Byzantská říše v době Herakleiovců: Porovnání verzí

'''Období [[Byzantská říše|byzantské říše]] za vlády [[Herakleiovci|Herakleiovců]]''' začalo nástupem [[Herakleios|Herakleia]], zakladatele dynastie, roku [[610]], když svrhl dosavadního [[Seznam byzantských císařů|císaře]] [[Fokas|Foku]]. Záhy po získání moci se vnitropolitická krize říše, počínající již za Fokovy vlády, dále prohloubila, čehož využili perští [[Sásánovci]] a do roku 619 ovládli většinu byzantských východních provincií ([[Sýrie|Sýrii]], [[Palestina|Palestinu]] a [[Egypt]]). Již o tři roky později ale započala byzantská protiofenzíva. Zatímco císař podnikal tažení na východě, odhodlali se [[Perská říše|Peršané]] spolu s [[Avaři|Avary]] k [[obléhání Konstantinopole (626)|útoku]] na [[Konstantinopol]], který ale roku 626 ztroskotal. Porážka u hlavního byzantského města znamenala silné oslabení avarského kmenového svazu a dolehla též na říši Sásánovců, kde začala vrcholit vnitřní krize, jež vyústila v zavraždění [[Seznam sásánovských velkokrálů|krále]] [[Husrev II.|Husreva II.]]<ref name="zást87">{{Citace monografie

| příjmení = Zástěrová

[[Soubor:RomaForoRomanoColonnaFoca.JPG|thumb|[[Fokas|Fokův]] sloup nacházející se na [[Forum Romanum|Foru Romanu]]]]

=== Úpadek říše ===

 

=== Převrat a nastolení Herakleiovců ===

== Změna situace za Herakleia ==

{{podrobně|Herakleios}}

 

=== Prohloubení krize ===

 

=== Obléhání Konstantinopole a jeho důsledky ===

{{podrobně|Obléhání Konstantinopole (626)}}

Zatímco avarské nájezdy se císař pokusil načas vyřešit placením tributu,<ref name="drspic56"/> vytáhla nyní nově reorganizovaná [[byzantská armáda]] proti [[Perská říše|Persii]]. Po vítězné srážce v Arménii se perská vojska stáhla z Malé Asie, ovšem ne nadlouho. Zatímco Herakleios v čele své armády podnikal další tažení na východě, přitáhli Peršané po dohodě s Avary a jejich slovanskými spojenci ke Konstantinopoli a pokusili se jí roku [[626]] [[Obléhání Konstantinopole (626)|dobýt]]. Silné [[Konstantinopolské hradby|městské hradby]] a [[byzantské námořnictvo|byzantské loďstvo]] tomuto náporu odolaly a útočníkům tak nezbylo, než se stáhnout. Po neúspěchu u Konstantinopole vypukly v avarském kmenovém svazu neshody a časté nepokoje, jichž využili Slované žijící v avarském područí k získání samostatnosti.<ref name="drspic57">Drška, Picková, str. 57</ref> Avaři tak na dlouhou dobu vzhledem k vlastním problémům museli od dalších nájezdů na Balkán upustit. Byzantská moc se zde ale také neobnovila, protože většina tehdejšího balkánského území se již ocitla v moci slovanských kmenů.<ref name="zást87">Zástěrová, str. 87</ref>

 

=== Úspěchy na východě a snahy o řešení tamější situace ===

{{podrobně|Monoenergetismus|Monotheletismus}}

Mezitím pokračoval Herakleios ve svém východním tažení. V době obléhání hlavního byzantského města již císař plánoval se svou armádou postup do povodí řeky [[Tigrid]], což se mu ve spojenectví s kočovnými [[Chazaři|Chazary]] podařilo. V prosinci 627 dosáhla v [[bitva u Ninive|bitvě u Ninive]] byzantská vojska rozhodujícího vítězství.<ref name="rad109">Hradečný, str. 109</ref> O několik měsíců později vyvrcholila v Persii vnitropolitická krize, král Husrav II. byl zavražděn a jeho nástupce [[Kavád II.|Kavád II. Šéroé]] uzavřel s Byzancí mír, jímž se vzdal všech dosud získaných území a zároveň podstoupil byzantské říši i nová území v Arménii.<ref name="drspic57"/><ref name="zást87"/> Sedm let po svém odchodu z Konstantinopole se císař triumfálně navrátil do hlavního města a roku 630 byl opět v Jeruzalémě vztyčen [[Kristův kříž]].

