Otevřít hlavní menu

Změny

Odebráno 1 646 bajtů ,  před 11 lety
úprava, -NPOV
{{NPOV}}
 
{{Česká literatura}}
Jako česká '''pobělohorská literatura''' se označuje česky psané písemnictví z doby mezi [[bitva na Bílé hoře|bitvou na Bílé hoře]] ([[1620]]) a druhou třetinou [[18. století]], kdy v českých zemích skončilo [[baroko]] a začalo [[osvícenství]].
'''Pobělohorská literatura''' [[1620]] – druhá třetina 18. století
 
V návaznosti na klasické obrozenecké pojetí, které převzalo národní hnutí v 19. století a téměř celá literární bohemistika až po závěr 20. století, bývá toto období někdy označováno jako „doma temna“. Tento výraz je dnes úzce spojen se jménem A. Jiráska, který ovšem zdaleka neviděl poběholorskou éru tak černobíle, jak je dnes zapsáno v obecném povědomí. Novátorskou a nadlouho osamocenou prací bylo dnes již legendární ''České literární baroko'' (1938) od možná až přespříliš prokatolického [[Josef Vašica|J. Vašici]], které se snažilo uvést na pravou hrubé omyly a naprosté nepochopení osvícenců, ale především pozitivistů (Jaroslav Vlček za všechny). Zvláště v posledních dvou desetiletích však byl učebnicový obraz zásadním způsobem zpochybněn. Především od r. 1989 se bouřlivě rozvíjí česká barokistika a hodnoty českého literárního [[české baroko|baroka]] postupně začínají být oceňovány i širší veřejností. Bylo publikováno několik výborů z děl barokní prózy, především kazatelské, a známějším se stalo například básnické dílo [[Bedřich Bridel|F. Bridela]], ale i písňové texty [[Adam Michna z Otradovic|Adama M. z Otradovic]]. Samozřejmě přijímané teze o přerušené kontinuitě jazykově-literární a národní získávají ve světle nejnovějších výzkumů značné trhliny. Doba přibližně 150 let je navíc příliš dlouhá, aby byla možno ji pojímat jako jeden jednotlitý celek s jednoduchou dynamikou úpadku.
 
V oblasti školství došlo k zásadním organizačním změnám, souvisejícím s politkou rekatolizace. Rozvíjející se utrakvistické nižší školství bylo po po [[Bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] rozvráceno a monopol na vzdělání prakticky získal jezuitský řád. Jezuitský školský systém (přijatý roku [[1599]]) patřil v té době k nejlepším. V počátečních stadiích působení nebyl nijak strnulý a vcelku ochotně přijímal podněty i z nekatolického prostředí. Jeho kvality uznával i [[Jan Amos Komenský]]. Roku [[1654]] se sloučila Karolínská akademie a univerzita Karlova, došlo k obnovení čtyřfakultní univerzity, která byla zrušena po vydání [[dekret kutnohorský| Dekretu kutnohorského]]. Ta byla pojmenována jako Karlo-Ferdinandova (název vydržel až do r. [[1920]]).
 
Určujícími politickými a kulturními podmínkami bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveném zřízení zemském]] (1627). Zcela zásadní bylo konečné a nekompromisní zavedení rekatolizačních opatření. Skutečnost, že nekatoličtí kněží, učitelé a měšťané, odkud pocházela většina předbělohorské české inteligence, často dali přednost emigraci před konverzí na katolictví, ovlivnila českou kulturu na více než 250 let. To však neznamenalo úplné přerušení kontinuity česky psané literatury. Autoři (zpravidla jezuité) působící v českých zemích v lecčems navazovali na předchozí tradice, znali tvorbu minulosti a cítili se být Čechy. <br />
 
