Slavná revoluce: Porovnání verzí

'''Slavná revoluce''' ([[angličtina|anglicky]] '''Glorious Revolution''') nebo '''Revoluce roku 1688''', vedla ke svržení krále [[Jakub II. Stuart|Jakuba II.]] spojenectvím parlamentaristů a armády vedené [[Republika spojených nizozemských provincií|nizozemským]] místodržitelem [[Vilém III. Oranžský|Vilémem Oranžským]]. Ten poté nastoupil na anglický trůn jako Vilém III. Tato událost je úzce svázána s [[Války Velké aliance|válkami Velké aliance]] na kontinentální [[Evropa|Evropě]]. Odstranění [[Katolická církev|katolického]] Jakuba II. ukončila možnost obnovení vlivu katolické církve v [[Anglie|Anglii]] a snížila tolerování nekonformního protestantismu. Pro katolíky to ale znamenalo katastrofu – bylo jim na více než sto let odebráno právo volit do parlamentu nebo se stát jeho poslancem. Rovněž se nemohli stát armádními důstojníky a panovník nesměl být katolíkem nebo se oženit s katoličkou.

 

[[Soubor:James II of England.jpg|thumb|left|[[Jakub II. Stuart]]]]

V průběhu své tříleté vlády byl Jakub zapojen do politických sporů mezi katolíky a [[protestantismus|protestanty]] i sporů o to jaký vliv v politice náleží panovníkovi a parlamentu. Jeho největším problémem bylo to, že byl katolíkem. Whigové neuspěli v pokusu o jeho odstranění z trůnu v letech [[1679]] a [[1681]] a jeho hlavními spojenci byli Toryové. Po jeho korunovaci roku [[1685]] se parlament skládal především z Toryů. Jakubův pokus změnit zákony podporující postavení [[Anglikánská církev|Anglikánské církve]] mu jeho spojence odcizil. Jakub se snažil vytvořit zázemí vznikem ''královské strany'' a roku [[1687]] zahájil politiku náboženské tolerance a vydal Deklaraci svobody vyznání (''Declaration of Indulgence''). Spolu s katolíky, odpadlíky z anglikánské církve a nonkonformisty chtěl vytvořit spojenectví pro emancipaci katolicismu.

V dubnu [[1688]] Jakub znovu vydal Deklaraci svobody vyznání a nařídil aby ji duchovní četli na bohoslužbách. Když mu canterburský arcibiskup a šest jiných biskupů napsali žádost o revizi jeho rozhodnutí byli uvězněni za pobuřování. Události nabraly spád, když se Jakub stal otcem. Do té doby byla Jakubovým nástupníkem jeho protestantská dcera [[Marie II. Stuartovna|Marie]]. Pravděpodobnost nástupnictví katolické dynastie na anglickém trůnu tak byla reálná. Někteří vedoucí představitelé Toryů se sešli s členy strany Wighů aby tento problém řešili.

 

 

Roku [[1686]] se skupina spiklenců setkala v Charborough House v [[Dorset]]u aby naplánovali svržení krále Jakuba. V červnu [[1688]] se konala další schůzka na které se debatovalo o nahrazení Jakuba jeho dcerou Marií a jejím manželem Vilémem Oranžským. Oba byli protestanti a jejich dědečkem byl [[Karel I. Stuart|Karel I.]] Před narozením Jakubova syna patřili oba mezi možné nástupníky. Jakub je ale považoval za nástupníky pouze pokud by akceptovali jeho prokatolický postoj, což oba odmítali obávajíce se narůstajícího vlivu [[Francie]].

