Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 2 148 bajtů ,  před 9 lety
'''France Bevk''' (* [[17. září]] [[1890]], Zakojca u Cerkenem - † [[17. září]] [[1970]], [[Lublaň]]) slovinský spisovatel,realistický realistaprozaik a lidovýbásník, překladatel. Psal také pod pseudonymem Pavel vypravěčSedmak.
{{Subpahýl/dne|20100524163110}}
 
'''France Bevk''' (* [[17. září]] [[1890]], Zakojca u Cerkenem - † [[17. září]] [[1970]], [[Lublaň]]) slovinský spisovatel, realista a lidový vypravěč
==Životopis==
 
France Bevk se narodil v horské vesnici Zakojca. Navštěvoval školu v [[Kranj]]i, [[Koper]]u a Goricia. Když mu bylo 16 let, vyšel mu v časopise ''Domači prijatelj'' povídka ''Vstajenje''. Po skončení základní školy šel jako obchodní učeň (v 17 letech), po doporučení děkana France Knause, který všiml jeho příspěvků v časopise ''Slovenec'', na pedagogickou školu. Se spolužáky se rozhodl vydávat je studentský list ''Alfa'', který vycházel, do té doby než se o tom dověděli profesoři. Také Bevkova tvořivost se nezastavila. Nadále ještě posílal svoje básně studentskému listu ''Zora'' a redaktorce ''Domačega prijatelja'' Zofce Kvedrov. Po maturitě, roku 1913, šel učit do vesnice Orehek, později byl přeložen do Novak nad Cerknem. Čtyři roky po maturitě, za 1. Světové války byl vojákem na východní frontě a na krátkou dobu i na vojenské škole v [[Maďarsko|Maďarsku]]. Během války byl stíhán za protirakouské myšlenky.
 
Když se vrátil, opustil učitelský post a stal se redaktorem lublaňského ''Večenaga Lista''. Když je přestali vydávat, rozhodl se pro řízení kulturní rubriky ''Slovenec''. Současně svůj čas věnoval divadlu – vedl ochotníky a režíroval je. Na konci roku 1920 se navzdory fašistickému útisku vrátil do Gorice a zachovával slovinský jazyk svými romány. Na jaře 1935 byl společně s Francetem Steletem in Josipem Vidmarjem ve Španělsku. Tam je spřátelil se Zoranem Mušičem (malířem). [[Fašismus]] stále více utiskoval Slovince v Přímoří, také Bevk okusil fašistické vězení. Roku 1943 uprchl s vězení a stal se jedním z nejdůležitějších vůdců národněosvobozeneckého hnutí na Slovinském přímoří.
 
Po druhé světové válce nadále žil v [[Terst]]u, poté v Lublani, kde roku 1970 umírá. V roce 1953 se stal členem SAZU (Slovinská akademie věd), získal dvakrát Prešerenovu cenu a to v letech 1949 a 1954. Obyvatelé [[Nová Gorice|Nové Gorice]] mu s hrdostí postavili pomník, po něm se jmenuje také hlavní náměstí, pak také knihovna.
41

editací