Jupiter-C: Porovnání verzí

Raketa byla třístupňová. První stupeň byl převzat z rakety [[Redstone]] a jeho nádrže byly prodlouženy o 2,4 metru. Byl vybaven jedním motorem [[Rocketdyne]] [[A-7]], jež spaloval v té době novou směs tvořenou ze 60% [[Asymetrický dimethylhydrazin|asymetrickým dimethylhydrazinem]] a 40% [[Diethylentriamin|diethylentriaminem]], zvanou hydyn. Hydyn byl silně korozivní a toxický (stejně jako hydrazin), ale jeho výhodou bylo samovolné vzplanutí při kontaktu s kapalným kyslíkem, tudíž nebyly problémy se zážehem, jako v případě prvních raket Atlas. Další předností byla jeho čistota, ostatní paliva absorbovala vodu a další nečistoty ze vzduchu, ale hydyn pojal pouze malé množství oxidu uhličitého a kyslíku. Jeho cena byla dost vysoká, v cenách roku 1956 vycházel jeden kilogram na 0,8 dolaru, zatím co kilogram RP-1 (kerosenu) tehdy stál 0,05 dolaru.

Druhý a třetí stupeň byly tvořeny zmenšenými [[Raketový motor na tuhé pohonné látky|raketami na tuhé pohonné látky]] [[MGM-29 Sergeant]], někdy bývají označovány ''Baby Sergeant''. Rakety byly uloženy v kruhových objímkách a z venčí byly kryty kuželovitým krytem. Druhý stupeň byl sestaven z jedenácti raket a třetí ze tří. [[Raketa]] postrádala jakýkoli naváděcí systém horních stupňů, proto bylo využito stabilizace [[rotace|rotací]]. K roztočení sloužil [[elektromotor]] uložený v prvním stupni, který roztáčel druhý a třetí stupeň, jenž byly uloženy v [[Kuličkové ložisko|kuličkových ložiscích]]. [[Otáčky za minutu|Rychlost rotace]] se pohybovala mezi 450-750 ot/min a byla předem naprogramovaná, systém tak nedokázal reagovat na aktuální vibrace nosiče. Roztáčení vyšších stupňů se odehrávalo ještě před startem. Řízení prvního stupně obstarával gyroskopický autopilot, který ovládal atmosferická směrová křidélka i křidélka na výstupu plynů z trysky. Jako startovací rampa byla použita jednoduchá ocelová deska. Po startu se raketa postupně navedla na dráhu se sklonem 40° k horizontále. V čase 155-157 sekund, po dohoření prvního stupně, byly odpáleny výbušné šrouby, které oddělilioddělily prázdnouvyprázdněnou sekcičást prvního stupně s nádržemi a motorem, zatím co přístrojová sekce prvního stupně a vyšší stupně pokračovaly v letu. Pomocí čtyř křidélek u paty přístrojové sekce byl zbytek rakety naveden do horizontálního letu a po 250 sekundách byl radiovým signálem z pozemního střediska vydán pokyn k oddělení přístrojové sekce a zážehu druhého stupně. Třetí stupeň pak vynesl náklad na vrchol dráhy ([[apogeum]]).

'''Jupiter-C''' sloužil jako testovacíexperimentální základnanosná suborbitální raketa pro testy ablativně[[Ablace|ablativního]] chlazenýchchlazení čelníchbojových krytůhlavic raket při návratu do atmosféry v sestupné fázi letu. Původní koncepce byla vyvinuta von Braunem pro zrušený projekt Orbiter, který byl zvažován společně s námořním [[Vanguard (raketa)|Vanguardem]] a [[SM-65 Atlas|Atlasem]] letectva jako nosič prvního amerického satelitu. Po úspěchu sovětského [[Sputnik 1|Sputniku 1]], byl Jupiter-C prodloužen o třetí stupeň a přejmenován na [[Juno I]], která úspěšně dopravila satelit [[Explorer 1]] na oběžnou dráhu.

*[[20. září]] [[1956]] - MaketaNafunkční 4. stupeň a maketa satelitu, hmotnost ~14 kg, apogeum 1100 km, rychlost při návratu 7 km/s

*[[15. květen]] [[1957]] - Test vrchníhoablativně krytuchlazené makety bojové hlavice, apogeum 560 km

*[[8. srpen]] [[1957]] - Test vrchníhoablativně krytuchlazené makety bojové hlavice, apogeum 460 km