Opozice (politika): Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
menší celkové rozšíření, některé reference, odstranění šablony překladu a pahýlu, kat., literatura |
tvorba nové kapitoly, drobné rozšíření |
||
Řádek 1:
[[Soubor:Nelson Mandela-2008 (edit).jpg|thumb|180px|[[Nelson Mandela]] (na snímku z roku 2008) strávil v opozicí více než 40 let]]
'''Opozice''' v [[politika|politickém životě]] jsou politické strany a jejich představitelé nebo skupiny obyvatel, kteří se nepodílejí na [[vláda|vládě]]. Opozice plní důležitou úlohu kontroly a kritiky vlády. Dále funguje jako nabídka alternativ k vládní politice a je připravena vládu v případě potřeby nahradit.
Prvním historicky doloženou a oficiální opozicí byli římští [[Tribun lidu|tribunové lidu]]. Pokud se pominou státy západní Evropy a [[Angličtina|anglicky]] mluvící země, tak se existence legální opozice výrazněji rozšířila až v 2. polovině 20. století.<ref name="Novák223">{{Citace monografie
České slovo opozice pochází z latinského ''oppositus'', což se překládá jako postavený proti, protilehlý. V politice existují 2 základní druhy opozice:▼
| příjmení = Novák▼
* opozice v nejvšeobecnějším (obecném) smyslu▼
| jméno = Miroslav▼
* opozice v [[Instituce|institucionálním]] významu▼
| rok = 1997▼
Opozici v obecném smyslu pojmenoval [[politolog]] Ghita Ionescu tímto způsobem: „Opozice v širokém slova smyslu se vztahuje na každé postoje nebo činy, dohodnuté, živelné nebo záměrné, ojedinělé nebo stálé, přicházející ze strany formálních nebo neformálních skupin nebo jednotlivců, uskutečňované za každých okolností a všemi prostředky, namířené proti existující moci."▼
| titul = Systémy politických stran ▼
| vydavatel = Sociologické nakladatelství▼
| místo = Praha▼
| počet stran = 275▼
| poznámky = [dále jen Novák]▼
}}</ref>▼
Zvláštním případem je tzv. [[antisystémová opozice]]. Tímto pojmem se označují politické strany, které se snaží změnit nejen vládu, ale i politické uspořádání jako celek.
Do pojmu institucionální opozice spadají hlavně politické strany. Pokud jsou zastoupeni v [[parlament]]u, označují se za parlamentní opozici, v opačném případě se mluví o mimoparlamentní opozici.▼
Pravděpodobně nejdůležitější popis a rozbor opozice v demokratickém systému podal ve svém díle americký politolog [[Robert A. Dahl|Robert Dahl]].<ref name="Kubát">{{Citace monografie
| příjmení = Kubát
| jméno = Michal
Řádek 20 ⟶ 28:
| poznámky = [dále jen Kubát]
| isbn = 978-80-7363-285-4
}}</ref><ref
▲ | příjmení = Novák
== Základní definice ==
▲ | jméno = Miroslav
▲České slovo opozice pochází z latinského ''oppositus'', což se překládá jako postavený proti, protilehlý. V politice existují 2 základní druhy opozice:
▲ | rok = 1997
▲* opozice v nejvšeobecnějším (obecném) smyslu
▲ | titul = Systémy politických stran
▲* opozice v [[Instituce|institucionálním]] významu
▲ | vydavatel = Sociologické nakladatelství
▲Opozici v obecném smyslu pojmenoval [[Politologie|politolog]] [[Ghita Ionescu]] tímto způsobem: „Opozice v širokém slova smyslu se vztahuje na každé postoje nebo činy, dohodnuté, živelné nebo záměrné, ojedinělé nebo stálé, přicházející ze strany formálních nebo neformálních skupin nebo jednotlivců, uskutečňované za každých okolností a všemi prostředky, namířené proti existující moci."
▲ | místo = Praha
▲ | počet stran = 275
▲Do pojmu institucionální opozice spadají hlavně politické strany. Pokud jsou zastoupeni v [[parlament]]u, označují se za parlamentní opozici, v opačném případě se mluví o mimoparlamentní opozici.
