|
| vydavatel = The Online Hadracha Center
| jazyk = anglicky
}}</ref> v [[izrael]]ském [[Tel Aviv]]u ve 21.30 místního času, na konci [[demonstrace]] za podporu
[[Mírová dohoda z Osla|mírové dohody z Osla]]. Pachatelem byl [[Jigal Amir]], [[jemen]]ský [[Židé|Žid]] a radikální [[Sionismus|sionista]],<ref name="kronika">{{Citace monografie
| autor = Kolektiv autorů
| odkaz na autora =
| strany = 1456
| jazyk =
}}</ref> který se ostře stavěl proti mírové dohodě i proti Rabinovým mírovým iniciativám jako takovým.
== Pozadí události ==
Atentát na izraelského premiéra a ministra obrany [[Jicchak Rabin|Jicchaka Rabina]] byl vyvrcholením izraelského ultra-ortodoxního [[disent]]u vůči mírovým procesům z Osla. I přes Rabinovy nesporné vojenské zásluhy, nebyl izraelskými ortodoxními konzervativci a vůdci strany [[Likud]] příliš respektován, jelikož tito považovali celý mírový proces jako Rabinovu snahu připravit Izrael o jím okupovaná území. Navzdory obviněním z řad Likudu se Rabin naopak zaměřil na posílení postavení Izraelských osad na okupovaných územích. Měl naopak v plánu udělit [[Organizace pro osvobození Palestiny|Organizaci pro osvobození Palestiny]] až devadesátiprocentní kontrolu nad [[Arabové|arabskou]] populací sídlící na [[Západní břeh Jordánu|Západním břehu Jordánu]], přičemž by Izraeli zůstalo 70 % okupovaných území. Během veřejného projevu v [[Kneset]]u Rabin zdůraznil, že by „Izrael měl mít absolutní volnost v úkonech, která by vedla ke splnění hlavních bezpečnostních cílů a k jejich trvalému upevnění.“
Nepřátelství vůči Rabinovi nicméně neustalo, ortodoxní konzervativci společně tvrdili, že jakékoliv stažení Izraele z židovských území by se rovnalo [[Hereze|herezi]]. Demonstrace pořádané Likudem se tedy neustále zostřovaly a získávaly na intenzitě. Tehdejší vůdce strany Likud (a pozdější ministerský předseda) [[Benjamin Netanjahu]] obvinil Rabina z „odvracení se od židovských tradic...a od židovských hodnot.“ Během protestů proti mírovým dohodám z Osla, které Netanjahu svolával, se objevovaly [[plakát]]y vyobrazující Rabina v uniformě jednotek [[Waffen SS]] nebo jako terč v hledí odstřelovací pušky. Rabin naopak obvinil Netanjahua z vyvolávání nepokojů, což striktně odmítl.
== Atentát ==
[[Image:RabinSquare.jpg|thumb|left|250px|Místo demonstrace před atentátem: [[Rabinovo náměstí]] a [[Tel Aviv]]ská radnice.]]
Po skončení mírové demonstrace za podporu dohody z Osla, vyšel ministerský předseda Jicchak Rabin hlavním východem z budovy Tel Avivské radnice a začal sestupovat po přístupových schodech směrem ke své limuzíně. V tu chvíli na něj byly vypáleny tři střely, které jej zasáhly do prsou, břicha a roztříštily mu páteřní obratle.<ref name="kronika" />
Pachatelem byl Jigal Amir, který byl studentem [[Ješiva|Ješivy]] na [[Bar-Ilanova univerzita|Bar-Ilanově univerzitě]] v [[Ramat Gan|Ramat Ganu]]. Amirovi se silně protivily Rabinovy mírové snahy a především podpis dohody z Osla, jelikož se domníval, že stažení Izraele ze Západního břehu Jordánu by znamenalo „odvrácení se od židovského dědictví, které bylo naplněno vybudováním osad právě na Západním břehu.“ Amir začal Rabina vidět jako ''[[din rodef]]a'', tedy jako pronásledovatele ohrožujícího židovský národ. Koncepce ''din rodef'' nebyla součástí tradičního židovského práva a byla vzkříšena až teprve [[rabín]]y z [[New York|newyorského]] [[Brooklyn]]u a rabíny působícími v osadách na okupovaných územích. Podle koncepce din rodef by Amir mohl dostatečně odůvodnit odstranění Rabina, jakožto hrozby pro židovské osadníky.
