat|Maxentius}}
* {{en}} [http://www.roman-emperors.org/maxentiu.htm Maxentiova biografie]
{{Římský císař|funkce=Římský císař|pred=[[Constantius I. Chlorus|Constantius I.]]/[[Flavius Severus]]|po=[[Konstantin I. Veliký|Konstantin I.]]|kdy=[[306]]–[[312]]}}
[[Kategorie:Období tetrarchie]]
| |||