Theodor W. Adorno: Porovnání verzí

'''Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno''' ([[11. září]] [[1903]] – [[6. srpen|6. srpna]] [[1969]]) byl [[Němci|německý]] [[filosofie|filosof]], teoretik [[muzikologie|hudební vědy]], [[estetika|estetik]] a spolu s [[Max Horkheimer|M. Horkheimerem]] nejvýznamnější představitel kritické teorie [[frankfurtská škola|frankfurtské školy]].

V 21 letech ukončil Adorno studium promocí o [[Edmund Husserl|Edmundu Husserlovi]] u Hanse Cornelia. 1925 odchází studovat hudební kompozici do Vídně u [[Alban Berg|Albana Berga]] a klavír u Eduarda Steuermanna. Seznamuje se s Arnoldem Schönbergem, Antonem von Webern a [[György Lukács|Györgem Lukácsem]]. Zpátky ve Frankfurtu posiluje kontakt k Institutu pro sociální výzkum, který vede Max Horkheimer. 1931 se Adorno habilituje prací ''Konstrukce estetického u Kierkegaarda'' a stává se soukromým docentem filozofie ve Frankfurtu. 1933 je zbaven úřadu a odchází do anglického Oxfordu. 1937 se oženil s Margaretou Karplus, inženýrkou chemie. 1938 společně emigrují do USA. Adorno se stává členem [[Institutu pro sociální výzkum]] v New Yorku a podílí se na ''Princeton Radio Research Project''. 1941 přesídluje Adorno do Los Angeles a píše společně s Maxem Horkheimerem ''Dialektiku osvícenství''. Dále píše v tomto období ''Filozofie nové hudby'', ''Minima Moralia'' a spolupracuje s německým spisovatelem [[Thomas Mann|Thomasem Mannem]].

1949 se vrací do Frankfurtu jako mimořádný profesor filozofie na Frankfurtské univerzitě. Po obnovení Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu v roce 1950 se Adorno ujímá funkce zástupce ředitele.

 

== Dílo ==

Adorno založil spolu s [[Max Horkheimer|M. Horkeheimerem]] tzv. [[Kritická teorie|Kritickou teorii]] [[Frankfurtská škola|Frankfurtské školy]], cílem byl interdisciplinarní výzkum moderních společenských jevů, které připouštějí příklon k totalitním tendencím v demokratických uspořádáních. Kritika modernity je popsaná v ''Dialektice osvícenství''. Moderní doba se vyznačuje převážením racionálního myšlení, které mělo lidstvo osvobodit od strachu a udělat je pány. Moderní masové výrobní procesy a kapitalismus zaměřené na pokrok a ekonomický růst ale lidi znovu zotročilo. Nové prostředky zotročení se zdají býti sice méně přímé, mají zato větší globální dopad a jsou navíc neustále živené moderním výzkumem a technologiemi.

 

 

''Estetická teorie'' je Adornovo poslední dílo. Vyšla v Německu z Adornovy pozůstalosti v roce 1970 a vydala ji Adornova žena Gretel Adorno a Rolf Tiedemann. Toto dílo zůstalo torsem a mělo by být chápáno jako fragment, ne jako autorova konečná zamýšlená verze. Dílo bylo zanecháno jako souvislý text. Konečná podoba knihy není výsledkem její fragmentárnosti, nýbrž podrobení její formy obsahu. Autor se brání stupňovité argumentaci, v které jedno vyplývá z druhého, a spíše se snaží obsah zachytit prostřednictvím montáže řady komplexních prvků, které mají stejnou váhu a jsou proto koncentricky seřazené. Jejich konstelace (uspořádání) pak spoluutváří určitou ideu, která odhaluje pravdivý obsah (Wahrheitsgehalt). Umění zprostředkovává poznání. Přístup k pravdě uměleckého díla získáme pouze odpoutáním se od běžných teorií o podstatě pravdy (adekvační teorie, koherence nebo pragmatický přístup). Umělecká pravda je podle knihy dialektická, postupně odhalující a nepoměrná. Každé dílo má podle Adorna vlastní obsah (Gehalt) utvořený vnitřní dialektikou mezi obsahem (Inhalt) a formou (Form). Pravdivost či nepravdivost uměleckého díla je možno kriticky posoudit pochopením vnitřního uspořádání díla a sociokulturních souvislostí totality, jejíž součástí umělecké dílo je.