 
== Čeština a literatura jí psaná ==
 
Tradiční pohled, kanonizovaný pozitivistickou bohemistikou počátku 20. století, představuje češtinu v tomto období jako jazyk postupně zcela upadající, neřkuli vymírající, popisuje úpadek spisovné normy a pronikání obecné češtiny na nářečí do psané podoby a záplavu germanizmů. Dnes je zřejmé, že takové pojetí je dobově podmíněné, ne-li zcela pochybené, a situace byla značně složitější a pestřejší. Je nepopiratelnou skutečností, že čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí, především z oblasti elitní kultury a státní správy. Mimo ni však v polovině 18. století jí stále mluvily více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla mluvou středních a nižších vrstev, a psaná čeština si stále udržovala velice vysokou úroveň v jezuitských tiscích, jejich péčí se vyvíjela a obohacovala se o slovní zásobu ze všech oborů, které měly šanci proniknout do homiletiky. Ačkoli tedy nebyla jazykem vědy či vojska, neznamená to, že by jí základní terminologie v těchto a mnoha dalších oborech chyběla. Představa, že česká slovní zásoba byla omezena na lidovou zábavu a folklór, patří do repertoáru novodobých mýtů. Ty jsou zčásti způsobeny i přehlíživým a nechápavým přístupem osvíceneckých buditelů k barokní éře a k jejímu jazyku - nová ideologie jim bránila ústrojně navázat na hodnoty doby charakteristické katolickou zbožností.
 
Během barokní doby byla na domácí půdě českému jazyku věnována značná teoretická pozornost v podobě několika gramatik (Jan Drachovský, ''Grammatica Boemica'', 1660, Jiří Konstanc, ''Brus jazyka českého'', 1667, M. V. Šteyer, tzv. ''Žáček'', 1668, 1730, 1781) z nichž nejvýznamnější je ''Čechořečnost'' ([[Václav Jan Rosa]], 1672). O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice [[Václav Jandyt|Václava Jandyta]] (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená předmluvou obsahující obranu českého jazyka a příležitostně doplněnou puristickým slovníčkem. Z rozboru památek a z ojedinělých zmínek se zdá, že existovala stylově rozlišená a teoreticky reflektovaná norma, dodržovaná nakladateli vydávajícími kněžskou prózu a kramářské tisky. Psaná čeština 17. a 18. století legitimně odrážela přirozený vývoj jazyka a v některých žánrech vykazovala vysokou kulturní úroveň. Měřítka spisovnosti byla posazena jinak než později v 19. a 20. století. Teprve archaizující kodifikace za národního obrození, které trpělo vůči barokní češtině předsudky, způsobila, že spisovný jazyk morfologicky kopíruje češtinu konce 16. století, tzv. češtinu veleslavínskou. I proto je dnešní spisovná čeština značně vzdálená hovorové řeči. Pokud jde o každodenní jazyk, ten se ve venkovských oblastech udržel v poměrně čistší podobě, ve městech do něho pronikaly četné germanizmy. Je ovšem nutno podotknout, že stejně tak do české němčiny pronikaly bohemizmy, i když v míře značně menší.
 
== Literatura ==
UrčujícímiČeská politickýmiliteratura apo kulturnímiBílé podmínkamihoře bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveném zřízení zemském]] (1627). Zcela zásadní bylo konečné abyla nekompromisnízásadně zavedenípoznamenána rekatolizačníchnucenou opatřenírekatolizací. Skutečnost, že nekatoličtí kněží, učitelé a měšťané, odkud pocházela většina předbělohorské české inteligence, často dali přednost emigraci před konverzí na katolictví, ovlivnila českou kulturu na více než 250 let. To však neznamenalo úplné přerušení kontinuity česky psané literatury. Autoři (zpravidlačasto jezuité) působící v českých zemích v lecčems navazovali na předchozí tradice, znali tvorbu minulosti a cítili se být Čechy. <br />
 
