Centesimus annus: Porovnání verzí

V polovině 80. lethlet padly postupně v některých zemích Latinské Ameriky, Afriky a Asie diktátorské režimy, jež se vyznačovaly útlakem. Jinde začal obtížný, ale úspěšný přechod ke spravedlivějším a demokratičtějším politickým uskupením. Významným, dokonce rozhodujícím přínosem bylo vystoupení církve na obranu a podporu lidských práv. V silně ideologizovaném prostředí, kde cela jednostranné ovlivňování kalilo vědomí obecné lidské důstojnosti, církev jasně a důrazně hlásala, že každý člověk, ať je jeho osobní přesvědčení jakékoliv, v sobě nosí obraz Boží, a proto zasluhuje úctu. S touto výpovědí se často ztotožňovala velká většina lidí, což mělo za následek hledání takových forem boje a politických řešení, které lépe odpovídají lidské důstojnosti.

Církev podle této encykliky velmi dobře ví, že se v historii nevyhnutelně objevují zájmové konflikty mezi různými sociálními skupinami a že k tomu křesťan často musí zaujímat rozhodné a důsledné stanovisko. Encyklika [[Laborem exercens]] výslovně uznala kladnou úlohu konfliktu, pohlíží se na něj jako na "boj za sociální spravedlnost. V encyklice [[Quadragesimo anno]] se říká: "Třídní boj, pokud se odstraní nepřátelské výbuchy a vzájemnávzájemné zášti, tak ponenáhlu přechází v slušné dohadování mající za základ snahu o spravedlnost."

Člověk míní, že může svévolně disponovat zemí a bezvýhradně ji podřizovat své vůli, jako by neměla svou vlastní podobu a své určení propůjčené jí dříve Bohem, které člověk může rozvíjet, které však nesmí zradit. Místo toho, aby plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle stvoření, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody, která je jím více tyranizována než spravována.