 

=== Vzestup islámu a ztráty východních území ===

{{podrobně|Konstantin III.|Heraklonas}}

Jakkoliv byzantská říše dokázala získat nazpět své původní provincie, odmítavý přístup zdejšího obyvatelstva vůči byzantské moci nadále zabraňoval upevnění pozice na znovu dobytých územích.<ref name="zást88"/> To se mělo projevit o několik let později při útoku [[Arabové|Arabů]], kteří se během předchozích let sjednotili na základě nového náboženství zvěstovaného prorokem [[Mohamed]]em – [[islám]]u. Po Mohamedově smrti se začali volit noví vůdcové muslismké obce zvaní [[chalífát|chalífové]]. Za jejich vlády došlo k razantní [[Islámská expanze|územní expanzi]], jíž padla za oběť nejen dlouhými válkami oslabená perská říše, ale i značné části byzantského panství na východě. Přestože první nájezdy se odehrávaly již za chalífy [[Abú Bakr]]a, první rozsáhlejší útoky proti Byzanci byly zorganizovány až chalífou [[Umar ibn al-Chattáb|Umarem]].<ref name="zást92">Zástěrová, str. 92</ref><ref name="hrad111">Hradečný, str. 111</ref> Po velkém arabském vítězství v [[bitva u Jarmúku|bitvě u Jarmúku]] roku [[636]] se byzantská vojska stáhla ze Sýrie. Dva roky nato dobyli Arabové Jeruzalém a Antiochii a postupovali dále do Mezopotámie. Mezitím se během let 637-642 téměř úplně zhroutila [[Sásánovská říše|perská říše]] a Arabové záhy nato vpadli i do Arménie. K ochraně maloasijského území dal Herakleios vyklidit [[Kilíkie|Kilíkii]], jež se měla v budoucích letech stát nárazníkovým pásmem mezi chalífátem a Byzancí.<ref name="zást94">Zástěrová, str. 94</ref> Rychlý arabský postup umožnilo nejen vyčerpání státu po vleklých válkách s Persií, ale i nespokojenost obyvatelstva východních provincií s byzantskou vládou, která byla krom dogmatických sporů živena i velkým daňovým zatížením, neschopností státní správy a korupcí byzantského úřednictva.<ref name="drspic59">Drška, Picková, str. 59</ref> Nábožensky tolerantní a hospodářsky méně náročná muslimská nadvláda se tak zdála být lepší perspektivou.<ref name="zást93">Zástěorvá, str. 93</ref>

 

=== Postupný vznik themat ===

{{viz též|Thema}}

Rozsáhlé ztráty území radikálně změnily vnitřní vývoj celého impéria. Převažujícím národem se v tomto období již stali [[Řekové]] a [[řečtina]] definitivně vytlačila [[latina|latinu]] z pozice oficiálního jazyka říše. Byzanc se tak během 7. století s konečnou platností stala řeckým státem.<ref name="zást93"/> Další změny se dotkly i dosavadního administrativního uspořádání státu. Nebezpečí častých arabských nájezdů, jež se s kratšími přestávkami opakovaly po celý zbytek století, si vyžádalo spojení civilních i vojenských pravomocí do jednoho úřadu, který zastávali velitelé vojenských oddílů zvaní stratégové. Název těchto novým způsobem spravovaných provincií se v následujících staletích vžil pod termínem [[thema]]ta.

 

=== Arabský tlak, vztahy se Slovany a pokračování dogmatických sporů ===

{{podrobně|Konstans II.}}

Po nástupu [[Konstans II.|Konstanta II.]] na trůn nadále pokračovaly vleklé boje s Araby. Byzantská vláda na to odpovídala zdokonalováním obranných opatření v nově se rodících thematech, přesto však opakované nájezdy nejen na souši, ale i na moři, činily ústřední moci i maloasijskému obyvatelstvu značné problémy – původní velkostatky mizely a dříve kvetoucí města se zmenšovala na zlomky své původní rozlohy, nově se opevňovávala a v některých případech se jeho obyvatelstvo přesouvalo na vyvýšená místa v okolí, jež se dala lépe bránit.<ref name="zást94"/> Městský život jako takový v Byzanci upadal.<ref name="hrad115">Hradečný, str. 115</ref>

 

