Ergosféra: Porovnání verzí

Jednoduše ji lze popsat jako oblast pod plochou tzv. ''statické limity'', na které dosahuje rychlost [[rotace]] okolního prostoročasu[[časoprostor]]u [[rychlost světla|rychlosti světla]], neboli, okolní [[prostoročas]] je na této ploše strháván [[rychlost světla|rychlostí světla]]. Pod touto plochou pak je strhávání okolního prostoročasu[[prostoročas]]u větší než [[rychlost světla]]. Nad ní naopak s rostoucí vzdáleností rychlost strhávání klesá. Jakýkoliv objekt je tedy při pádu na [[černá díra|černou díru]] v rotaci strháván. Od plochy statické limity - ergosféry - až po vnější horizont neexistuje žádný objekt, který by mohl být nerotujícím vzhledem k pozorovateli v nekonečnu. Jeho pohyb je vždy korotující - stržen ve směru rotace.

Oblast vně vnějšího [[horizont událostí|horizontu událostí]], ale uvnitř plochy statické limity je nazývána ''ergosférou'' (z řeckého ''ergon'' znamenající ''práce''). Částice padající do ergosféry je donucena rotovat rychleji a tedy získává na [[energie|energii]]. Protože jsou však stále nad vnějším horizontem, mohou ještě [[černá díra|černou díru]] opustit. Tento proces pak má charakter vyzařování energetických částic a teoreticky umožňuje extrakci [[energie]] z rotující [[černá díra|černé díry]].

Možnost extrahovat rotační [[energie|energii]] z rotující [[černé díry]] navrhl poprvé [[Roger Penrose]] v roce [[1969]] a tak je tento proces nazýván ''Penroseův proces''.