Olomoucká smlouva: Porovnání verzí

==Smlouva==

Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy, a tak není divu, že toužil po míru, který po letech válek již nesmírně potřebovalo i jeho království. Během let se ke stejnému názoru postupně přiklonily všechny ve válce zúčastněné strany, čeští utrakvisté, Vladislavovi přívrženci, katolíci stranící Matyášovi i uherští útočníci. Dokonce i Matyáš,

a nad novými návrhem se Vladislav s Matyášem sešli v polovině roku [[1479]] v Olomouci. Olomouckými úmluvami uznal Vladislav II. status quo. České království bylo navzdory ustanovením [[Karel IV.|Karla IV.]] o své nedělitelnosti rozpolceno. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal - rovněž pro sebe i své potomky - Moravu, Slezsko a obě Lužice. Po Korvínově smrti mohly být sice vedlejší země bez souhlasu uherského krále přivtěleny k českým zemím, ale pouze za 400 tisíc [[uherský zlatý|uherských zlatých]]. Jestliže by zůstaly naopak v moci uherského panovníka, nemělo ho to stát zhola nic. Pokud by však Vladislav zemřel dříve než Matyáš, a to bez dědiců, a v Čechách by Matyáše přijali za svého panovníka, vrátily by se vedlejší země do svazku Koruny české bez náhrady. Toto ustanovení mělo inspirovat český volební sněm, aby v budoucnu zvolil králem Matyáše Korvína. Dále bylo dohodnuto, že oba králové budou usilovat o to, aby došlo k urovnání sporu mezi Čechy a papežskou kurií a v Praze mohl být instalován katolický [[arcibiskup]]. V budoucnu mělo dojít k uzavření smíru také mezi Matyášem a polským králem [[Kazimír IV.|Kazimírem IV.]]