Arim byl okamžitě po střelbě zneškodněn Rabinovou osobní ochrankou<ref name="kronika" /> i spolu s vražednou zbraní, poloautomatickou pistolí [[Beretta 81]]. Postřelen byl i člen ochranky Joram Rubin, který byl zasažen třetí střelou, která Rabina minula.<ref name="tam">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Barak
| jméno = T.
| vydavatel = Tel Aviv Newspaper
| jazyk = anglicky
}}</ref><ref>Perry D: ''Israel and the Quest for Permanence'', str. 216.</ref> Shodou okolností studoval Rubin geografii na stejné univerzitě jako atentátník Arim. Těžce ranění Jicchak Rabin byl neprodleně převezen do tel avivské nemocnice [[Tel Aviv Medical Center]], kde však po čtyřiceti minutách umírá z důvodu velké [[krev]]ní ztráty a průstřelu [[plíce]]. Rabinův tiskový mluvčí [[Eitan Haber]] o tomto neprodleně informuje před vstupem do nemocnice slovy:
<blockquote>''Vláda Izraele v šoku a s velkým zármutkem oznamuje, že zemřel ministerský předseda Jicchak Rabin, dnes v Tel Avivu. Budiž požehnáno jeho památce.''</blockquote>
Při ohledání Rabinova těla byl v jeho kapse nalezen zkrvavený útržek papíru s textem oblíbené izraelské písně [[Shir LaShalom]], která je považována za mírovou hymnu, která paradoxně vyjadřuje smutek nad nemožností znova oživit mrtvého člověka a dále touhu po věčném míru.
== Reakce a pohřeb ==
[[File:Kikar rabin.jpg|thumb|Památník na atentát vedle telavisvké radnice má tvar polámané skály.]]
Atentát na Rabina byl velkým šokem pro celý izraelský lid.<ref name="kronika" /> Poblíž místa činu, na [[Náměstí Králů Izraele]] (později přejmenovaného na Rabinovo náměstí) se následně konala četná shromáždění a vzpomínkové akce. Podobné akce se konaly i poblíž Rabinova bydliště Knesset i u atentátníkova domu. Na Rabinovu počest byly nejen po celém Izraeli pojmenovány četné ulice a veřejné budovy (jmenuje se po něm např. i ulice v německém [[Stuttgart]]u ''Yitzhak-Rabin-Strasse'').
Pohřeb Rabina se konal dne 6. listopadu na [[Herzlova hora|Herzlově hoře]] v [[Jeruzalém]]ě, kde je nyní pochován. Pohřbu se účastnili zástupci z celého světa včetně osmdesáti hlav států.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení =
| jméno =
}}</ref>
Na den Rabinova úmrtí byl ve shodě s [[Židovský kalendář|židovským kalendářem]] stanoven den národního smutku.
== Důsledky události ==
[[File:Rabins' Grave.JPG|thumb|left|Hrob Jicchaka Rabina na hřbitově Herzlova hora]]
Smrt Jicchaka Rabina silně ovlivnila následné Izraelsko-Palestinské vztahy, v tom smyslu, že bylo poté velmi těžké nalézt společnou řeč, která by vedla k udržení mírových vztahů mezi židovským státem a Palestinou. Izraelské osady na okupovaných územích se staly velkým ohniskem nesváru, který trvá až do dnešních dnů (2009). Trvalé důsledky Rabinovy smrti popisuje britský autor Charles D. Smith slovy: „Přízrak dalších atentátů či případné občanské války v Izraeli, který by nastala v případě stažení se z okupovaných území, posílil izraelského ministerského předsedu [[Ehud Barak|Ehuda Baraka]] v rozhodnutí posílit expanzi osad s připomenutím velké touhy osadníků po trvalém míru s Palestinci, a dále tato událost napomohla k větší toleranci Izraelských aktivit ze strany amerických mírových vyjednávačů, kteří si ovšem uvědomili i negativní důsledky těchto expanzivních aktivit.“
Atentát též napnul již tak špatné vztahy mezi [[Izraelská strana práce|Izraelskou stranou práce]] a stranou Likud do naprosto bezprecedentní míry. Napjatá atmosféru pak dále rozvířil Bibi Netanjahu, který následujícího roku odmítl uznat den národního smutku za zesnulého Jicchaka Rabina, což mu vdova po Rabinovi oplatila zákazem pronést řeč na vzpomínkovém ceremoniálu za svého zesnulého manžela.
Po Rabinově smrti nastoupil do funkce ministerského předsedy Šimon Peres,<ref name="kronika" /> který neprodleně provedl několik zásadních kroků ke splnění dohody z Osla. Smith o tomto napsal: „Izraelské vojenské síly se ke konci roku 1995 stáhly ze šesti klíčových měst z Oblasti A a z více než čtyř set vesnic v Oblasti B.“ 20. ledna 1996 se konaly volby do palestinské samosprávné vlády, čímž byl splněn jeden z bodů z Deklarace zásad z roku 1993.<ref>Kronika 20. století, str. 1459</ref>
{{citát|Dvacet sedm let jsem byl mužem války. Vedl jsem boje, pokud nebyla šance na mír. Vždy jsem však věřil, že většina lidí touží po míru a je ochotna využít možnosti míru docílit. Násilí ničí základy izraelské demokracie. Mělo by být odsouzeno. Mělo by být odsouzeno, vykořeněno a izolováno. Násilí není cestou Státu Izrael.|[[Jicchak Rabin]]; poslední projev na velkém shromáždění v Tel Avivu, 4. listopadu 1995<ref name="kronika" />}}
| 