Pchu I: Porovnání verzí

Velkou ránou v Pchu Iho životě se stala smrt jeho matky v roce [[1921]], když podstoupila [[Opium|opiovou]] sebevraždu. V Zakázaném městě směl žít a pobírat vládní penzi 4 miliony [[jüan]]ů ročně až do roku [[1924]]. Rok nato bylo otevřeno jako Palácové muzeum veřejnosti. Po odchodu ze Zakázaného města se dostal do finančních potíží, které řešil prodejem cenných sbírkových předmětů. Se svou manželkou a císařovnou [[Wan Žung]] ({{Cizojazyčně|zh|婉容}}) a druhou ženou [[Wen Siou]] ({{Cizojazyčně|zh|文繡}}) se usadil v [[Japonsko|japonské]] koncesi v [[Tchien-ťin]]u.

 

[[Soubor:Puyi-Manchukuo.jpg|right|thumb|Pchu I jako vládce [[Mančukuo|Mančukua]].]]

Po [[Japonsko|japonské]] [[Invaze|invazi]] do [[Mandžusko|Mandžuska]] a vytvoření loutkového státu [[Mančukuo]] se stal v roce [[1932]] formální hlavou tamního režimu. V závěru [[Druhá světová válka|2. světové války]] byl zajat [[Sovětský svaz|sovětskou]] armádou a deportován do Sovětského svazu. Jako válečný zločinec pak stanul také před [[Tokijský proces|Tokijským tribunálem]]. V roce [[1950]], rok po vyhlášení [[Čínská lidová republika|Čínské lidové republiky]], byl vydán zpět do Číny. Dalších 9 let strávil v nápravném zařízení ve [[Fu-šun]]u v provincii [[Liao-ning]] (jako vězeň číslo 981). V roce [[1964]] byla vydána jeho autobiografie.<ref>Vyšla také v Česku – viz Aisin Gioro Pchu-i. ''Byl jsem posledním císařem čínským''. Přel. Martin Hála. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-082-9</ref> Po propuštění pracoval jako zahradník v [[Pekingská botanická zahrada|Pekingské botanické zahradě]] a později jako [[Archivnictví|archivář]] na [[Univerzita|univerzitě]] v [[Peking]]u. Zemřel v roce [[1967]] ve věku 61 let na [[Rakovina|rakovinu]] [[Ledviny|ledvin]]. Byl pochován na obyčejném [[hřbitov]]ě jako řadový občan.