Kromě Malé Asie pokračovala arabská expanze i jinde. Roku 647 padlo africké město [[Tripolis]] a muslimům se tak otevřela cesta do [[kartaginský exarchát|kartaginského exarchátu]], ovšem při útoku na tuto byzantskou provincii byli Arabové odraženi. Zároveň nově postavená arabská flotila dobyla roku 654 [[Kypr]], [[Kós]], vypálila [[Kréta|Krétu]] a o rok později dosáhla velkého vítězství nad byzantským loďstvem poblíž pobřeží [[Lýkie]]. Dočasný oddech poskytla Byzanci vnitropolitická krize v chalífátu, kde proti tehdejšímu vůdci muslimské obce [[Alí]]mu vystoupil roku 656 syrský místodržící [[Mu'ávija I.|Mu'ávija]].<ref name="zást97">Zástěrová, str. 97</ref><ref name="drspic60">Drška, Picková, str. 60</ref> Císař toho využil a mezi lety 657–658 podnikl výpravu proti balkánským Slovanům žijících v okolí Soluně, jež si podrobil a část z nich přesídlil do Malé Asie.{{#tag:ref|Vztahy mezi Byzancí a Slovany ale zdaleka nebyly vždy konfliktní – Řekové se svými sousedy často obchodovali, i když poměr k Byzanci se u každého slovanského kmene různil. Samo vyspělé byzantské prostředí bylo pro část slovanských velmožů natolik přitažlivé, že se někteří z nich oblékali podle byzantského způsobu a mluvili řecky.<ref name="zást100">Zástěrová, str. 100</ref> |group="pozn."}} Konstans se tím snažil zmírnit jejich tlak na Balkáně a zároveň je využít v boji proti Arabům.<ref name="hrad122">Hradečný, str. 122</ref>

 

Byzantská vláda ovšem zasahovala i do poměrů v západních oblastech říše, kde Byzanci po vpádu Langobardů v 6. století zůstala Sicílie, oblasti na jihu Apeninského poloostrova, pruh území spojující Řím s Ravennou, sídla zvláštní provincie, jež se nazývala [[ravennský exarchát]], a dále území v severní Africe se sídlem v Kartágu. Právě v těchto oblastech se zvedl odpor proti Herakleiem ustanovenému monotheletismu, který nadále platil za oficiální učení byzantské říše. Předními odpůrci tohoto hnutí byli papež [[Martin I.]] a tehdy věhlasný teolog [[Maximos Homologetes]], jenž docílil na lateránské synodě konané roku 649 odsouzení monotheletismu. Nestabilní situace v Itálii navíc využil ravennský exarcha [[Olmpios (exarcha)|Olympios]] ke vzpouře proti vládě v Konstantinopoli, toto nebezpečí bylo ale krátce poté zažehnáno, protože Olympios roku 652 zemřel. Konstans posléze Martina i Maxima poslal do vyhnanství, kde oba záhy nato zemřeli.<ref name="zást98">Zástěrová, str. 98</ref>

 

 

=== Úspěšné odražení nového arabského náporu ===

Po smrti Alího roku 661 a postupném upevnění své moci začal nově nastolený chalífa Mu'ávija s novou expanzí. Od roku 663 Arabové každoročně vpadávali do Malé Asie, přičemž tyto útoky byly doprovázeny i nájezdy arabské flotily. Roku [[674]], čtyři roky poté, co se Arabové zmocnili ostrova [[Kyzikos]] ležícího nepříliš daleko od Konstantinopole, zahájilo arabské loďstvo [[Obléhání Konstantinopole (674-678)|blokádu města]]. Zároveň Malou Asií protáhla pozemní armáda, která zabránila přístupu do Konstantinopole i po souši.<ref name="drspic61">Drška, Picková, str. 61</ref> Silné konstantinopolské hradby a byzantské loďstvo vybavené novou zbraní zvanou [[řecký oheň]] dokázaly po pět let úspěšně arabskému náporu čelit a Byzantincům se úspěšně dařilo působit svým nepřátelům značné ztráty. Následně v muslimském vojsku propukly nemoci, jež spolu s nedostatkem potravin donutily roku [[678]] chalífu ke stažení své armády.<ref name="drspic61"/> Zbytek jeho loďstva byl zničen bouří a byzantskými plavidly, takže Mu'ávijovi nezbylo než podepsat mír, na základě něhož vyklidil většinu získaných ostrovů. Dále se zavázal k placení ročního poplatku a vytvoření demilitarizované zóny při hranicích chalífátu a Byzance v Malé Asii.<ref name="hrad123">Hradečný, str. 123</ref> Díky vítězství u Konstantinopole vzrostla prestiž říše jakožto ochránce Evropy před islámskou expanzí a mírová smlouva umožnila císaři Konstantinovi udržet na určitou dobu na východní hranici mír.<ref name="drspic61"/> V této době však vyvstanul Byzanci nový protivník na Balkáně, kde se konstituoval nový státní útvar – [[první bulharská říše]].