Česká barokní literatura byla z důvodu nepříznivých politicko-kulturních okolností i přes všechny výkony žánrově omezená. Jedná se především o kněžskounáboženskou literaturu, povětšinourozšířeným jezuitskou. Zdaleka nejrozšířenějším druhem textužánrem byla [[homiletika|kazatelská próza]], mnohdy velmi působivá., Vjiž této funkci čeština z pochopitelných praktických důvodů nikdy neztratila své pozice. Patří semtvořila celá plejáda jmen katolických kněží, činných zejména v letech cca 1650-1730. OlíbenéOblíbené a pro dobu charakteristické byly rozsáhlé kancionály[[kancionál]]y, nado nichž je z konfesního hlediska zajímavé, že do nich byly zařazovány bez větších okolků i písně protestantských autorů a byly do nich přejímánynebo části starších [[husité|utrakvistických]] zpěvníků. K homiletice a k písni se úzce váže i duchovní poezie, zastoupená i autory evropské úrovně, [[Adam Michna z Otradovic|Adamem Michnou z Otradovic]], [[Felix Kadlinský|Felixem Kadlinským]] a [[Bedřich Bridel|Bedřichem Bridelem]]. Dalším typickým dobovým žánrem byly „nebeklíče“ a jiné modlitební knihy. Až do konce 18. století působila nadace Dědictví sv. Václava, založená r. 1669 jezuitou [[Matěj Václav Šteyer|M. V. Šteyerem]], vytvářející podmínky k vydávání české jezuitskéduchovní literatury. Za její podpory vyšla v letech 1677-1715 tzv. Svatováclavská bible, důležitý článek v dějinách české bible.
 
Z hlediska historické kontinuity je velmi významná próza dějepisná. Pomineme-liAsi pronejvýznamnější tutočeský chvílihistorik asi nejvýznamnějšíhodoby [[Bohuslav Balbín|Bohuslava Balbína]], kterýsice psal prakticky jen latinsky,. jeČesky jazykověpsanou českáhistoriografii historiografie,či nebospíše chceme-li historickáhistorickou beletrie,beletrii představovánapředstavuje v prvé řadě BalbínovýmBalbínův přítelempřítel a následovníkemnásledovník [[Tomáš Pešina z Čechorodu|Tomášem Pešinou z Čechorodu]] a jeho dílemdílo ''Prodromus Moravographiae, tj. Předchůdce Moravopisu'' (1663), v němž výslovně uvádí důvody, jež ho vedou k tomu psát jej česky,. Další významné práce dálejsou ''PoselkyníPoselkyně starých příběhův českých'' od [[Jan František Beckovský|J. F. Beckovského]] (1700) a záhadnou anonymní, ale o to významnější ''[[Země dobrá, to jest země česká|Zemí dobrou, zemí českou]]'' (1754), ohlašující tzv. předobrození. Ačkoliv obě díla čerpají z více pramenů, nejdůležitějším zdrojem jim je ''[[Kronika česká]]'' [[Václav Hájek z Libočan|Václava Hájka z Libočan]], jejíž nedostupnost se ostatně snaží vykompenzovatnahradit. Pozoruhodné je na nich ostřejasně prokatolické stanovisko, které se ovšem nijak nevylučuje se silně vlasteneckým tónem, zvláště v ''Zemi dobré'' přecházejícímpřecházející do obrany národa vyloženě obrozeneckého ražení.
 
Kromě zmíněných mluvnicDále se setkávámé téžsetkáváme s texty prakticky zaměřenými, jako jsou mluvnice, kuchařky, kalendáře či hospodářské příručky. Spíše ojedinělou kompilací je ''Gruntovní počátek matematického umění'' od J. Veselého (1734), popřípadně encyklopedicky zaměřený ''Vejtah světa'', sepsaný J. V. Paroubkem v roce 1743, vydaný však až 1765. Zeměměřičskou příručku ''Prý hrubě vážený, nyní ale zavržený, neboližto reformirovaný falešné zemoměření'' vydal r. 1738 P. K. Světecký. Zvláštní kapitolu na pomyslné nejnižší příčce tvoří knížky lidového čtení a kramářské tisky. Jejich společenská role coby živého kulturního a jazykově českého proudu ve styku s nejširší čtenářskou základnou byla nezastupitelná. Jejich inspirační vlivy jsou zřetelné v české literatuře hluboko do 19. století a v některých případech i dále (např. [[Josef Váchal]]). Barokní slovesnost na jedné straně pojala kulturní dědictví předešlých století, a na druhé straně živila moderní českou literaturu. Ovšem iI pokud jde o hudbu, předpokládá se na rozdíl od představ doby romantizmudnes, že lidová píseň častějinejčastěji vznikala jako adaptace umělé městské tvorby v lidovém prostředí, a to hlavně v 18. století.
 