Vilém byl také místodržitelem hlavních nizozemských provincií, které se tehdy připravovaly na válku Velké aliance proti Francii. Byl také hlavním činitelem protestantské aliance proti katolicismu a francouzskému absolutismu. Není zcela zřejmé zda bylo spiknutí iniciováno Angličany nebo Vilémem a jeho manželkou. Vilém se snažil ovlivnit anglickou politiku již dříve, když zveřejnil otevřený dopis napadající Jakubovu náboženskou politiku. Zdá se, že narození Jakubova následníka přimělo Viléma k rozhodnutí provést invazi do Anglie v létě roku [[1688]] a začal pro svůj záměr hledat finanční a politickou podporu.

 

[[Soubor:William III of England.jpg|thumb|right|[[Vilém III. Oranžský]]]]

I když se Vilémovy přípravy na invazi odehrávaly v rychlosti nemohly zůstat utajeny. Nalodění bylo zahájeno [[22. září]] a bylo dokončeno [[8. říjen|8. října]]. V ten samý den Jakub vydal prohlášení k anglickému národu aby se připravil na nizozemskou invazi. Vilém [[10. říjen|10. října]] vydal ''Hágskou deklaraci'', která byla v 60 000 exemplářích přeložených do angličtiny rozšířena v Anglii, v níž ujišťoval, že jeho snahou je zachování protestantského náboženství, svolání svobodného parlamentu a vyšetření nástupnictví prince Waleského. Slíbil respektovat Jakubovu pozici. [[14. říjen|14. října]] vydal další prohlášení v níž odmítal úmysl stát se králem a obsadit Anglii.

 

 

Vilém považoval své síly za dostatečně velké aby mohl odrazit případný Jakubův útok. Chtěl se ale vyhnout otevřenému střetu a tak zaujal obrannou pozici ve velké vzdálenosti od Jakubovy armády. Doufal v to, že se jeho angličtí spojenci chopí iniciativy proti Jakubovi a on se soustředí na obranu svých sil. Byl připraven čekat na vhodný okamžik, protože svým vojákům vyplatil žold na tři měsíce dopředu. [[9. listopad]]u Vilém převzal kontrolu nad [[Exeter]]em poté co úředníci opustili město. Od [[12. listopad]]u mnoho šlechticů ze severu země vyjadřovalo Vilémovi, jak přislíbili, podporu. Nicméně zpočátku byla většina lidí opatrná ve vyjadřování svého názoru a spíše pasivně očekávali vývoj událostí.

 

 

Jakub odmítl nabídku Francouzů o poskytnutí vojenské podpory, protože se obával, že by tím ztratil podporu místních obyvatel. Snažil se získat podporu u Toryů ale neuspěl, protože odmítl změnit svůj přístup k vyhlášení náboženské svobody. Jeho vojsko se nacházelo u [[Salisbury]] a Jakub se k němu připojil [[19. listopad]]u. S ohledem na antikatolickou náladu v Londýně neměla část vojska velké nadšení pro boj a i část důstojníků nebyla vůči králi dostatečně loajální. Při prvních drobných střetech dezertovali první důstojníci. [[23. listopad]]u dezertoval a přešel na Vilémovu stranu jeden z jeho hlavních velitelů lord Churchil z Eyemothu a [[26. listopad]]u i jeho vlastní dcera Anna. Obě tyto události byly pro Jakuba velkou ztrátou a sám se vrátil tentýž den do Londýna.

Jakub ze své vlastní vůle odjel pod ochranou nizozemského oddílu do [[Rochester]]u. Vilém v té samé době vjel do Londýna, oblečen celý v oranžovém. Nizozemští důstojníci také dostali příkaz aby nebránili Jakubovi v odchodu ze země pokud by se tak rozhodl. [[23. prosinec|23. prosince]] Jakub odjel, poté co ho o to požádala jeho manželka, do Francie, kde se k ní připojil. To, že Jakubovi bylo umožněno odejít na místo poblíž pobřeží a příkazy k jeho nedbalému střežení, byly z Vilémova pohledu úmyslné, protože zřejmě doufal v to, že Jakub uteče ze země možná i pro to, že nebude chtít riskovat osud [[Karel I. Stuart|Karla I.]] Jakub tak pomohl vyřešit otázku jestli je stále legitimním králem.

