Sedmiletá válka: Porovnání verzí

Po rychlém postupu do vnitrozemí se [[9. září]] podařilo Prusům dobýt [[Drážďany]] a [[11. září]] obklíčit saskou armádu v opevněném táboře u [[Pirna|Pirny]]. Téhož dne 33&nbsp;000 rakouských vojáků pod velením [[Polní maršál|polního maršála]] [[Maximilian Ulysses Browne|Browna]] přicházejících Sasům na pomoc obsadilo [[Děčín]] a [[Ústí nad Labem]]. Král Fridrich II. si byl dobře vědom skutečnosti, že tímto manévrem mu Rakušané zablokovali přístup do Čech po vodě<ref>Stellner (2000), s. 89.</ref> a vzhledem k tomu, že se obléhání Sasů se neúnosně protahovalo, rozhodl se nepřátelskou armádu zatlačit dál od saských hranic.<ref>Richter, s. 98.</ref> Velením sboru, který měl tento úkol provést, pověřil maršála Keitha. Zbylých 30&nbsp;000 vojáků dál pokračovalo v obléhání sedmnáctitisícového saského vojska u Pirny.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kolektiv |jméno = Autorů | odkaz na autora = | titul = Vojenské dějiny Československa II. díl | vydání = 1 | místo = Praha | vydavatel = Naše vojsko | rok = 1986 | isbn = | poznámka = Dále jen: ''Vojenské dějiny Československa'' | strany = 206 | jazyk =}}</ref> Maršál Keith svých 28&nbsp;749 mužů<ref>Stellner (2000), s. 91.</ref> vedl do Čech směrem přes [[Petrovice (okres Ústí nad Labem)|Petrovice]]. Ležení nechal rozložit severně od Ústí nad Labem, kam [[28. září]] dorazil i král Fridrich. [[30. září]] se dalo vojsko pod přímým velením pruského krále na pochod k [[Lovosice|Lovosicím]], kde [[1. října]] došlo k prvnímu velkému střetu války. [[Bitva u Lovosic]] se ve svém počátku vyvíjela úspěšněji pro císařskou stranu. V jednu chvíli dokonce Fridrich II. pod dojmem porážky opustil bojiště.<ref>Stellner (2000), s. 92.</ref> Nakonec se však pruskému maršálu Bevernovi podařilo překonat odpor pravého nepřátelského křídla a Rakušané byli nuceni vyklidit bitevní pole, přičemž se spořádaně stáhli do nové linie za hořícími Lovosicemi. Král Fridrich považoval bitvu za své další vítězství, Rakušané střetnutí hodnotili poněkud střízlivěji a jeho výsledek pokládali za nerozhodný. Následující den se Brownovi vojáci přesunuli za řeku [[Ohře|Ohři]] k [[Budyně|Budyni]], kde strávili zimu.<ref>Richter, s. 109.</ref>

Mezitím Fridrich II. nečekal na to, až na něj spojenci svorně udeří a rozhodl se zničit rakouskou armádu ještě v zimních kvartýrech.<ref>Stellner (2000), s. 117</ref> V dubnu třemi pochodovými proudy vpadnul na území Čech a překvapené rakouské oddíly hnal směrem k české metropoli. Pouze při [[Bitva u Liberce|střetnutí u Liberce]] byl sbor [[Hrabě|hraběte]] Königsegga schopen klást spořádaný odpor. Avšak netrvalo dlouho a byl pruskou přesilou donucen k ústupu.<ref>Richter, s. 118.</ref> Brownova armáda se postupně shromáždila před hradbami [[Praha|Prahy]]. Zde [[6. května]] došlo k mohutnému střetu obou armád nazvaný [[bitva u Štěrbohol]]. Fridrich II. obešel pravé křídlo Rakušanů a po těžkých ztrátách se mu podařilo využít mezery, která se vytvořila v jejich linii. Tím bitvu rozhodnul. Část ustupujících jednotek (40 000 mužů)<ref>Vojenské dějiny Československa, s. 208.</ref> se ukryla za hradbami Prahy, část se rozptýlila po Čechách, některé se přidaly k záložní armádě pod velením maršála [[Leopold Daun|Leopolda Dauna]], který byl v době bitvy 50 km od Prahy poblíž [[Sadská|Sadské]]. V bitvě byl smrtelně zraněn maršál Browne a byl zabit pruský maršál Schwerin. Fridrich, stejně jako Rakušané, ztratil zhruba 14 000 mužů. 50 000 zanechal u obležené Prahy, několik tisíc zajišťovalo zásobovací cesty z Pruska, se zbytkem, asi 30 000 vojáky, vytáhl proti více než 40 000 Daunově vojsku. [[18. června]] se obě armády utkaly v [[Bitva u Kolína|bitvě u Kolína]]. Rakušanům se podařilo díky vhodně zvolenému terénu a početní převaze zvítězit. Fridrichova armáda ztratila necelou polovinu početního stavu a byla nucena se stáhnout k obléhané Praze. [[20. června]] Prusové zrušili obléhání a začali se ve dvou proudech stahovat zpět do Saska, kde se [[8. srpna]] spojili se zbytkem armády.[[Soubor:Schlacht von Leuthen.JPG|thumb|300px|Pruští gardisté v bitvě u [[Lutyně (Dolní Slezsko)|Leuthenu]], dnešní [[Dolnoslezské vojvodství]], Polsko]] [[26. června]] se Daunovy jednotky spojily s vojáky v Praze a vrchní velení nad celou armádou převzal Karel Lotrinský. Po dalších taktických přesunech zůstala proti sobě obě vojska stát v [[Horní Lužice|horní Lužici]], kde se pruský král snažil [[princ]]i Karlovi vnutit rozhodující bitvu. Když se mu toto nepovedlo, zanechal zde armádu pod velením Bevernského vévody Augusta Viléma a sám se s 12 000 vojskem<ref>Richter, s. 138.</ref> vydal čelit postupujícím Francouzům. Pod tlakem z Vídně nakonec Karel Lotrinský [[7. září]] u Moysu vítězně napadl sbor generála Winterfeldta{{#tag:ref|Při střetnutí u Moysu byl generál Winterfeldt zabit. Pro Fridricha II. představovala jeho smrt citelnou ztrátu. Když se dozvěděl o jeho smrti zoufale zvolal: „Proti davu svých nepřátel snad najdu účinné zbraně, ale nikdy už nezískám druhého Winterfeldta!“|group=pozn.}} a Rakušané pak dále pokračovali na území Slezska. Jejich pochod byl však velmi pomalý a Bevernova armáda jim stále unikala. Nakonec se princ Karel rozhodnul táhnout ke slezské metropoli [[Svídnice (Polsko)|Svídnici]].<ref>Stellner (2000), s. 154.</ref> Ta padla Rakušanům do rukou [[12. listopadu]]. Navíc, povzbuzen ruskými úspěchy, dal princ Karel rozkaz podmaršálkovi Hadikovi, aby s 3 500 jezdci vpadnul do [[Braniborsko|Braniborska]]. Hadikovi se [[16. října]] podařilo proniknout až do [[Berlín]]a, jehož obyvatelé byli donuceni zaplatit 215 000 [[Jáchymovský tolar|tolar]]ů výpalného. Po obsazení Svídnice dostal Karel Lotrinský pokyn z Vídně, aby obsadil také [[Vratislav (město)|Vratislav]]. Před jejími hradbami se [[22. listopadu]] utkal se zakopanou armádou Augusta Viléme Bevernského. Za oboustranně vysokých ztrát (Prusové přišli o 6 200 mužů, Rakušané o 5 802 mužů) se Rakušanům podařilo Prusy z jejich pozic vytlačit a Vratislav oblehnout. O dva dny později Bevernského vévodu zajala hlídka [[Pandur|pandurů]].<ref name=c>Stellner (2000), s. 163.</ref>{{#tag:ref|Říkalo se, že se vévoda Bevernský nechal zajmout úmyslně, aby uniknul Fridrichovu hněvu.<ref name=c/>|group=pozn.}} Vratislav kapitulovala [[25. listopadu]].