Ač v mizivém nákladu, v letech 1719-1772 vycházely Pražské poštovské noviny.
 
Popularitě se v době baroka těšily i překlady a adaptace zahraničních autorů, například Němce [[Martin z Kochemu‎|Martina z Kochemu‎]], jehož díla do češtiny překládal zejména Edelbert Nymburský, či ''Věčný pekelný žalář'' Itala [[Giovanni Battista Manni|G. B. Manniho]], který pro českého čtenáře upravil [[Matěj Václav Šteyer]].
 
== Rekatolizační opatření ==
 
V českých zemích v tuto dobu ještě existovala různá nekatolická uskupení místního významu, z žádného z nich však nevzešla díla většího významu. Při zvýšení své aktivity byla navíc pronásledována. Od r. [[1717]] dochází k pravidelnému vydávání patentů proti nekatolíkům. Byly v nich stanoveny tresty za přechovávání tzv. kacířské literatury a kázání [[kacíř]]ství. Od r. 1707 platil hrdelní řád [[Josef I. Habsburský|Josefa I.]] za kacířství. Praxe byla taková, že u koho byly takové knihy objeveny, byl vyslýchán, a teprve po opakovaném nalezení byl potrestán – vězením či nucenými pracemi. Trest smrti byl skutečně zcela výjimečný.
 
== Katoličtí autoři ==
 
=== 17. století ===
 
* [[Bohuslav Balbín]]
* [[Tomáš Pešina z Čechorodu]]
 
=== 18. století ===
 
* [[Jan František Beckovský]]
* ''[[Země dobrá, to jest země česká]]'' (1754)
* Daniel Nitsch (''Berla královská Jezu Krista'', 1709)
 
 
== Exilová literatura ==
== Čeština aNekatolická literatura jí psaná ==
V českých zemích v tuto dobu ještě skrytě existovala různá nekatolická uskupení místního významu, zjejich žádnéholiterární z nichprodukce však nevzešla díla většího významu. Při zvýšení své aktivityjiž byla navíc pronásledovánamizivá. OdByla r.vystavena [[1717]]pronásledování, docházídocházelo k pravidelnému vydávání patentů proti nekatolíkům., v Bylynichž byly v nich stanoveny tresty za přechovávání tzv. kacířské literatury a kázání [[kacíř]]ství. Od r. 1707 platil hrdelní řád [[Josef I. Habsburský|Josefa I.]] za kacířství. Praxe byla taková, že uU koho byly takové knihy objeveny, byl obvykle vyslýchán, a teprve po opakovaném nalezení byl potrestán nejčastěji vězením či nucenými pracemi. Trest smrti byl skutečně zcela výjimečný.
 
[[Soubor:Tranovskeho pomnik.JPG|thumb|Jiří Třanovský]]
Spisovatelé,Významnější kteříroli odešli do exilu, postupně ztráceli kontakt s českou katolickou literaturou a emigrantská centraproto měla v českých zemích vcelku malý ohlas. Ten ovlivnila především katolická cenzura, vzdálenost a v neposlední řadě i fakt, že domácí literatura byla s exilovou kvalitativně srovnatelná. Neznamená to však, že by obě skupiny byly od sebe zcela izolované. Někteří emigranti nezřídka podnikali skryté výpravy do českých zemí a s její literaturou byly v částečném styku, stejně tak lze v katolické tvorbě najít odkazy napříkladčeské nanekatolické Komenskéhoemigrace. Významná střediska exilové kultury vznikla na Slovensku, v Polsku, Sasku a v Nizozemí, a přestože jen málo ovlivnila soudobý vývoj v domovině, vznikla v nich namnoze díla zásadního významu. Komenský, Stránský, Skála a Třanovský patří ke špičkám české literatury 17. století. Slovenské středisko navíc sehrálo důležitou roli v česko-slovenských kulturních stycích a v pozdějších dobách přispělo k počátkům slovenského národního obrození.
 