▲ | stránky = 225
▲ | poznámky = [dále jen Novák]
V nedemokratickém systému se opozice označuje jako nelegalizovaná nebo také neuznaná. Většinou ji není možné definovat jako nelegální, protože vládní režim ji často nezakáže, ale přesto pronásleduje.<ref>Kubát, str. 27.</ref>
▲ | isbn = 80-85850-22-2
▲}}</ref>
== Historie institucionalizované opozice ==
Řádek 38 ⟶ 45:
Ve [[středověk]]u měli panovníci často opozici v [[církev|církvi]] a jejích institucích. V [[18. století]] začala být opozice součástí státní moci a to prostřednictvím parlamentu, který měl možnost podílet se na některých vládních rozhodnutích. Později začala opozice existovat v podobě dvou navzájem si konkurujících složkách státní moci, např. mezi dvěma komorami parlamentu. Podnět k tomu dala i vláda [[Jakobíni|jakobínů]] v [[Národní konvent|Konventu]], kteří zde za [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]] soustředili velkou část moci do svých rukou. V [[19. století]] začala institucionalizovaná opozice ve větším měřítku fungovat nezávisle na státní moci a to ve formě politických stran.<ref>Kubát, str. 43-44.</ref>
Pokud se vezmou lidské dějiny jako celek, tak existence pokojné a legální opozice příliš umožňována nebyla. V konkrétním příkladě stranické opozice byly vyjímkou zejména státy západní Evropy a [[Angličtina|anglicky]] mluvícího světa. Situace se změnila až s rozšířením demokracie do zemí jižní Evropy v 70. letech, [[Jižní Amerika|Jižní Ameriky]] v letech 80. a s pádem [[Komunismus|komunismu]] ve střední a východní Evropě po roce [[1989]].<ref name="Novák223">
V posledních letech dochází podle některých politologů k možnému omezování moci opozice v členských zemích [[Evropská unie|Evropské unie]] ve prospěch unijních orgánů. V některých současných demokratických zemích ztrácí vládní oponenti svou pozici i v důsledku omezování moci parlamentu ve prospěch vlády. Parlament je totiž často místo, kde je opozice nejaktivnější.<ref>Kubát, str. 48-50.</ref>
Řádek 44 ⟶ 51:
== Funkce a nástroje politické opozice ==
V demokratické společnosti je základní funkcí opozice oponovat vládě a případně nastoupit na její místo. V nedemokratickém státě je hlavním cílem opozice bojovat proti vládnímu režimu a nahradit jej jiným.
Mezi ostatní důležité funkce v demokracii patří kontrola vlády, která se odehrává hlavně v parlamentu. Dále se od opozice očekává kritika státní moci, jež by ale vůči ní měla nabízet alternativu.
Velká část politologů klade velký důraz na umírněnost opozice v demokracii. Například [[Raymond Aron]] ve své knize zhruba uvádí, že politický soupeř by neměl být vnímán jako válečný nepřítel a cílem opozice by neměla být destrukce vlády. Politika totiž většinou není bojem mezi dobrem a zlem a neměla by být chápána v morálních kategoriích.<ref>{{Citace monografie
Řádek 67 ⟶ 75:
== Politická opozice podle Roberta Dahla ==
Nejvýznamnějším teoretikem zabývajícím se politickou opozicí v demokratické společnosti je americký politolog Robert Dahl.<ref name="Kubát"/> V roce 1966 představil stále uznávanou práci ''Political Oppositions in Western Democracies'', ve které popsal příklady politické opozice. Podle této práce existuje šest hledisek pro rozlišení těchto příkladů:
* '''organizační soudržnost a koncentrace politické opozice'''
* '''soutěživost politické opozice'''
Řádek 75 ⟶ 83:
* '''strategie politické opozice'''
'''Organizační soudržnost a koncentrace opozice''' závisí do jisté míry na druhu [[Stranický systém|stranického systému]] příslušné země. Nejsilnější pozici má opozice v tzv. [[bipartismus|bipartistickém systému]], ve kterém se střídají u moci dvě politické strany. Hůře je na tom v tzv. [[multipartismus|multipartismu]], druhu stranického systému, kde je více politických stran. V této situaci musí strany utvářet koalice a nemají takovou jistotu, že se po volbách dostanou k moci a opozice je zde tedy více rozdělena. Vždy ale záleží na pevnosti politických stran a míře disciplinovanosti jejích členů.<ref>Kubát, str. 56-58.</ref>
'''Soutěživost opozice''' je určena nejen stranickým systémem, ale i [[Volební systém|systémem volebním]]. Největší míra soutěživosti je ve státě, kde fungují dvě hlavní politické strany a zároveň [[většinový volební systém]]. V tomto případě strany mohou pouze vyhrát a nebo prohrát a nejsou tedy tolik nuceny k vzájemné spolupráci. Situace je jiná u [[Poměrný volební systém|poměrného volebního systému]] v rámci kterého existuje více politických stran. Dohoda mezi politickými stranami je zde pravděpodobnější.<ref>Kubát, str. 58-60</ref>
V případě '''místa setkání mezi opozicí a vládou''' jsou čtyři situace nebo místa, které určují podobu opozice:
Řádek 91 ⟶ 99:
* změna zvláštních prvků vládní politiky
* změna struktury [[Politický systém|politického systému]]
* změna [[Sociální struktura|sociálně]] [[ekonomika|ekonomické]] struktury<ref>Kubát, str. 60-61.</ref>
'''Strategie opozice''' jsou čtyři základní a další dvě, které se používají ve zvláštních situacích. Čtyři hlavní [[strategie]] jsou:
Řádek 99 ⟶ 107:
* proměnlivá strategie - v případech, který souvisí s předchozí strategií, kdy je moc ve státě rozdělena na mnoho úrovních a mezi mnoho jednotlivců.
