Obrozenecké pojetí, které převzalo národní hnutí v 19. století a téměř celá literární bohemistika až po závěr 20. století, pobělohorskou dobu a její literaturu hodnotilo jako úpadkovou. NovátorskouUrčitou avýjimku nadlouhoz osamocenoutoho pracítvořily bylopráce dnesprvní jižpoloviny 20. legendárnístoletí ''České literární baroko'' (1938) od možná až přespříliš prokatolického [[Josef Vašica|Josefa Vašici]], které se snažilo ukázat pozitivní stránky českého barokního písemnictví a ''České baroko'' (1941) [[Zdeněk Kalista|Zdeňka Kalisty]]. Především od r. 1989 se bouřlivě rozvíjí česká barokistika a hodnoty českého literárního [[české baroko|baroka]] postupně začínají být oceňovány i širší veřejností. Mezi přední současné autory zabývající se tímto tématem patří např. [[Alexandr Stich]] nebo [[Miloš Sládek]]. Bylo publikováno několik výborů z děl barokní prózy, především kazatelské, a známějším se stalo například básnické dílo [[Bedřich Bridel|Bedřicha Bridela]], ale i písňové texty [[Adam Michna z Otradovic|Adama Michny z Otradovic]].
Samozřejmě přijímané teze o přerušené kontinuitě jazykově-literární a národní získávají ve světle nejnovějších výzkumů značné trhliny. Doba přibližně 150 let je navíc příliš dlouhá, aby byla možno ji pojímat jako jeden jednotlitýjednolitý celek s jednoduchou dynamikou úpadku.