Jednoznačným vítězem celého sedmiletého zápolení se stala Velká Británie.<ref>Stellner (2000), s. 319.</ref> Tento triumf ji stál 161 milionů liber a na 20 000 vojáků,<ref>Stellner (2000), s. 312.</ref> avšak ziskem pro ni byla nadvláda nad světovými oceány a čelní postavení coby průmyslové velmoci. Pro Francii byla válka velkým fiaskem a doplatila tak na vedení slabých a vratkých ministerských, či dvorských klik.<ref name=a1>Stellner (2000), s. 313.</ref> Během konfliktu, jenž ji stál 70 000 lidských životů a 700 milionů livrů (její státní dluh navíc činil 1 700 milionů livrů),<ref name=a2>Stellner (2000), s. 312 – 313.</ref> prohrála zápas o koloniální a námořní prvenství a již nikdy se jí tento stav nepodařilo změnit.<ref>Stellner (2000), s. 314.</ref> Rakousko za válku zaplatilo 140 000 mrtvými a zraněnými vojáky spolu se 160 000 civilními obyvateli.<ref name=a2/> Nepodařilo se mu však dosáhnout ani jednoho cíle vytyčeného na počátku války, navíc jeho státní dluh dosáhl částky 271 milionů [[gulden]]ů. Zároveň přišlo o výsadní mocenskou pozici v římsko-německé říši a o tento post se do budoucna muselo dělit s Pruskem. To ve válce přišlo o 180 000 vojáků a na 320 000 civilistů,<ref>Stellner (2000), s. 322.</ref> přesto se mu díky jeho panovníkovi a odhodlání vyšších vrstev obyvatelstva podařilo odolat náporu nepřátel.<ref>Stellner (2000), s. 330 – 331.</ref> Navíc udrželo územní zisky z předchozích válek, donutilo Evropu akceptovat jeho přítomnost ve velmocenského systému<ref>Stellner (1998), s. 349.</ref> a oproti jiným účastníkům konfliktu nezůstaly jeho státní finance v deficitu. Fridrich II. po podepsání hubertusburgského míru stále ještě disponoval částkou 30,25 milionu [[Jáchymovský tolar|tolar]]ů. Souhrnem tedy lze za vítěze konfliktu považovat Velkou Británii, Hannoversko, Portugalsko, Prusko a Rusko.{{#tag:ref|Podle Františka Stellnera paradoxně patří mezi vítěze i Rusko. Přestože mu válka nepřinesla žádný územní zisk, během let 1757 – 1762 na bojištích jasně prokázalo, že je schopno porazit nejlepší armádu v Evropě a přinutilo spojence, aby v něm viděli rovnocenného partnera.<ref>Stellner (2000), s. 320 – 321.</ref>|group=pozn.}} Zásadní prohru utrpěla v první řadě Francie, dále pak Rakousko, Švédsko a Sasko.<ref name=a1/>