Ústřední stát (Střet civilizací): Porovnání verzí

Určitý stát může dosáhnout díky [[historie|historickému]], [[geopolitika|geopolitickému]], [[demografie|demografickému]] či [[ekonomika|ekonomickému]] vývoji (většinou však kombinací zmíněných faktorů) postavení ústředního státu. Kolem takového státu se poté ostatní členové stejné [[civilizace]] či kultury sdružují, aby tak vyrovnali váhu jiných států, se kterými vlastní kulturu nesdílejí. Neplatí však, že by každý stát akceptoval v rámci svého civilizačního okruhu ústřední stát a jeho roli v zahraniční politice automaticky (například [[Gruzie]] vůči [[Rusko|Rusku]] či [[Vietnam]] vůči [[Čínská lidová republika|Číně]]). Ústřední stát funguje jakjako zdroj řádu a jako [[arbitr]] sporů mezi státy v rámci civilizace. Vzájemné vyjednávání ústředních států pak slouží jako prostředek k udržení řádu v mezicivilizační oblasti. Pakliže některá civilizace ústřední stát nemá, nastolení řádu a řešení sporů je obtížnější. V civilizacích, ve kterých ústřední státy existují,

V historii tohoto kontinentu se vytvářelo množství [[velmoc|mocných států]], které pak v některých historických obdobích dokázaly ovlivňovat významné události nejen na kontinentu, ale ve značné části ostatního světa<ref>Huntington, S.,''Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu'', Praha, Rybka publishers, 2001 (dále jen ''Střet civilizací'') - str.44</ref>(zejména v době [[kolonizace]]). Od 18. století se v Evropě ustálil systém tzv. pentarchie, tedy vlády pěti mocností<ref>[http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=71677&s_lang=2&title=pentarchie]</ref>, které bylbyly ve větší či menší míře v průběhu staletí navzájem rovnocenné (nebo byly rovnocenné spolky a [[aliance]], které tyto státy utvářely). Mezi tyto velmoci patřily [[Spojené království|Velká Británie]], [[Francie]], [[Německo]] (před rokem [[1870]]-[[1871]] též nazývané [[Prusko]]), [[Rusko]] a [[Rakousko-Uhersko]] (případně [[Rakouské císařství]] či [[Habsburská říše]]). Po [[První světová válka|první světové válce]] se však následkem ustanovení versailleského míru tento systém zhroutil(úpadek Německa následkem ekonomické krize a válečných reparací, rozpad Rakousko-Uherska na národní státy, komunistická revoluce a občanská válka v Rusku). Následkem vyčerpání Velké Británie a Francie během zákopové války nebyly tyto dvě země, které vyšly z bojů první světové války vítězně, schopny udržet politický systém Evropy, který se postupně vytvořil během mírových jednání ve [[Versailles]]). Po druhé světové válce dochází definitivně k úpadku starých velmocí a najejichna jejich místo nastupují Spojené státy a Sovětský svaz, přičemžpři jakočemž důsledekdůsledkem rivality mezi těmito dvěma velmocemi byla [[Studenástudená válka]]. Tento celosvětový konflikt a rivalita [[ideologie|ideologií]], která byla vedle vojenských a ekonomických zájmů další hnací silou konfliktu, zatlačily evropské (ale v určité míře i světové) kulturní aspekty částečně do pozadí<ref>''Střet civilizací'' - str. 139</ref>.

Vítěznou velmocí Studené války byly '''Spojené státy americké''', které se během druhé svétové asvětové války a zejména během války Studenéstudené staly nejdůležitějším státem západní civilizace a tedy i ústředním státem na základě teorie ''Střetu civilizací''.

''Do západní civilizace patří: země severníSeverní Ameriky ([[Spojené státy americké|USA]]<ref>Ústřední stát západní civilizace</ref> a [[Kanada]]), většina států Evropy (zejména pak většina států [[Evropská unie|Evropské unie]]), [[Austrálie]], [[Nový Zéland]], [[Oceánie|tichomořské ostrovy]], [[Východní Timor]] a severní a střední [[Filipíny]]''

[[Pravoslaví|Pravoslavná]] civilizace se oficiálně vytvořila při [[Velké schisma|Velkémvelkém schisma]] mezi [[katolická církev|západní]] a východní křesťanskou církví, i když rozdílný přístup k pojetí víry a ritu byl patrný již dříve. Původně se pravoslavná civilizace omezovala na oblast pod kontrolou či ve sféře vlivu [[Byzantská říše|Byzantské říše]], avšak postupem času se díky misijní činnosti rozšířila pravoslavná víra do zemí jihovýchodní a východní Evropy. Po pádu Byzantské říše (1453) přešla vůdčí úloha na [[Moskevské knížectví]] (od [[16. století]] na [[Ruské carství]]). Po nástupu [[Petr I. Veliký|Petra Velikého]] se [[Rusko]] pokoušelo otevřít západním vlivům a přijmout západní civilizaci. To se v některých aspektech podařilo, v určitých oblastech byl pokrok pomalejší. Tento vývoj byl přerušen počátkem dvacátého století při komunistické revoluci. V Rusku (později [[Sovětský svaz|Sovětském svazu]]) byla kultura potlačena ideologií{{chybí zdroj}}. Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko postupně opět stává vůdčím státem pravoslavné civilizace (např. podporou [[Srbsko|Srbska]] v kosovské otázce či angažováním se v [[kavkaz]]ské oblasti).