Ve zvláštních situacích může dojít ke strategii, v rámci které se politické strany sjednotí a to z důvodu buď vnitřního či vnějšího státního ohrožení. Obrácenou strategii používají strany s [[Revoluce|revolučními]] cíly. Tyto strany chtějí stát zničit a nebo změnit [[Ústava|ústavní]] zvyklosti, na kterých je stát postaven. Příkladem mohou být [[Nacismus|nacisté]] v [[Německo|Německu]].<ref>Kubát, str.
== Antisystémová politická opozice ==
Pojem [[antisystémová strana|antisystémové opozice]] je úzce spjat s italským politologem [[Giovanni Sartori]]m, který sice tento pojem nevymyslel, ale přesto je považován v podstatě za jeho autora.<ref>Kubát, str. 71-72.</ref> Podle Sartoriho tzv. užší definice zahrnujeme do antisystémové opozice takové politické strany, které se nesnaží jenom změnit vládu, ale politické uspořádání jako celek. Tyto strany vyznávají [[ideologie]] neslučitelné s hodnotami daného politického systému a snaží se o soustavné a intenzivní narušení tohoto systému. V České republice mezi antisystémové strany někteří politologové, jako např. [[Michal Kubát]], zařazují [[
| příjmení = Fiala
| jméno = Petr
| příjmení2 = Ryszard
| jméno2 = Herbut
| rok = 2003
| titul = Středoevropské systémy politických stran. Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko
| vydavatel = Dokořán
| místo = Praha
| počet stran = 255
| stránky = 47-48
| poznámky =
| isbn = 80-210-3091-7-4
}}</ref>
Antisystémové strany by se ale neměly podle Michala Kubáta zaměňovat s tzv. stranami extrémními (neplést s extremistickými). Extrémní strany jsou strany, které sice stojí na okraji politického spektra, ale nesnaží se zničit politické uspořádání jehož jsou součástí. Příkladem takovéto strany v České republice bylo v 90. letech [[Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa|Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa (SPR-RSČ)]].<ref>Kubát, str. 84, 130.</ref>
== Konkrétní příklady opozice ==
Řádek 110 ⟶ 133:
Pokud použijeme kritéria, podle kterých definuje opozici politilog Robert Dahl můžeme obecně říci, že česká opozice je tvořena větším počtem politických stran, které se v některých případech stále ještě vyvíjejí, je tedy ''méně soudržná a koncentrovaná''. V parlamentu a ve volbách spolu politici ''spolupracují a zároveň soutěží'', nutí je k tomu poměrný volební systém, v rámci kterého uzavírají různé koalice. Podle dalšího Dahlova hlediska je ''místem setkání mezi vládou a politickou opozicí parlament''. Právě tam se (během často dlouhých jednání) rozhoduje, kdo sestaví vládu a kdo jí bude v budoucnosti oponovat. Čtvrté kritérium amerického politologa v případě České republiky znamená, že opozice je ''dobře rozlišitelná'', je tedy jasné které strany jsou vládní a které opoziční. Vyjímkou v tomto případě bylo v českém státě období, kdy zde platila tzv. [[opoziční smlouva]], podepsaná zástupci [[ODS]] a [[ČSSD]]. Za páté, ''cílem opozice je změna členů vlády a některých prvků její politiky'', pouze někdy se jí jedná o změnu sociálně ekonomické struktury společnosti, snaha o změnu podstaty politického uspořádání je v případě české opozice spíše výjmečná. A nakonec strategií českých opozičních stran je hlavně ''parlamentní vyjednávání'', které rozhodne o jejich budoucnosti.
Určitou zvláštností ve vývoji opozice v České republice byla tzv. opoziční smlouva. Opoziční smlouva je běžně užívaný název pro ''Smlouvu o stabilním politickém prostředí v České republice'' z července [[1998]]. Jednalo se o dohodu uzavřenou mezi ČSSD a ODS po předčasných [[Parlamentní volby v Česku 1998|parlamentních volbách]] v tom samém roce. Touto smlouvou se ODS zavázala tolerovat menšinovou vládu ČSSD po celou dobu jejího působení v letech 1998-2002. Mnozí politologové ji ale označovali v podstatě za smlouvu koaliční. Byl to například [[Michal Klíma]], který o ní hovořil jako o „skryté tiché velké koalici".<ref
| příjmení = Klíma
| jméno = Michal
| rok = 2001
| titul = Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství
| vydavatel = Radix
| místo = Praha
| počet stran = 180
| stránky = 21
| poznámky = [dále jen Klíma]
| isbn = 80-86031-29-2
}}</ref> Podle politologa [[Miroslav Novák (politolog)|Miroslava Nováka]] opoziční smlouva ještě neznamenala koalici těchto dvou stran, ale toleranční patent, který na ni roku [[2000]] navazoval, již vznik „skutečné parlamentní koalice" umožnil.
Od [[Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2010|voleb do Poslanecké sněmovny]] v květnu 2010 je v České republice hlavní opoziční stranou [[Česká strana sociálně demokratická]]. Vládním oponentem v parlamentu je i Komunistická strana Čech a Moravy.
=== Opozice ve Velké Británii ===
| |||