'''Quido Kocian''' ([[7. březen|7. března]] [[1874]], [[Ústí nad Orlicí]] - [[3. leden|3. ledna]] [[1928]], [[Hořice|Hořice v Podkrkonoší]]) byl vynikající sochař, patřící k předním představitelům [[český|českého]] umění přelomu [[19. století|19.]] a [[20. století]]. Jeho tvorbu lze charakterizovat jako originální formu [[symbolismus|symbolismu]], pro níž je typická výrazná [[expresionismus|exprese]] a přítomné jsou v ní i [[secese|secesní]] prvky. Filosoficky lze jeho umělecké sdělení považovat za [[existencialismus|existencionalistické]]. Bývá řazen po bok dalších významných současníků - [[František Bílek|Františka Bílka]], [[Ladislav Šaloun|Ladislava Šalouna]] nebo [[Bohuslav Kafka|Bohuslava Kafky]], s nimiž ho spojuje zájem o [[psychologie|psychologii]] moderního člověka, o temné stránky jeho povahy a nejvnitřnější hnutí lidské duše. Oblíbený motiv smrti jej v pozdějších letech postavil též do role sochaře funerálních motivů.
== Biografie ==
Quido Kocian se narodil v Ústí nad Orlicí v rodině kameníka. Nejdříve studoval kamenickou školu, kde se již natolik projevil jeho tvůrčí talent, že jeho další studium na umělecko-průmyslové škole v Praze bylo logickým pokračováním. Kocian byl žákem [[Josef Václav Myslbek|Josefa Václava Myslbeka]]. Ještě během studií na umělecko-průmyslové škole vytvořil své pojetí Myslbekova sousoušísousoší „Ctirad a Šárka“, které natolik uchvátilo tehdejší odbornou kritiku, že mu ve srovnání s jeho učitelem přisoudila větší uměleckou hodnotu. Kdosi tehdy napsal , že „žák přerostl svého učitele“. To byla pro Kociana medvědí služba, neboť do té doby jemu velmi příznivě nakloněný Myslbek se s ním rozešel. Rozchod se vykládá tak, že Myslbek byl tradicionalista a nové expresivní pojetí svého žáka mu nevyhovovalo. Daleko spíše se však zřejmě jednalo o záležitost ješitnosti. Skutečnost na Kociana natolik negativně zapůsobila, že přerušuje studia a na nějaký čas opouští Prahu.
Během svých cest navštíví [[Itálie|Itálii]] a [[Francie|Francii]], kde se setkává s významnými osobnostmi tehdejšího sochařství, především pak s nejvýraznější z nich, Francouzem [[Auguste Rodin|Augustem Rodinem]]. Po svém návratu vytváří jedno ze svých nejvýznamnějších děl „Abelova smrt“, které mu svou originalitou vrátilo prátelstvípřátelství i náklonnost J.V .Myslbeka. Kocianova témata jsou výhradně tragická a umělecké vyjádření tvůrce velmi přesvědčivé a vyhýbající se schematismu. Jak bylo řečeno jedním z jeho obdivovatelů „osobní lidská zkušenost je jím povýšena na samotný základ umění“. Nebál se ukázat tragické a negativní stránky člověka v plné své podstatě (např. „Válka“). Jak už to u vynikajících českých umělců bývá, Kocian se během života nedočkal docenění. Vzhledem k tomu, že nikdy neslevil ze svého přesvědčení a neopustil autenticitu ve svém výrazu, stal se posléze jedním z četných případů umělce, jemuž jeho genialita přinesla nevděk a odsun na vedlejší kolej. Kocian byl dlouho zapomenut a až v posledních letech jej znovu objevujeme. Jeho díla dlouho ležela zapomenuta v depozitářích nebo se povalovala v odkladových prostorách škol. Po letech první výstava jeho prací proběhla v dubnu až květnu [[2005]] v [[Obecní dům|Obecním domě]] v Praze. O této výstavě byl [[Jana Hádková|Janou Hádkovou]] natočen televizní dokument.