Až do příjezdu [[Evropa]]nů měly národy [[Střední Amerika|střední]] a jižní [[Jižní Amerika|Jižní Ameriky]] svojí vlastní původní kulturu. NáslednéNásledná dobývání [[Indiáni|indiánských]] říší španělskými [[conquistador]]y a postupná [[kolonizace]] tuto kulturu ze značné části zničily, protože původní domorodci se často smísili s evrospkými osadníky nebo byli pobiti různými druhy evropských nemocí, proti nimž neměli protilátky. Postupem času se tak v amerických španělských a portugalských kolonií vyvinula jiná kultura vycházející z původní kultury evropské, avšak vyznačující se některými rozdílnými rysy{{chybí zdroj}}. V první polovině [[19. století]] pak získala většina těchto zemí nezávislost na svých mateřských zemích - [[Španělsko|Španělsku]] a [[Portugalsko|Portugalsku]]. Od té doby procházejí latinskoamerické státy vlastním unikátním vývojem{{chybí zdroj}}.

|[[Írán]]<ref>Írán se v poslední době snaží získat dominantní postavení nepřátelskou politikou vůči Spojeným státům a íránským jaderným programem. Tento stát má také značné nerostné zdroje, bohatou kulturu i dobře se rozvíjející ekonomiku. Situaci však [[Šíité|šíitskému]] Íránu komplikuje odlišná koncepce Islámu ve většině ostatních islámských zemí, kde mají převahu [[Sunnitésunnité]],</ref><ref>''Střet civilizací'' - str.208</ref>

|[[Brazílie]]<ref>Brazílie je země s velkou populací, nerostnými zdroji i celkem rozvinutou ekonomikou, mezi ní a ostatními latinskoamerickými státy však existuje jazyková propast(v Brazílii je úředním jazykem Portugalštinaportugalština, zatímco v ostatních zemích Španělštinašpanělština)</ref>

''Mezi státy Latinské Ameriky patří: značná část států střední a jižníJižní Ameriky ([[Mexiko]], [[Argentina]], [[Chile]], [[Brazílie]], [[Kolumbie]] a další), stejně jako řada bývalých španělských a portugalských kolonií v Karibském moři (např. Kuba)<ref>Bývalé britské kolonie a Haiti se řadí ke dvěma samostatným menším kulturním okruhům</ref>''

Zhruba od počátku 7. století se v historii objevuje nové náboženství - [[Islámislám]]. V prvních několika staletích se rozšiřuje z Asie do Afriky a do Evropy a islámská civilizace má v této době jednu z nejrozvinutějších kultur. Avšak postupem času se kdysi jednotná islámská říše [[chalífát|chalífů]] začala členit do menších státních celků. Zhruba od [[12. století]] pak dochází k pozvolnému úpadku. Islámský svět se během několika následujících staletí (přes rozkvět některých stále ještě velmi vyvinutých států jako byla [[Osmanská říše]], [[Dějiny Íránu#Safíovská říše|Persie]] či [[Mughalská říše|říše Velkých Mughalů]]) začal uzavírat sám do sebe a později se stalpoz v [[19. století]] se stal cílem [[kolonialismus|evropské expanze]]. Ve [[20. století]] můžeme sledovat pozvolnou emancipaci muslimských států spolu s demografickým růstem. Avšak absence jakéhokoli ústředního státu působí v tomto kulturním sektoru určitou nestabilitu{{chybí zdroj}} a není zcela jasné, jakým směrem se budou státy této civilizace ubírat{{chybí zdroj}}.

''Do muslimského světa patří státy střední Asie, severní Afriky, jihozápadní Asie, [[Afghánistán]]u, dále sem patří [[Albánie]], [[Ázerbájdžán]], [[Bangladéš]], [[Indonésie]], [[Malajsie]], [[Maledivy]], [[Pákistán]], [[Somálsko]], [[Mindanao]] a části [[Indie]].''

