Experimentální hudba: Porovnání verzí

'''Experimentální hudba''' je [[hudba]], jejímž hlavním cílem je zkoušet nové směry vývoje.

 

Většina hudebních experimentů je založena na rozšíření

* materiálu, z něhož je hudba vytvořena;

Experimenty mohou být založeny teoreticky (konceptuálně) nebo prakticky (empiricky).

 

Kromě běžných [[tón]]ů [[temperované ladění|temperovaného ladění]] se v hudebních experimentech mezi zvukovým materiálem objevují

* nalezené zvuky, jejichž hodnota je především asociační (mají vyvolat představu nějakého prostředí);

* tóny laděné v jiných soustavách, než obecně známé temperované, včetně mikrointervalů.

 

Po krizi evropské [[tonalita|tonální hudby]] na počátku [[20. století]] se v důsledku experimentů objevila a po několika desetiletích uzavřela slepá větev vývoje, pocházející z německy mluvících zemí, reprezentovaná

* '''[[dodekafonie|dodekafonií]]''', která se snažila zrovnoprávnit všechny tóny vytvořením řady 12 tónů, z nichž žádný se nesměl opakovat, dokud nezaznělo zbylých 11 ([[Arnold Schönberg]]);

V době postmoderny se také objevují experimenty s kombinací hudebních žánrů, často etnických. Některé tyto experimenty přesahují i výrazně hlavní proud [[world music]].

 

První, svým dosahem ale nepříliš významné, experimenty v oblasti hudby, které si kladly za cíl ovlivnit její vývoj, se dají datovat až na počátek 19. století. Skutečný začátek vývoje této oblasti však přišel až zhruba s počátkem 20. století a je spojen s lidmi, kteří nebyli přímo hudebníci. První futuristé byli malíři a básníci, na experimentech se dodnes podílejí zvukoví inženýři, kulturní teoretikové a další. Zásadní vliv na historii experimentální hudby měly např. technické vynálezy, velká obliba rozhlasových her po druhé světové válce, prázdninové hudební kurzy v Darmstadtu.

Po prvním pokusech italských futuristů, které neměly daleko k [[dadaismus|dadaismu]], trvalo desítky let, než vznikla první zvuková studia. Nejdřív ve Francii, pak v Německu a v USA. V průběhu 50.let vznikla spousta dalších studií na různých místech světa. Ta nejvýznamnější byla v Miláně, ve Varšavě, v New Yorku a v Mnichově. Jako úspěšné se ukázaly experimenty se získáváním a úpravou základní zvukové materie. Většina experimentů s organizací zvuků zavedla autory do slepé uličky, kde se oddělili od publika a vytvořili soudobé hudbě pověst nesrozumitelných, akademických zvukových celků, které nejsou určeny pro širší publikum. S rozvojem formátu [[Musical Instrument Digital Interface|MIDI]] a posléze počítačové [[wavetable syntéza|wavetable syntézy]] se technické možnosti uvolnily i pro běžné hudebníky a pojem hudební experiment už širší publikum tolik neleká.

 

[[Soubor:Intonarumori-veduta.jpg|thumb|Luigi Russolo (vlevo) a Ugo Piatti se svými intonarumori]]Skupina italských [[futurismus|futuristů]] kolem [[Filippo Tommaso Marinetti|F. T. Marinettiho]] reagovala na jeho Manifest futurismu, uveřejněný v pařížském Figaru [[20. únor]]a [[1909]], poprvé v roce [[1911]]. Tato reakce (manifest F. B. Pratelly publikovaný r. 1913 v klavírním výtahu skladby Musica futuristica per orchestra, op. 30) byla však pouze podnětem k zásadnější formulaci futuristické hudební estetiky. Tou byl Russolův otevřený dopis [[Umění hluku]]. [[Luigi Russolo]], jinak malíř, začal svou vizi ihned realizovat. Spolu s Uggem Piatim vyrobili 19 nových hlukových nástrojů a nazvali je '''intonarumori'''.[[Soubor:Intonarumori-schema.gif|thumb|Schéma intonarumori]] Pro tyto nástroje vymyslel Russolo první skladby, první koncert se konal 2. června 1913 v Teatro Storchi v Modeně. [[21. duben|21. dubna]] [[1914]] uspořádali Marinetti a Russolo koncert futuristické hudby v Teatro dal Verme v Miláně, kde bylo poprvé využito všech 19 intonarumori. Koncert měl 4 části: Procitnutí města, Setkání automobilů a letadel, Jídlo na hotelové terase, Šarvátka v oáze. V červnu 1921 v Théâtre des Champs-Elysées v Paříži proběhly důležité 3 koncerty, které měly významný vliv na vývoj [[Pařížská šestka|pařížské Šestky]]. Uměleckou úroveň Russolových skladeb nelze z dnešního pohledu posoudit, neboť se nezachovaly. Po roce [[1921]] se jejich autor stáhl do ústraní, vrátil se k malování. K myšlence futuristického orchestru se již nikdo důsledně nevrátil. Russolovo Umění hluku však bylo bezprostřední inspirací pro vznik [[musique concrète]].

