Monetarismus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Externí odkazy: {{Makroekonomické směry}} |
→Externí odkazy: 1. HOLMAN R. A KOL.: Dějiny ekonomického myšlení. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2001, s. 457 – 481. 2. SIRŮČEK P.: Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií. Slaný, Melan |
||
Řádek 8:
Oproti americkým monetaristům se evropští, zejména pak britští monetaristé, více soustředili na problematiku otevřené ekonomiky, zejména pak měnových kurzů. Monetaristé upřednostňují plovoucí kurzy.
Tento směr je nejstarší a nejvlivnější z neokonzervativních teorií. Někdy bývá označován jako monetarismus I nebo friedmanovský monetarismus. Počátky této teorie spadají do poloviny 50. let, nejvíce je rozpracovávána v 60. a 70. letech a v první polovině 80. let má významný vliv na politiku mnoha zemí. Od druhé poloviny 80. let vliv monetarismu slábne, přesto je
i dnes využívána řada jeho koncepcí. Nejvýraznější osobností toho směru je Milton Friedman.
Monetarismus vychází hlavně z kvantitativní teorie peněz. Podle Friedmana můžeme položit mezi tyto dvě věci rovnítko. Zde je také veden hlavní spor s neokeynesiánci, kteří obhajují fiskalismus. Monetaristé tvrdí, že peníze jsou příčinou změn v ekonomice, zato keynesovci předpokládají pravý opak. To je, že peníze jsou výsledkem činnosti v ekonomice.
Základní důraz kladli monetaristé na nabídku peněz, kterou považovali za hlavní faktor růstu a možné nestability. Poptávka po penězích je funkcí několika proměnných a je stabilní. Řízení měnového agregátu je základním předpokladem stability a ekonomického růstu. Růst peněžní zásoby měl být stejný jako vývoj potencionálního produktu. Při tomto řízení měnového agregátu je třeba stanovit stabilní a transparentní dlouhodobá pravidla.
Friedman považoval inflaci za čistě peněžní jev a tvrdil, že je potřeba proti ní bojovat. Kritizoval keynesovce za vyvolávání inflačních tlaků. Na rozdíl od keynesovců, kteří jako nástroj měnové politiky považovali řízení úrokové míry, preferují monetaristé kontrolu množství peněz v oběhu. Monetaristé chtějí malý stát a poukazují na nebezpečí státních zásahů. Pokud vláda zvyšuje své výdaje a financuje to půjčkami od domácích osob, tak pouze vytlačuje soukromé výdaje. K růstu inflace dochází tehdy, jsou-li vládní výdaje financovány zvyšováním peněžní zásoby.
Friedman také upravil myšlenku Phillipsovy křivky. Tvrdil, že Phillipsova křivka tak, jak ji popsal Phillips funguje v pouze krátkém období. V dlouhém období je tato křivka vertikální. Tuto myšlenku obhajuje na příkladu, kdy vláda pomocí fiskálních a monetárních nástrojů stimuluje poptávku s cílem snížit přirozenou míru nezaměstnanosti. Krátkodobě se nezaměstnanost sníží, ale po rozplynutí peněžní iluze, zhruba 6 až 9 měsíců, se vrací nezaměstnanost do normálního stavu. Peněžní iluze znamená, že lidé mají pocit, že jim vzrost reálný důchod a proto nabízí více práce, což se v dlouhém období ukáže jako omyl, protože lidem narostl pouze nominální důchod. Na druhé straně inflační očekávání si lidé zabudovali do svých požadavků a vzniká takzvaný jev setrvačné inflace. Z toho plyne závěr, že v dlouhém období není možné volit mezi velikostí nezaměstnanosti a inflace.
== Externí odkazy ==
| |||