Mannerheimova linie: Porovnání verzí

Linie sestávala z izolovaných předsunutých a zdržovacích postů (obvykle se jednalo jen o zpevněné polní opevnění a dřevěné sruby), hlavní linie a rezervní linie. [[Bunkr]]y i pevnůstky byly velmi dobře maskovány a vestavěny do terénu, někdy ale bylo možné odhadnout polohu podle standardního schématu doplňkových opevnění (např. [[protipěchotní zátaras]]y). [[Pevnost]]i postrádaly speciální typy pevnostních zbraní (důsledek škrtů v rozpočtu armády), což snižovalo jejich efektivitu.

 

Hlavní linie o délce 135 km sahala od [[Finský záliv|Finského zálivu]] (kde se napojovala na systém pobřežní obrany tvořený [[minové pole|minovými poli]] a [[pobřežní baterie|pobřežními dělostřeleckými bateriemi]]) přes jezero [[Kuolema]], ves [[Summa]], jezero [[Muolaa]] k řece [[Vuoksi]] a jezeru [[Suvanto]] a dále na sever k řece [[Taipale]] a [[Ladožské jezero|Ladožskému jezeru]], kde její levé křídlo chránily tři pobřežní baterie u vsi Taipale. Síla linie se měnila v závislosti na typu terénu a významu daného úseku opevnění. Za nejcitlivější byla považována oblast tzv. Viipurské brány mezi jezerem Kuolema a řekou Vuoksi, kde rozlehlá brambořiště a hustá síť komunikací vytvářela nejlepší předpoklady pro vedení moderní útočné války. Zde byly zbudovány nejtěžší pevnosti i velká část bunkrů. Betonové pevnůstky byly doplněny protipěchotními a protitankovými zátarasy, dřevěnými sruby a zpevněným polním opevnění.

Naproti tomu nejsevernější část Linie, umístěná převážně v hlubokých lesích a bažinách okolo řeky Taipale, byla tvořena pouze dřevěnými sruby a nehlubokými zákopy. Spoléhalo se na přirozenou sílu obrany spočívající v terénu a špatné přístupnosti oblasti.

 

Rezervní linie se nacházela za důležitější středojižní částí Mannerheimovy linie. Odpojovala se v oblasti Vuosalmi a Vuoksi a pokračovala k řece [[Tali]], městu [[Viipuri]] (Vyborg) a navazovala na pobřežní obranu [[Viipurský záliv|Viipurského zálivu]]. Byla však podstatně slabší a nekryla na rozdíl od hlavní linie klíčové pobřežní baterie na východním břehu Viipurského zálivu, bez jejichž podpory byla obrana západního břehu zálivu příliš slabá, což Rudá armáda prokázala v březnu 1940.

 

Když [[30. listopad]]u [[1939]] Rudá armáda zaútočila na Finsko, nebyla Mannerheimova linie ještě dokončena. Nicméně i nedokončená dokázala ve spojení se statečným a urputným odporem [[finská armáda|finské armády]] zastavit na dva a půl měsíce postup početně silnějšího a lépe vyzbrojeného nepřítele. V krvavých bitvách v oblastech Taipale, Vuoksi, Summy a jezera Muolaa ztratila Rudá armáda minimálně 150 000 mužů. Hlavní linie padla ve své středojižní části [[14. února]] [[1940]], když maršál Mannerheim uznal, že uzavření klíčových průlomů v oblasti Summa a Muolaa již není možné, a nařídil ústup na rezervní linii. Ta až do konce války nepadla (došlo jen k menším průlomům, které sice Finové nedokázali uzavřít, nicméně Rudá armáda je nedokázala rozšířit a využít). Namísto toho ale rezervní linii obešla útokem přes zamrzlý Viipurský záliv. Finské síly sice dokázaly její útok ztlumit, nicméně ke konci války již bylo zjevné, že budou-li boje pokračovat, bude nezbytné rezervní linii vyklidit.