 

Bývá označována také '''konkrétní hudba'''. Nesprávně se také nazývá bruitismus. V roce [[1948]] na půdě francouzského státního rozhlasu R.T.F., v Club d'Essay vznikly první zvukové montáže, vyrobené ze zvuků zaznamenaných na deskovou fólii. Jejich autorem byl [[Pierre Schaeffer]]. Po objevu techniky uzavřené drážky se ve studiu zrodily 4 zvukové etudy, provedené [[5. říjen|5. října]] [[1948]] v samostatné relaci Concert de Bruits: Etude aux Tourniquets, Etude aux Chemins de Fer (Železniční etuda), Etude pour piano, Etude pathétique. Obvyklý pracovní postup byl následující:

* interpret nahrál zvolený hudební motiv nebo hudební plochu

Rostoucí ohlas donutil vedení R.T.F. vyhovět Schaefferovým požadavkům na zdokonalení studia a zakoupit soustavu [[magnetofon]]ů a další přístroje (fonogen, morphofon a další). Technický vývoj dostal na starost vynikající odborník ing. Jacques Poullin. Do studia začaly přicházet vyzrálé skladatelské i talentovaní začátečníci, které studio nasměrovalo k dalšímu tvůrčímu vývoji - [[Pierre Boulez]], [[Iannis Xenakis]], [[Karlheinz Stockhausen]], [[Olivier Messiaen]], [[Darius Milhaud]], [[Edgard Varèse]]. V rozmezí let [[1948]] - [[1961]] se zde realizovalo 139 autonomních a užitých skladeb, tedy čtrvtina celé světové produkce.

 

Dne [[18. říjen|18. října]] [[1951]] bylo v [[Kolín nad Rýnem|Kolíně nad Rýnem]] založeno první studio elektronické hudby. Podle návrhů Wernera Meyer-Epplera, Herberta Eimerta a Fritze Winkela byly v základním vybavení

* zvukové zdroje - elektronický monochord, Bodeho melochord, [[šumový generátor]], sinusový generátor;

Na rozdíl od francouzské poetiky témbrů a zvukových asociací, nabízí německé studio hudbu zvukově poměrně chudou, avšak organizovanou v přísném řádu s přesně propočítanými vztahy mezi jednotlivými parametry a elementy.

 

Přibližně v době vzniku kolínského studia se formovaly komunity stejných zájmů i v [[Spojené Státy Americké|USA]]. Vedle skupiny kolem [[John Cage|Johna Cage]] a skupiny kolem manželů Baaronových, experimentujících s [[magnetofon]]em, vynikla skupina kolem [[Vladimir Ussachewsky|Vladimira Ussachevského]], profesora [[Columbia University]] v [[New York]]u. Po prvním předvedení jeho experimentů v úzkém kruhu odborníků [[6. květen|6. května]] [[1952]] vzniklo velmi rychle The Electronic Music Center of Columbia and Princeton Universities a již 28. října téhož roku se konal v Muzeu moderního umění první veřejný koncert. Úvodní slovo měl [[Lepold Stokowski]] a v informativní přednášce Ussachewski poprvé užil termín '''Tape-Music'''. Zazněly Ussachewského Sonic Contours a skladby Otty Lueninga Low Speed, Invetion a Fantasy in Space. V roce 1953 se Ussachewsky účastní pařížského kongresu experimentální hudby a při následující cestě do Evropy v roce [[1957]] objeví v místním rozhlase v [[Baden-Baden]]u kombinovaný upravovač zvuku Klangumwandler, který se pak stane typickým prostředkem newyorského studia. V roce [[1959]] získalo centrum značnou finanční podporu Rockefellerovy nadace, takže v polovině šedesátých let disponovalo 3 studii, laboratoří pro základní technický výzkum a vlastním koncertním sálem. V čele vybavení byl velký '''RCA Sound Synthetizer Marc II.''' vytvořený ze 4 stejných bloků, obsahujících paralelní přístroje ke zvukové syntéze. Ty umožňovaly na svou dobu velkou produkci elementů o bohatě nastavitelných parametrech. Povelové zařízení pracovalo pomocí [[děrná páska|děrné pásky]], na kterou se děrovaly informace [[binární kódování|binárním kódem]].

