Jindřich III. Míšeňský: Porovnání verzí

}}</ref>|group="pozn."}} Roku 1251 se Jindřich zřejmě dohodl se svým tchánem českým králem Václavem I. a nevystoupil s nároky svých synů z prvního manželství na uprázdněný vévodský trůn v Rakousku. <ref>''Velké dějiny'', str. 40</ref> {{#tag:ref|[[Štýrská rýmovaná kronika]] ovšem tvrdí, že rakouští stavové se původně v Triebensee dohodli o nabídce Rakous synovi Jindřicha Jasného, ale při zastávce v Praze přesvědčilje Václav I. přesvědčil, aby si raději zvolili Přemysla Otakara.<ref>České dějiny'', str. 827</ref>|group="pozn."}} O tři roky později, za vlády [[Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara]] uzavřel spojenectví s říšskými fojty z Gery, Plavna a Weidy, kteří se cítili ohroženi ztrátou držení lén, která měli od českého krále. Markrabě jim slíbil pro případ útoku z české strany okamžitou pomoc a ubezpečil je, že svá dosud česká léna by poté obdrželi jako léna míšeňská. Jako švagr bezdětného českého krále se v případě Přemyslovy smrti chystal ujmout jeho země.<ref>''Velké dějiny'', str. 58</ref>{{#tag:ref|Jindřichův vnuk [[Fridrich I. Míšeňský|Fridrich]] byl později zasnouben s prvorozenou dcerou Přemysla Otakara [[Kunhuta Přemyslovna|Kunhutou]].<ref>''Velké dějiny'', str. 126</ref> |group="pozn."}}

Na Jindřichově dvoře v období braniborské správy českého království krátce pobýval malý [[Václav II.]], když jej [[Ota V. Braniborský|Ota Braniborský]] znovu odvedl z Čech.<ref>{{citace monografie | jméno=Kateřina| příjmení=Charvátová| titul=Václav II. Král český a polský|vydavatel=Vyšehrad| místo= Praha | rok=2007 | jazyk = |strany=60|isbn =978-80-7021-841-9 | poznámka [Dále jen Václav II.]}}</ref> {{#tag:ref|Přímo ze strýcova drážďanského dvora se Václav vracel na jaře 1283 do Prahy.|group="pozn."}} Později se míšeňský markrabě společně s vratislavským vévodou [[Jindřich IV. Vratislavský|Jindřichem Probusem]] stal prostředníkem při mírovém ujednání mezi Václavovým otčímem [[Záviš z Falkenštejna|Závišem z Falkenštejna]] a nevlastním bratrem [[Mikuláš Opavský|Mikulášem]].<ref>''Václav II.'', str. 76</ref>