[[Čína|Čínská civilizace]] je jednou z nejstarších kultur na zemi. Po staletí dominoval této kultuře největší stejnojmenný stát, tedy [[Dějiny Číny#Období dynastií|Čínské císařství]] (posléze [[Čínská republika]], od roku [[1949]] [[Čínská lidová republika]]). Existence první dynastie jménem [[Sia]] je doložena již v maldší době bronzové. Od té doby vládlo Číně [[Dynastie čínské historie|několik dynastií]], dokud nebyla poslední dynastie [[Čching]] (neboli Mandžuská) nahrazena republikou. Po druhé světové válce se v Číně dostává k moci [[komunistická strana Číny|komunistická strana]]. Ta vládne v Číně nadále. Velké politické akce oragniazovanéorganizované od konce 50. do do poloviny 70. let ([[velký skok]], [[kulturní revoluce]]) let zásadním způsobem narušily čínskou ekonomiku i její zahraniční reputaci. V 70. letech vlivem roztržky se Sovětským svazem dochází k uvolnění vztahů se Spojenými státy. Zároveň dochází k reformám majícím za účel obnovu čínského hospodářství a do Číny začíná pronikat zahraniční kapitál. V devadesátých letech Čína dále posiluje svoje mezinárodní postavení a postupem času si získává ve světě stále silnější pozici.

Během [[Afrika|africké]] historie se na jejím území vytvořilo několik silných států, které ovládaly značná území([[Mali#Říše Mali a Songhajská říše|Mali, Songhai]]). Již od [[15. století]] zde evropanéEvropané zakládají své osady a získávají malá území. Postupem času zde vliv evropských mocností roste. Vrchol koloniazcekolonizace Afriky pak probíhá v druhé půlce [[19. století]], kdy je téměř celá Afrika rozdělena mezi evropské velmoci. Přestože se na územích ovládnutých evropanyEvropany buduje moderní [[infrastruktura]], mnoho kolonií zůstává spíše oblastí pro těžbu nerostných zdrojů než vyspělými industrializovanými státy. Po druhé světové válce probíhá proces [[dekolonizace]] a africké státy postupně získávají samostatnost. Avšak ve velkém množství zemí přetrvává i dnes politická nestabilita (časté [[puč|vojenské převraty]] či [[atentát]]y na předsedy vlád). Asi nejstabilnější z těchto zemí je [[Jihoafrická republika]], která již před první světovou válkou získala titul britského [[dominium|dominia]] (díky velké bělošské populaci). Až do konce osmdesátých let zde byla uplatňována rasová [[segregace]] mezi bílými a černými obyvateli. V devadesátých letech se však systém liberalizoval a Jihoafrická republika je nyní stát se silným postavením v rámci většiny afrického kontinentu a v současně s dobrou ekonomickou situací.

''ZdeSem patří většina zemí subsaharské Afriky <ref>Přičemž asi největším adeptem na post ústředního státu je [[Jihoafrická republika]], a to díky své příznivé ekonomické a vnitropolitické situaci</ref> vyjma Etiopie.''

Podobně jako v případě čínské civilizace i zde dominuje celé kultuře jeden větší stát - [[Indie]]. Dějiny Indie začínají již ve třetím století před kristemKristem a posléze zde vzniklo množství mocných a kulturně vyspělých států (např. říše dynastie Guptovců). Od 5. století se v zemi šíří Buddhismusbuddhismus, ten je však později vytlačen Hinduismemhinduismem a Islámemislámem. Ve středověku a raném novověku zde vznikly dvě mocné islámské říše - [[Dillíský sultanát]] a [[Mughalská říše]]. Islámští vládcové však byli zpočátku tolerantní, a tak se mohla hinduistická kultura dále rozvíjet. Od [[15. století]] zde evropské státy zakládají své [[kolonie]]. [[Kolonialismus]] v Indii pak vyvrcholil dobytím většiny idnického území Velkou Británií, která zde poté vytvořila kolonii pod jménem [[Britská Indie]]. Po druhé světové válce získala Indie stejně jako mnoho dalších států samostatnost. Zahraniční politice pak dominovalo většinou soupeření s [[Pákistán]]em (zejména o oblast [[Kašmír]]u), které nakonec vedlo i k získání [[atomová bomba|jaderného arzenálu]].

Sem patří civilizace mající ojedinělou unikátní kulturu, popřípadě jsou nějakým způsobem vyčleněny z některého z větších kulturních okruhů nebo jejich kultura není dostatečně významná, či mají podobné kulturní zázemí, ale netvoří politický celek v případě mezinárodních záležitostí.

Existují však i určité kritiky vůči teorii ''Střetu civilizací'' a ústředních států. Někteří odpůrci totiž poukazují na fakt, že značná část států není ochotná akceptovat autoritu svého mocnějšího partnera, někdy se státy jedné kultury spolčují se státy kultur jiných nebo se též z původní kultury vylučují. (např. vstup Rumunska a Bulharska do Evropské unie, [[sekularizace]] Turecka ve dvacátých letech [[20. století]] nebo částečné spojenectví Pákistánu s USA)