Spisovatelé, kteří odešli do exilu, postupně ztráceli kontakt s českou katolickou literaturou a emigrantská centra měla v českých zemích vcelku malý ohlas. Ten ovlivnila především katolická cenzura, vzdálenost a v neposlední řadě i fakt, že domácí literatura byla s exilovou kvalitativně srovnatelná. Neznamená to však, že by obě skupiny byly od sebe zcela izolované. Někteří emigranti nezřídka podnikali skryté výpravy do českých zemí a s její literaturou byly v částečném styku, stejně tak lze v katolické tvorbě najít odkazy například na Komenského. Významná střediska exilové kultury vznikla na Slovensku, v Polsku, Sasku a v Nizozemí, a přestože jen málo ovlivnila soudobý vývoj v domovině, vznikla v nich namnoze díla zásadního významu. Komenský, Stránský, Skála a Třanovský patří ke špičkám české literatury 17. století. Slovenské středisko navíc sehrálo důležitou roli v česko-slovenských kulturních stycích a v pozdějších dobách přispělo k počátkům slovenského národního obrození.
 
* [[Jan Amos Komenský]]
* [[Jan Liberda]]
* [[Jiří Sarganek]]
 
== Jazyk a školství ==
Tradiční pohled, kanonizovaný pozitivistickou bohemistikou počátku 20. století, představuje češtinu v tomto období jako jazyk postupně zcela upadající, neřkuli vymírající, popisuje úpadek spisovné normy a pronikání obecné češtiny nanebo nářečí do psané podoby a záplavu germanizmů. Dnes je zřejmé, že takové pojetí je dobově podmíněné, ne-li zcela pochybené, a situace byla značně složitější a pestřejší. Je nepopiratelnou skutečností, že čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí, především z oblasti elitní kultury a státní správy. Mimo ni však v polovině 18. století jí stále mluvily více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla mluvou středních a nižších vrstev, a. psanáPsaná čeština si stále udržovala velice vysokou úroveň v jezuitských tiscích, jejich péčí se vyvíjela a obohacovala se o slovní zásobu ze všech oborů, které měly šancimohly proniknout do homiletiky. Ačkoli tedy nebyla jazykem vědy či vojska, neznamená to, že by jí základní terminologie v těchto a mnoha dalších oborech chyběla. Představa, že česká slovní zásoba byla omezena na lidovou zábavu a folklór, patří do repertoáru novodobých mýtů. Ty jsou zčásti způsobeny i přehlíživým a nechápavým přístupem osvíceneckých buditelů k barokní éře a k jejímu jazyku - nová ideologie jim bránila ústrojně navázat na hodnoty doby charakteristické katolickou zbožností.
 
Během barokní doby byla na domácí půdě českému jazyku věnována značná teoretická pozornost v podobě několika gramatik (Jan Drachovský, ''Grammatica Boemica'', 1660, Jiří Konstanc, ''Brus jazyka českého'', 1667, M. V. Šteyer, tzv. ''Žáček'', 1668, 1730, 1781) z nichž nejvýznamnější je ''Čechořečnost'' ([[Václav Jan Rosa]], 1672). O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice [[Václav Jandyt|Václava Jandyta]] (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená předmluvou obsahující obranu českého jazyka a příležitostně doplněnou puristickým slovníčkem. Z rozboru památek a z ojedinělých zmínek se zdá, že existovala stylově rozlišená a teoreticky reflektovaná norma, dodržovaná nakladateli vydávajícími kněžskou prózu a kramářské tisky. Psaná čeština 17. a 18. století legitimně odrážela přirozený vývoj jazyka a v některých žánrech vykazovala vysokou kulturní úroveň. Měřítka spisovnosti byla posazena jinakjiná než později v 19. a 20. století. Teprve archaizující kodifikace za národního obrození, které trpělomělo vůči barokní češtině předsudky, způsobila, že spisovný jazyk morfologicky kopíruje češtinu konce 16. století, tzv. češtinu veleslavínskou. I proto je dnešní spisovná čeština značně vzdálená hovorové řeči. Pokud jde o každodenní jazyk, ten se ve venkovských oblastech udržel v poměrně čistší podobě, ve městech do něho pronikaly četné germanizmy. Je ovšem nutno podotknout, že stejně tak do české němčiny pronikaly bohemizmy, i když v míře značně menší.
 
