Pragmatická sankce: Porovnání verzí

'''Pragmatická sankce''' byl dokument vydaný [[19. duben|19. dubna]] [[1713]] ve [[Vídeň|Vídni]] císařem [[Karel VI.|Karlem VI.]], celým jménem ''Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouzského'' v němž byla ustanovena ''nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské''. Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po [[Karel VI.|Karlu VI.]] pro jeho vlastní děti, tedy i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky. V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců [[Josef I. Habsburský|Josefa I.]] a [[Leopold I.|Leopolda I.]]

 

Do roku [[1723]] uznaly pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie (český sněm [[12. říjen|12. října]] [[1720]], moravský sněm [[17. říjen|17. října]] [[1720]], slezský sněm [[25. říjen|25. října]] [[1720]]; [[Chebsko]] pak přijalo pragmatickou sankci [[21. říjen|21. října]] [[1721]]).

 

* [[1740]] po nastoupení [[Marie Terezie]] na trůn začaly [[Války o rakouské dědictví]]

* S podporou [[Anglie]] uhájila [[Marie Terezie]] své dědictví s výjimkou [[Slezsko|Slezska]], [[Parma|Parmy]] a [[Piacenza|Piacenzy]].

 

Pragmatická sankce zůstala základním zákonem až do konce monarchie. Datum jejího vyhlášení 19. dubna 1713 bývá někdy v historiografii pokládáno za symbolický počátek jednotného „rakouského“ státu.

 

U Pragmatické sankce z roku 1713 je nutné ale oddělit právní formu a obsah od věcného obsahu. Z hlediska práva je Pragmatická sankce novým prvkem zákonodárství v habsburské monarchii, ačkoliv forma „sankce“ či „deklarace“ není úplně ideální způsob podání v této tak závažné věci (klasický zákon by asi byl závažnější, ovšem vzhledem ke stále platným zemským zřízením zemí monarchie zase obtížněji prosaditelným). Obsahem příliš nepřekvapí až na klauzuli, jistě zajímavou, nicméně krátkou, že nástupnictví bude nově postaveno (tak jak se uvádí výše). Pragmatická sankce v podstatě vyjmenovává starší právní zakotvení habsburské moci a rodu ve středoevropských stavovských zemích spojených personální unií panovníka a centralizovanou správou. Jedná se zejména o volební revers Ferdinanda I. (1545), dva testamenty Ferdinanda II. (1621, 1635), tajnou smlouvu Habsburků o nástupnictví po smrti Karla II. španělského (smlouva datována 1703) a konečně první verzi zmíněné Pragmatické sankce, ovšem v době, kdy byl ještě Karel VI. svobodný a tudíž nepočítal s absencí mužského potomka. Spíše se mělo jednat o upřednostnění Karlovy větve oproti smlouvě z roku 1703, která tuším ještě upřednostňovala větev jeho bratra císaře Josefa I. (+1711) a zabránila tak možnému nástupu cizích pretendentů prostřednictvím Josefových dcer a sester. S nástupem dcery Karla VI. počítala až aktualizovaná verze Sankce.