 

 

Vilém se [[28. prosinec|28. prosince]] postavil do čela prozatímní vlády a na radu spojenců mezi Wighy svolal shromáždění všech poslanců původního parlamentu [[Karel II. Stuart|Karla II.]] a tím obešel Torye z parlamentu z roku [[1685]]. Toto shromáždění bylo nazváno konventem, protože parlament mohl svolat pouze král. I když byl Jakub v zahraničí měl stále mnoho příznivců. V konventu byli zástupci několika názorů. Jedni chtěli jmenovat Viléma králem, jiní chtěli aby byli panovníky jmenováni Vilém a Marie společně a Toryové chtěli aby byl Vilém jmenován regentem a Marie královnou. Dolní sněmovna se usnesla, že trůn je opuštěný, protože Jakub odjel ze země, zatímco Sněmovna lordů prohlásila, že panovníkem je buď Jakub nebo Marie ale trůn nemůže zůstat opuštěným. Vilém dal Toryům najevo, že mají možnost jmenovat ho králem nebo soupeřit s Whighy bez jeho vojenské podpory, protože v tom případě by opustil Anglii. Poté Sněmovna lordů odhlasovala, že trůn je opuštěn.

Ve Skotsku byla podpora povstání velmi vlažná ale poté co Jakub utekl do Francie, většina členů skotské státní rady odjela do Londýna a nabídla Vilémovi své služby a [[7. leden|7. ledna]] požádali aby se ujal vlády ve Skotsku. Skotský konvent se [[4. duben|4. dubna]] usnesl, že skotský trůn je uvolněný. Formuloval požadavky na práva, které Vilém a Marie akceptovali a s tím i nabídku stát se skotskými panovníky.

 

 

Jakub udržoval v některých částech Británie, v katolickém Irsku a na skotské vysočině, kontakty se svými podporovateli. Tito jeho příznivci, nazýváni [[Jakobité]], byli připraveni odporovat tomu, co považovali za nelegální převrat. První vzpoura ve Skotsku vypukla roku [[1689]]. Byla vedena Johnem Grahamem, který shromáždil armádu ze skotských klanů z vysočiny. V Irsku vedl katolíky, kteří obsadili všechny pevnosti s výjimkou Derry, Richard Talbot. Samotný Jakub se vylodil v Irsku s francouzským vojskem čítajícím asi 6 000 mužů. Válka probíhala v letech [[1689]] až [[1691]]. Jakub utekl z Irska po pokořující porážce v [[Bitva o Boyne|bitvě o Boyne]], ale jakobitský odpor pokračoval až do [[Bitva o Aughrim|bitvy o Aughrim]] v roce [[1691]]. Irští jakobité kapitulovali v souladu s Dohodou v Limericku z [[3. říjen|3. října]] [[1691]]. Navzdory vítězství skotských jakobitů v bitvě u Killiecrankie, bylo jejich povstání potlačeno, z důvodu smrti jejich vůdců a Vilémově vítězství v bitvách u Dunkeldu a Cromdale. Mnoho lidí, zvláště ve Skotsku a Irsku, považovalo dále Jakuba za svého krále a jakobitské vzpoury, hlavně ve Skotsku, pokračovaly i později v letech 1715, 1719 a 1745.

 

 

 

Ačkoli se Vilém v prohlášení z října [[1688]] zavázal tolerovat katolíky nebyl vzhledem k vlivu Toryů v novém parlamentu úspěšný. Toleranční zákon z roku [[1689]] zajistil svobodu vyznání pro nonkonformisty ale ne pro katolíky.

 

 

{{Překlad|en|Glorious Revolution|247925862}}

[[fi:Mainio vallankumous]]

[[fr:Glorieuse Révolution]]

[[gd:An t-Ar-a-mach Glòrmhor]]

[[gl:Revolución Gloriosa]]