V letech [[1952]] - [[1961]] se ve studiu realizovalo 46 skladeb především Ussachewského a Lueninga, z dalších se uvádějí Bülent AreL, Ch. Wuoringen, [[Milton Babbitt]], El-Dabh, M. Toyama.

 

*[[Luciano Berio]] vyšel z milánského studia vlastní cestou, inspiroval se historií a mýty, užíval citace děl jiných autorů.

*[[John Cage]] objevil (kromě preparovaného piana) pro hudbu princip náhody.

*[[Iannis Xenakis]] aplikoval v hudbě matematické principy a zkušenosti z architektury.

 

Na území [[Česko|České Republiky]] se hudební experimenty těžko prosazovaly. Teprve 18. ledna [[1961]] byla povolena jednorázová diskuze odborníků v [[Literární noviny|Literárních novinách]]. Zúčastnili se [[Jarmil Burghauser]], [[Svatopluk Havelka]], [[Jan Rychlík]], Vladimír Šrámek, [[Václav Trojan]], [[Eduard Herzog]], [[Vladimír Lébl]] a ing. Antonín Svoboda. Následně byla zřízena komise, která měla posoudit prospěšnost této hudby. Experimentální studio v [[Plzeň|Plzni]] bylo poté zřízeno v roce [[1965]]. Toto studio však zůstalo uzavřeno pro autory, kteří nedokázali předložit dostatečně [[socialismus|socialistické]] projekty. Ještě v roce [[1963]] však v mnohatisícovém nákladu vyšla kniha, jejímž hlavním cílem bylo zostudit a zesměšnit všechny experimenty prováděné ve světě.

Významnější bylo dění na Slovensku, kde se zásluhou [[Miroslav Bázlik|M. Bázlika]], [[Jozef Malovec|J. Malovce]], [[Ilja Zelenka|I. Zelenky]] a ing. [[Ivan Stadtrucker|I. Stadtdruckera]] již v roce [[1960]] podařilo vytvořit improvizované studio v čs. televizi [[Bratislava]].

V průběhu 70. let vzniklo mimo oficiální půdu v prostředí [[underground]]u několik hudebních experimetů [[Milan Knížák|Milana Knížáka]] (skupina [[Aktual]]) a [[Pavel Zajíček|Pavla Zajíčka]] s [[Milan Hlavsa|Milanem Hlavsou]] (skupina [[DG 307]]). V 80. letech se v Praze kolem skladatelů [[Petr Kofroň|Petra Kofroně]] a [[Martin Smolka|Martina Smolky]] vytvořila skupina [[Agon]], která dodnes interpretuje původní tvorbu českých a světových autorů. V [[Brno|Brně]] se v 90. letech podařilo zavést tradici [http://www.enh.cz Expozice nové hudby], která jednou ročně nabízí přehlídku nejnovějšího vývoje v oblasti experimentální tvorby. Experimentální tvorbě bývá také otevřený festival [http://muzikapaka.open-art.cz Muzika Paka].

 

Hudební experimenty na počátku 21. století mají velmi malé publikum. Značné rozšíření a zpřístupnění techniky vedlo k nadprodukci diletantských pokusů nepoučených autorů, kteří prošlapávali desítky let staré slepé cesty. Jako umělecky přínosné lze hodnotit některé projekty [[konceptual art|konceptuálního umění]], které kombinují hudbu s výtvarným uměním, s tancem a s [[happening]]em.

 

[[Soubor:Moodswinger.jpg|thumb|[[Moodswinger]], Yuri Landman]]

* [[Yuri Landman]], [[Moodswinger]]

* [[Harry Partch]]

 

*Jaromír Podešva: Současná hudba na Západě, Panton, Praha, 1963

*Vladimír Lébl: Elektronická hudba, Státní hudební vydavatelství, Praha, 1966