 

=== Asparuchův příchod na Balkán a konečné vyřešení dogmatických problémů ===

{{podrobně|Konstantin IV. Pogonatos}}

V době zaneprázdnění Byzance v bojích s Araby se opět slovanské kmeny v okolí Soluně, jež se nikdy plně nepodřídily cizí nadvládě a proto proti nim byly často vysílány vojenské výpravy, opět postavily proti Byzanci a v letech 675–681 několikrát zaútočili na Soluň. Nebezpečnější protivník představoval nový stát turkických Bulharů, kteří ve spojení se sedmi slovanskými kmeny vytvořili v okolí [[Moesie]] zárodky budoucího státního útvaru, bulharské říše, jenž měl v budoucnu zásadním způsobem ovlivňovat politický i etnický vývoj na Balkáně. Byzantinci odpočátku zachovávali vůči [[Prabulhaři|Prabulharům]] odlišný postoj než vůči Slovanům. Zatímco slovanské etnikum plánovala Byzanc postupně podřídit svému vlivu, prabulharský národ představoval nového vnějšího nepřítele, kterého bylo nutno vypudit ze svého území.<ref>Zástěrová, str. 102, 103</ref> V tomto ohledu Konstantin IV. neuspěl. Po několika neúspěšných výpravách se rozhodl uzavřít s bulharským chánem [[Asparuch]]em roku 681 mír, čímž nový balkánský stát de facto uznal.{{#tag:ref|Kromě Asparucha se na Balkáně snažil prosadit Bulhar [[Kuber]], snad Asparuchův příbuzný. Ten sem přitáhl poté, co se se svými poddanými vzbouřil avarské nadvládě, a usadil se poblíž Soluně, jež hodlal dobýt. Jeho plán ale nevyšel, čímž zroskotaly Kuberovy snahy na vytvoření vlastního státu v oblasti Makedonie a málo početné bulharské etnikum se zde později smísilo s tamějším obyvatelstvem.<ref name="zást102">Zástěrová, str. 102</ref>|group="pozn."}} Bulharské nebezpečí zasáhlo i do územní organizace říše, když bylo v Thrákii vybudováno další thema zaměřené právě na obranu proti případným bulharským útokům.<ref name="zást103"/>

 

=== Vláda Justiniána II. ===

{{podrobně|Justinián II.}}

Císař Konstantin IV. zemřel ve 33 letech<ref name="zást103"/> a zanechal po sobě svého mladého syna Justiniána, jenž se po jeho smrti stal novým císařem. Nový panovník se energicky pustil do expanzivní politiky, během let 686–687 vytáhl proti Arabům a vpadl do Arménie, Gruzie a Sýrie. Chalífa [[Abdulmalik]] poté přistoupil na mír, díky němuž byly navýšeny poplatky placené Araby Byzanci a z Kypru se stala demilitarizovaná oblast spravovaná společně oběma říšemi.<ref name="drspic62"/> Na řadu nyní přišli Slované – byzantská vojska vytáhla proti jejich sídlištím v okolí Soluně a mnoho z nich bylo přesídleno do západní části Malé Asie, kde osídlili oblasti vydrancované dříve Araby. Zároveň došlo ve středním Řecku ke zřízení thema [[Hellas]], jež mělo umožnit další šíření byzantského vlivu v této oblasti.

 

=== Uzurpátoři a poslední období vlády herakleiovské dynastie ===

{{podrobně|Leontios|Tiberios III.}}

Nový císař [[Leontios]] si nedokázal udržet vládu na dlouhou dobu. Roku [[697]] Arabové dobyli [[Kartágo]], čímž zpečetili byzantskou vládu v severní Africe, a pokračovali dále na západ, kde jim o několik desítek let později padl do rukou takřka celý [[Pyrenejský poloostrov]]. Záhy po pádu severoafrické provincie došlo k Leontiovu svržení. Novým císařem se stal velitel loďstva Apsimar, jenž po svém nástupu na trůn přijal jméno [[Tiberios III.|Tiberios]]. Ale ani Tiberios nedokázal dosáhnout během své vlády významnějších úspěchů.<ref name="hrad125"/>

 

 

=== Externí odkazy ===

| příjmení =

| jméno =

| jazyk = angličtina

}}

| příjmení =

| jméno =

| překladatelé = Cyril Mango a Roger Scott

}}

| příjmení = Yota

| jméno = Elysabeth

 

{{Dějiny Řecka}}

[[Kategorie:Dějiny Byzantské říše|Herakleiovci]]

[[Kategorie:Herakleiovci]]