Česká barokní literatura: Porovnání verzí

V návaznosti na klasické obrozenecké pojetí, které převzalo národní hnutí v 19. století a téměř celá literární bohemistika až po závěr 20. století, bývá toto období někdy označováno jako „doma temna“. Tento výraz je dnes úzce spojen se jménem A. Jiráska, který ovšem zdaleka neviděl poběholorskou éru tak černobíle, jak je dnes zapsáno v obecném povědomí. Novátorskou a nadlouho osamocenou prací bylo dnes již legendární ''České literární baroko'' (1938) od možná až přespříliš prokatolického [[Josef Vašica|J. Vašici]], které se snažilo uvést na pravou hrubé omyly a naprosté nepochopení osvícenců, ale především pozitivistů (Jaroslav Vlček za všechny). Zvláště v posledních dvou desetiletích však byl učebnicový obraz zásadním způsobem zpochybněn. Především od r. 1989 se bouřlivě rozvíjí česká barokistika a hodnoty českého literárního [[české baroko|baroka]] postupně začínají být oceňovány i širší veřejností. Bylo publikováno několik výborů z děl barokní prózy, především kazatelské, a známějším se stalo například básnické dílo [[Bedřich Bridel|F. Bridela]], ale i písňové texty [[Adam Michna z Otradovic|Adama M. z Otradovic]]. Samozřejmě přijímané teze o přerušené kontinuitě jazykově-literární a národní získávají ve světle nejnovějších výzkumů značné trhliny. Doba přibližně 150 let je navíc příliš dlouhá, aby byla možno ji pojímat jako jeden jednotlitý celek s jednoduchou dynamikou úpadku.▼

V oblasti školství došlo k zásadním organizačním změnám, souvisejícím s politkou rekatolizace. Rozvíjející se utrakvistické nižší školství bylo po po [[Bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] rozvráceno a monopol na vzdělání prakticky získal jezuitský řád. Jezuitský školský systém (přijatý roku [[1599]]) patřil v té době k nejlepším. V počátečních stadiích působení nebyl nijak strnulý a vcelku ochotně přijímal podněty i z nekatolického prostředí. Jeho kvality uznával i [[Jan Amos Komenský]]. Roku [[1654]] se sloučila Karolínská akademie a univerzita Karlova, došlo k obnovení čtyřfakultní univerzity, která byla zrušena po vydání [[dekret kutnohorský| Dekretu kutnohorského]]. Ta byla pojmenována jako Karlo-Ferdinandova (název vydržel až do r. [[1920]]).▼

Určujícími politickými a kulturními podmínkami bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveném zřízení zemském]] (1627). Zcela zásadní bylo konečné a nekompromisní zavedení rekatolizačních opatření. Skutečnost, že nekatoličtí kněží, učitelé a měšťané, odkud pocházela většina předbělohorské české inteligence, často dali přednost emigraci před konverzí na katolictví, ovlivnila českou kulturu na více než 250 let. To však neznamenalo úplné přerušení kontinuity česky psané literatury. Autoři (zpravidla jezuité) působící v českých zemích v lecčems navazovali na předchozí tradice, znali tvorbu minulosti a cítili se být Čechy. <br />▼

== Čeština a literatura jí psaná ==▼

Tradiční pohled, kanonizovaný pozitivistickou bohemistikou počátku 20. století, představuje češtinu v tomto období jako jazyk postupně zcela upadající, neřkuli vymírající, popisuje úpadek spisovné normy a pronikání obecné češtiny na nářečí do psané podoby a záplavu germanizmů. Dnes je zřejmé, že takové pojetí je dobově podmíněné, ne-li zcela pochybené, a situace byla značně složitější a pestřejší. Je nepopiratelnou skutečností, že čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí, především z oblasti elitní kultury a státní správy. Mimo ni však v polovině 18. století jí stále mluvily více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla mluvou středních a nižších vrstev, a psaná čeština si stále udržovala velice vysokou úroveň v jezuitských tiscích, jejich péčí se vyvíjela a obohacovala se o slovní zásobu ze všech oborů, které měly šanci proniknout do homiletiky. Ačkoli tedy nebyla jazykem vědy či vojska, neznamená to, že by jí základní terminologie v těchto a mnoha dalších oborech chyběla. Představa, že česká slovní zásoba byla omezena na lidovou zábavu a folklór, patří do repertoáru novodobých mýtů. Ty jsou zčásti způsobeny i přehlíživým a nechápavým přístupem osvíceneckých buditelů k barokní éře a k jejímu jazyku - nová ideologie jim bránila ústrojně navázat na hodnoty doby charakteristické katolickou zbožností.▼

Během barokní doby byla na domácí půdě českému jazyku věnována značná teoretická pozornost v podobě několika gramatik (Jan Drachovský, ''Grammatica Boemica'', 1660, Jiří Konstanc, ''Brus jazyka českého'', 1667, M. V. Šteyer, tzv. ''Žáček'', 1668, 1730, 1781) z nichž nejvýznamnější je ''Čechořečnost'' ([[Václav Jan Rosa]], 1672). O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice [[Václav Jandyt|Václava Jandyta]] (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená předmluvou obsahující obranu českého jazyka a příležitostně doplněnou puristickým slovníčkem. Z rozboru památek a z ojedinělých zmínek se zdá, že existovala stylově rozlišená a teoreticky reflektovaná norma, dodržovaná nakladateli vydávajícími kněžskou prózu a kramářské tisky. Psaná čeština 17. a 18. století legitimně odrážela přirozený vývoj jazyka a v některých žánrech vykazovala vysokou kulturní úroveň. Měřítka spisovnosti byla posazena jinak než později v 19. a 20. století. Teprve archaizující kodifikace za národního obrození, které trpělo vůči barokní češtině předsudky, způsobila, že spisovný jazyk morfologicky kopíruje češtinu konce 16. století, tzv. češtinu veleslavínskou. I proto je dnešní spisovná čeština značně vzdálená hovorové řeči. Pokud jde o každodenní jazyk, ten se ve venkovských oblastech udržel v poměrně čistší podobě, ve městech do něho pronikaly četné germanizmy. Je ovšem nutno podotknout, že stejně tak do české němčiny pronikaly bohemizmy, i když v míře značně menší.▼

V českých zemích v tuto dobu ještě existovala různá nekatolická uskupení místního významu, z žádného z nich však nevzešla díla většího významu. Při zvýšení své aktivity byla navíc pronásledována. Od r. [[1717]] dochází k pravidelnému vydávání patentů proti nekatolíkům. Byly v nich stanoveny tresty za přechovávání tzv. kacířské literatury a kázání [[kacíř]]ství. Od r. 1707 platil hrdelní řád [[Josef I. Habsburský|Josefa I.]] za kacířství. Praxe byla taková, že u koho byly takové knihy objeveny, byl vyslýchán, a teprve po opakovaném nalezení byl potrestán – vězením či nucenými pracemi. Trest smrti byl skutečně zcela výjimečný.▼