Rayleighův rozptyl: Porovnání verzí

Anglický fyzik [[Lord Rayleigh|John W. Rayleigh]] v roce [[1899]] vyšel z předpokladu, že světlo rozptylují přímo molekuly vzduchu a vypočítal, že intenzita rozptýleného světla silně závisí na jeho vlnové délce (je nepřímo úměrná její čtvrté mocnině). To by znamenalo, že modré světlo s nejkratší vlnovou délkou se rozptyluje nejvíc a vysvětlovalo by to modrou barvu oblohy. Rayleighův výpočet se ukázal správným až na to, že rozptylujícími centry nejsou samy molekuly vzduchu, ale tzv. fluktuace jeho hustoty. Zjistili to začátkem [[20. století]] [[Albert Einstein]], [[Marian Smoluchowski]] a [[Leonid I. Mandelštam]]. Při mikroskopickém pohledu zjistíme, že ve vzduchu dochází k náhodným pohybům, zhušťování a zřeďování, a tyto nepatrné, chaoticky vznikající a přemisťující se změny hustoty jsou centry, na nichž i průzračný vzduch rozptyluje sluneční světlo.

 

 

[[Kategorie:světlo]]