V oblasti školství došlo k zásadním organizačním změnám, souvisejícím s politkou rekatolizace. Rozvíjející se utrakvistické nižší školství bylo po po [[Bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] rozvráceno a monopol na vyšší vzdělání prakticky získal jezuitský řád. Jezuitský školský systém (přijatý roku [[1599]]) ovšem patřil v té době k nejlepším. Va v počátečních stadiích působení nebyl nijak strnulý a vcelku ochotně přijímal podněty i z nekatolického prostředí. Jeho kvality uznával i [[Jan Amos Komenský]]. Roku [[1654]] se sloučila Karolínská akademie a univerzita Karlova, došlo k obnovení čtyřfakultní univerzity, která byla zrušena po vydání [[dekret kutnohorský| Dekretu kutnohorského]]. Ta byla pojmenována jako Karlo-Ferdinandova (název vydržel až do r. [[1920]]).
 
Určujícími politickými a kulturními podmínkami bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveném zřízení zemském]] (1627). Zcela zásadní bylo konečné a nekompromisní zavedení rekatolizačních opatření.
 
== Literární barokistika ==
V návaznosti na klasické obrozeneckéObrozenecké pojetí, které převzalo národní hnutí v 19. století a téměř celá literární bohemistika až po závěr 20. století, bývápobělohorskou totodobu obdobía někdyjejí označovánoliteraturu jakoliteraturu „domahodnotilo temna“. Tento výraz je dnes úzce spojen se jménem A. Jiráska, který ovšem zdaleka neviděl poběholorskou éru tak černobíle, jak je dnes zapsáno v obecnémjako povědomíúpadkovou. Novátorskou a nadlouho osamocenou prací bylo dnes již legendární ''České literární baroko'' (1938) od možná až přespříliš prokatolického [[Josef Vašica|J.Josefa Vašici]], které se snažilo uvéstukázat napozitivní pravoustránky hrubé omyly a naprosté nepochopení osvícenců, ale především pozitivistů (Jaroslav Vlček za všechny). Zvláště v posledních dvou desetiletích však byl učebnicový obraz zásadnímčeského způsobembarokního zpochybněnpísemnictví. Především od r. 1989 se bouřlivě rozvíjí česká barokistika a hodnoty českého literárního [[české baroko|baroka]] postupně začínají být oceňovány i širší veřejností. Bylo publikováno několik výborů z děl barokní prózy, především kazatelské, a známějším se stalo například básnické dílo [[Bedřich Bridel|F.Bedřicha Bridela]], ale i písňové texty [[Adam Michna z Otradovic|Adama M.Michny z Otradovic]]. Samozřejmě přijímané teze o přerušené kontinuitě jazykově-literární a národní získávají ve světle nejnovějších výzkumů značné trhliny. Doba přibližně 150 let je navíc příliš dlouhá, aby byla možno ji pojímat jako jeden jednotlitý celek s jednoduchou dynamikou úpadku.
 
Samozřejmě přijímané teze o přerušené kontinuitě jazykově-literární a národní získávají ve světle nejnovějších výzkumů značné trhliny. Doba přibližně 150 let je navíc příliš dlouhá, aby byla možno ji pojímat jako jeden jednotlitý celek s jednoduchou dynamikou úpadku.
 
== Odkazy ==